Z.K. Slabý Matoušek & spol.: Máj ve stínu stroje26. 9. 2016

Sledoval jsem v klubu Rybanaruby hudební ztvárnění předestřených němých filmů, vyposlechl jsem si celou řadu na záznamech z koncertních akcí tohoto druhu, které už řádku let organizuje Pavel Straka s kruhem tvůrčích hudebníků/improvizátorů, a zamýšlel jsem se, kde je specifikum těchto přístupů, vymezujících se v souladu/oponentuře s filmovými předlohami. Konečně tu vyšel vzorový průhled do tohoto dění s názvem Máj ve stínu stroje, založený na ztvárnění sovětského filmu Pařížský švec (1927), německého snímku Ve stínu stroje (1928) a československého dílka Máj (1936), takže zásluhou lounské Guerilly může dnes mnohem širší posluchačská veřejnost zhodnocovat, čeho čeští experimentátoři v této oblasti dosáhli. A můžeme si uvědomit, co je jejím základem.

Na rozdíl od obvyklého improvizování s pohledem na plátno jde o „inspirované hraní“ (možná, že ještě trefněji inspirovaná performance), ozřejmující, že filmové předlohy jsou sice základním momentem inspirace, nicméně dění v kolektivu improvizátorů jim nemusí úplně podléhat, tedy že jejich souhra mívá i samostatný, nebo lépe samodějný vývoj, vyplývající také z jejich provázanosti, vzájemnosti a sounáležitosti. Jejich instantní hudba začíná žít svým vlastním životem, hudebníci se necítí, respektive nemusí cítit natolik (s)vázáni se všemi situacemi, které nad nimi probíhají, podle mého názoru jde více o konspiraci nežli o bezprostřední vazbu. Právě proto mohou inkriminované hudební „doprovody“ existovat zcela samostatně, bez příslušné vazby na obraz; mohou dokonce vyvolávat obrazivost náhradní.

S tím souvisí zcela pochopitelně, že záleží na tom, jaký kolektiv se sejde, kdo v něm bude hrát vůdčí roli, jak se muzikanti vzájemně znají a odpovídají si svým naturelem, jak naopak výsledek obohatí host z jiné oblasti, nežli je například ta freejazzová, jak odpovídá země původu a vročení filmu současnému nazírání, jaké variace jsou myslitelné a jaký klíč si přítomní hráči najdou k tomu kterému snímku. V tomto případě jde o tři taková sessions, první z 29. ledna 2015, druhé z 9. dubna 2015 a třetí z 12. prosince 2015; místem konání byl právě nedávno zaniklý klub Rybanaruby.

V čele první seance je pravidelný účastník těchto večerních hudebně-filmových rozjímání Vlastislav Matoušek s flétnami a ruskými etnickými nástroji, hudebník, který dokáže každému kolektivu „vnutit“ svém pojetí a který také nejvíce přispívá ke speciálnímu zabarvení hudby. Po boku jsou mu stálý souputník těchto programů, saxofonista Jan Grunt, ale i niněristka Kateřina Vožická, kontrabasista Jiří Matys, houslista Juraj Stieranka a elektronici Jan Faix a Jan Polanský. Nedejme se mýlit ostražitým vstupováním a ohledáváním, protože jednotlivé nástroje se záhy prosazují, ať jde o pizzicatta houslí, chřestivost perkusí nebo elektronickou clonu, vnitřní urežírování uvede do rozjíždivé rozbíhavosti basa. Zdánlivá disparátnost se různě sesumírovává, z jednotlivých vláken vzniká hudební vřeteno, a tudíž vzniká atmosféra, do jisté míry předurčená tím, co se děje na plátně. Každý k ní dodává svůj příspěvek, z čehož plyne různost naladění v jednotlivých momentech, důležité však je tykadlové souznění, které opodstatňuje výmyky z potichlosti do horempádnosti a naopak včetně dvojic nástrojů, které na sebe vzájemně reagují. Vzniká tu nová (nebo alespoň renovovaná) hudební hodnota, místy rozkurážněná, místy zmatnělá, naimprovizovaně hravá. Kdo tu kdy hraje prim, není v tomto ohledu příliš důležité, hudební kolegové si tu nepřebírají obvyklou štafetu, do akce se postupně vloudí housle, sax, flétna, převezmou odpovědnost, ti ostatní je podhlcují, ale nezahlcují, celý kolektiv působí dojmem hudební améby, kde nejde o rozhodování, nýbrž o rozhudování, někdy mimoděčné, nicméně s vnitřním předivem, vyhledávajícím niterné souvislosti. Samozřejmě jde o jednu z mnoha možných variant, nicméně právě tato na CD v daném okamžiku zdefinitivněla a mimoúhelník nástrojů se dopřesouval do této podoby. A my si nad ní uvědomujeme, že se nesetkáváme s nejmenším sporem, kdo by měl ve které chvíli vyrukovat a kdo mu má zaoponovat, kdo přisouhlasit nebo poodstoupit. Naopak rozpučení klíčových pasáží neustále povstává z popelu předchozích sekvencí, nabobtnává, rozviřuje se, nastražuje od melodičnosti k zádrhelování, křivka bezoddyšně stoupá i klesá (jde o 40 minut a 11 vteřin!), zadominuje folklórní průzračnost, ozve se hlas, obhajobou matnějších míst může být právě méně dramatická fáze filmu, nicméně okamžitě nastoupí prolínavá pohybovost, dráždivostní úhybnost, rubátovost i prodyšnost, rozvolněnost a zestřídmění (co by na tyto poryvy řekl režisér filmu?); o sehranosti ad hoc kolektivu svědčí návaznosti, odehrávající se ve zlomku vteřiny… až do závěrečného punktu.

