Petr Vrba Yan Jun: Na zdraví!11. 10. 2016

V červenci jsme na stránkách HIS Voice informovali o 37. ročníku festivalu Konfrontationen, který se tradičně koná v bezprostřední blízkosti rakousko-maďarských hranic, v městečku Nickelsdorf. Vzhledem k tomu, že v nedávné době sehrál hraniční přechod dramatickou roli během přílivu migrantů z válečných zón v arabském světě, věnovala se témata letošních instalací povětšinou migrační krizi, která zapříčinila znovuoživení fyzických i skrytých plotů, v níž se (nejen) umělecká komunita v Nickelsdorfu snažila a snaží sehrát pozitivní roli. Letos opět vystoupil i Dror Feiler (tentokrát s Lokomotive Konkret), což politicky smýšlející aktivisty/hudebníky/zvukové umělce velmi potěšilo, neboť vidět skutečného politika/aktivistu, který hraje elektronický noise a freejazz nejhrubšího zrna, je celkem výjimečné i pro již dost otevřený festival, kterým Konfrontationen zajisté jsou.  

"Why are we still here?” byl jednotící titul letošních zvukových intervencí nickelsdorfských konfrontací. Lisbeth Kovacic & Juri Schaden zde představili svůj projekt Eu-fence, Klaus Filip hotspots a Christine Schörkhuber We arrived on the dark side of Europe - the tents of Idomeni. Noid spolu s Schörkhuber vytvořili videoinstalaci obtížně stravitelnou pro ty z místních, kteří se naopak stavěli proti pomoci uprchlíkům, neboť zobrazovala onen nechvalně známý kamion, v kterém se našlo 71 udušených těl, nalezený poblíž Nickelsdorfu. A zmiňovaná výstava stanů z uprchlického tábora v Idomeni v bývalém městském kině vyvolala takovou nechuť některých místních, že majitel prostoru inkriminovanou výstavu po stížnostech nickelsdorfských vykázal (po druhém dnu festivalu). Nicméně to v podstatě prospělo věci, neboť Hans Falb nelenil a umožnil přesunout výstavu přímo před vchod své restaurace, a tak, především v noci, kdy byly stany osvíceny zevnitř, se stávaly nepříjemným majákem některým místním, neboť takto byly umístěny přímo vedle hlavní silnice vedoucí ze samotné hranice s Maďarskem.  

konfrontationen2016.jpg

Dalšími vystavujícími byli Jean-Luc Guionnet & Lotus Eddé Khouri a libanonský trumpetista a tvůrce komiksů Mazen Kerbaj, jehož jsme v nedávné době mohli v obou polohách zažít i v Praze, a ten si zopakoval svou instalaci z berlínského festivalu MaerzMusik věnovanou desetiletému výročí bombových útoků na Bejrút, Before the war, it was the war. After the war, it is still the war.  

Blíže se chci zastavit u posledního vystavujícího, čínského experimentátora Yan Juna, kterého jsem měl možnost poznat v jeho domovském prostředí, a vy budete mít možnost ho vidět na státní svátek 17. listopadu v Praze (a o dva dny dříve v Ostravě).  

 

Yan Jun se narodil v roce 1973 a vyrostl v Lan-čou v provincii Gansu. Jako teenager začal psát poezii a v roce 1999 se přestěhoval do Pekingu, kde pořádá koncerty i performance, vede vydavatelství Sub Jam a Kwanyin, a od roku 2004 i vlastní zvukovou tvorbu. V posledních letech, po komplikacích s tamním systémem, který celkem programově ničí zázemí okrajových scén, rozjel tzv. Living Room tour (doporučuji k prolistování fotostreamem: https://www.flickr.com/photos/subjam/sets/), kdy on zajišťuje hudebníky či zvukové tvůrce a dle nabídek/poptávek koordinuje obývací pokoje, v kterých se následně koncerty/performance odehrají. Letos v létě přesídlil díky ročnímu stipendiu DAAD do Berlína, což mu kromě jiného umožnilo i uskutečnění instalačního projektu Grappa Variation v Nickelsdorfu.  

grappa variations.jpg

Jeho výstava Grappa Variation jako odpověď na společné téma instalací se skládá ze stolu, několika židlí kolem, vína či grappy a čtyřkanálové zvukové instalace. Ta obsahuje několik krátkých terénních nahrávek s proměnlivými hlasovými vstupy obsahujícími pouze slovo grappa. „Různí lidé, Číňané, Italové, Němci, Francouzi, Norové....vyslovují svými akcenty, ve svém zvukovém prostředí dle svého rozhodnutí (o tom, jaký zvuk bude nahraný a kdy on či ona vysloví „grappa“). Poté spolu se všemi těmito informacemi hovoří u komunikačního stolu. Zní to nesmyslně, ale opravdu zde jsou, sedí kolem stolu se svými identitami a zázemími. Pro mě je to velmi politické: lidé se setkají, vymění si informace, promíchají je/se. Potřebují se navzájem poslouchat? Potřebují mluvit o něčem rozumnějším? Nevím. Jsem si jistý jen jednou věcí, měli bychom pít dohromady. Na zdraví!“

Hudební počátky dnes respektovaného zvukového umělce sahají do osmdesátých let, kdy byl osudově zasažen vlnou rocku, která se Čínou prohnala. „Když mi bylo třináct, slyšel jsem v rádiu Cui Jiana, tzv. kmotra čínského rocku, a jak jsem mohl, sehnal jsem si jeho kazetu. To mě dovedlo k rock'n'rollu, který v té době spousta mladých lidí v Číně považovala za revoluční životní styl schopný změnit vše. Začal jsem psát recenze rockových alb a koncertů, neboť už v té době jsem se přiživoval jako básník, což vyústilo v seriózní žurnalistickou aktivitu, kdy jsem psal pro zhruba stovku magazínů, novin apod. To mi bylo kolem třiadvaceti a byl jsem v rockové undergroundové scéně ponořen hodně hluboko. Také jsem občas vystupoval s hudebníky jako performující básník.“  

Před zhruba osmi lety začal Yan Jun pracovat se zpětnými vazbami. Kuriózní je, že ho k tomu přivedl Blixa Bargeld, kterému při odjezdu z Pekingu věnoval jako dárek hračku ve tvaru parabolického mikrofonu. Bargeld to se smíchem okomentoval, že s tím příště bude hrát, což ale vyprovokovalo Yan Juna, aby to využil první, a tak začal pracovat se zpětnou vazbou. „Od té doby jsem s tím toho odehrál opravdu hodně, ale stále nemůžu skončit, protože stále ještě nevím, co vlastně dělám. Co to je? Volná improvizace? Myslím ale, že virtuózové jsou nudní. Noise? Ale já občas nevydám žádný zvuk. Hudba? Občas ale hraji k tělesnému pohybu a říkám tomu tanec... Nechci to vědět! Zpočátku jsem hrál hodně noise, hodně nepříjemné vysoké frekvence, čímž jsem asi dost otravoval posluchače. Jsem pravděpodobně někde uvnitř nemocný, neboť to mám vlastně rád, je to velmi psychedelické a fyzické zároveň. Jednou si mně jeden kamarád stěžoval, že je to bolestivější než Merzbow. To mi znělo jako chvála, protože jsem nechtěl být tak sladký jako Merzbow, chtěl jsem objevit význam noisu.“ Po dvou či třech letech tohoto „mučení“ našel i subtilnější polohu hraní, kdy nemusí jen dolovat vysoké frekvence na zabíjení komárů, dnes často nechává set up ležet na stole a soustředí se více na pohyb prstů a těla.  

Přijde mi, že dlouhodobé tvůrčí vyjadřování se pomocí zpětných vazeb v obou extrémních polohách (pro tu tišší doporučuji sólové album z roku 2010 Music for Listening on the Moon, případně duo s Lionelem Marchettim z předloňského roku Shangai Atelier, které se příjemně pohybuje mezi oběma extrémy) představuje formální prostředek, který reflektuje jeho myšlenkové předpoklady, jež se odrážejí i v jeho psaní. Nic tzv. normálního nemůže pojmout absurditu a paradoxy systému, který v Pekingu dennodenně zažívá na vlastní kůži. Myslím, že je pochopitelné, že zážitek totality a zároveň pro nás těžko představitelné masovosti se promítají nejen do jeho politického uvažování, ale do veškerého jeho jednání. Tak například, když před několika měsíci vedl rozhovor s Lassem Marhaugem (klíčová osobnost norské noisové scény), rozhodl se ho vést skrze tělesnost, a proto první otázky se týkají váhy - jeho vlastní, jeho objemné produkce atd.; neptá se obvyklým způsobem, hledá jiné cesty (http://www.whitefungus.com/lasse-marhaug-dialogue-yan-jun).  

Před několika lety Yan Jun v rozhovoru s Christenem Cornellem řekl: „To, jak je společnost organizovaná dnes, neumožňuje existenci žádného undergroundu. To už neexistuje. Můžeš udělat tzv. nezávislý klub v industriální zóně nebo vykopat díru v zemi, ale nedostaneš se k ničemu novému. Není zde žádný prostor připravený pro underground, nic, kde by se mohli lidé scházet a tvořit umění či trénovat podzemní armádu, nic takového není. Je tu jen další část labyrintu. Jestli jsme stále závislí na této představě undergroundu, pouze se stáváme součástí stejného systému. Zdviháme černé prapory, ale jsou to jen odvrácené strany bílých praporů. Tady nemáš šanci tvořit vlastní prapor. Čím víc jdeš proti systému, tím víc se stáváš jeho součástí, protože tenhle systém je paradox!“

Paradox systému, který sám sebe požírá, aby se vzápětí objevil ve větší zničující síle, je něco, co Yan Juna fascinuje a promítá se tak i do jeho tvorby. Co ho oslabuje i posiluje, vyčerpává i postrkuje dál.  

„V tomto systému je vše rozporuplné, takže není potřeba jít a přidávat další kontradikci, jako třeba myšlenku undergroundu. Nepotřebujeme jít a protestovat, neboť protest se tak stane součástí systému existujících rozporů. To, co musíme udělat, je popřít jej, negovat. Musíme dělat naše vlastní věci. To, proč člověk žije, není protest, ale život. A nemyslím pouze umělce, myslím každého, od byznysmenů přes řadové straníky až po mocenské autority. Žít, to je to, co každý musí dělat. Když protestuješ, když jdeš do nějakého protestu, stáváš se otrokem systému. Musíš být silnější a mocnější. Opravdový protest je útok, ne odplata. Naše undergroundová rocková generace strávila moc času přemýšlením o odplatě. Jsme plní nenávisti. Myslím ale, že je potřeba dospět do stádia, kdy zapomeneme veškerou nenávist a opravdu zaútočíme. Útok a odplata jsou dvě naprosto odlišné věci. Musíme zaútočit na systém. A to, o čem zde mluvím, je jiný způsob myšlení.“  

   

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!