Ve stínu stroje oktrojuje dvojice saxofonistů Mikoláš Chadima a zmíněný Jan Grunt, k nimž se přifařuje opět Vlastislav Matoušek, tentokrát s bezpražcovou baskytarou a se šakuhači. Jsou tu ke slyšení i tereminista Vojtěch Petržilka (starající se zároveň o zvukové efekty), opět elektronik Jan Faix, kontrabasista Jiří Matys a klarinetistka a vokalistka Marcela Štědrová. Ti tentokrát (v rámci rovnice: jiný kolektiv = jiný přístup) dějovost bez zaváhání rozharaší a jejich rozmračované stínování a vyrubávané vypínání podhlcuje baskytara. Vše vytryskuje, zatumlovaně se vybičovává včetně expresívního zahutňování a vyšprajcovávané rozparáděnosti. Je to zapikolovávané vřavnění, rozmihotávané, vybluzované a zrumplovávané, sběrné plochy (v délce 21 minut a 35 vteřin) jsou složeny z antipodních prozvuků zběsilostního průvanu, avšak změny tu opětovně probíhají jako na obrtlíku, jako by hudebníci byli domluveni na nevysloveném kódu, který dá povel tu ke střemhlavé vehemenci, tu k rulíkové roztrušivosti nebo k mihotavé rozbručenosti. Tato mýtivá umanutost obsahuje punkce expresionistické kurážnosti, proto se hudebníci neustále pohybují na hraně zarputilé shánčlivosti a vybičovávané souvratnosti; za melodií se bezprostředně objeví zvuková melanž, mimořádná sehranost partie dechů, podtrhovaná podloubím rytmiky a dotvrzená basováním, má patinu výstražné strojovosti a hazardérství zároveň.

Téměř desetiminutový Máj režisérů E. F. Buriana a Čeňka Zahradníčka tu není pouhým přívažkem. Saxofonisté Chadima, Grunt a navíc Michal Hrubý s niněristkou Vožickou, cajonistou Martinem Letákem, baskytaristou Jozefem Láskou, kytaristou Antipem Sokolským a elektronikem Janem Polanským, který tu ovládá i kalimbu, okamžitě prezentují scenérii i náladu, plnou emocí, hybně rozvíjenou odsekávanými saxy a vzryvně pospěšnou. Vše se odehrává naplno, hurónsky, třebaže se zahalivou zavalivostí, kterou saxy proštěbetávají, vše je neustále v hybné vzryvnosti, až nestřídmě nadouvavé. Freejazzová překypnost, vedená těmi saxy, je zahrávavě svižná, až pádivá, dominuje v ní opojivá radostnost. Popojíždivost se v několika momentech sice ocitá i v zahlučovaném odnábojnění, nicméně celková rozbujelost jakékoli pochyby hned překoná.

Sice jsem nejmenoval, který z hudebníků kdy a jak zamachroval, ale o to v tomto případě právě nejde; důležité je zrození hudební ekipy (přesněji: tentokráte tří hudebních ekip) jakožto celku/ů, který/které se dokáže/ží víc než shodnout. To nesvedou všichni hudebníci; pouze rození improvizátoři, kteří dovedou vytušit, co se děje/může dít v mysli kolegy. V tomto ohledu dávám inspirovaným performancím Matouška, Chadimy, Grunta a ostatních všechna možná plus.

 

Matoušek & spol.: Máj ve stínu stroje

Guerilla Records (www.guerilla.cz)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!