Z.K. Slabý Gareth Lubbe / Simon Nabatov: Lubatov; Simon Nabatov Trio: Picking Order10. 11. 2016

Klavírista Simon Nabatov, jeden z nejpozoruhodnějších současných improvizátorů, vždy plný energie, s plejádou osobitých přístupů, pohybujících se od razance téměř k pointilismu, opět překvapil. Na své značce Leo Records mu s dvouměsíčním odstupem vydal Leo Feigin dvě naprosto rozdílná alba, odlišující se markantně nejenom navzájem, nýbrž i od většiny jeho minulé produkce. A v tom je i Nabatovova síla: že dokáže přijít s novým přístupem, proměnit sebe v kontaktu se spoluhráči a přesvědčit, že s nadhledem zvládne eventuální komplikace neobvyklosti.

Album Lubatov, jehož pojmenování kombinuje Nabatovovo příjmení s počátkem jména violisty a vokalisty Garetha Lubbeho, resumuje asi šestiletou spolupráci těchto solitérů, a to dvěma suitami, nahranými živě v kolínském Loftu v letech 2010 a 2012. Ta první, pětivětá Plush Suite, hned od počátku ozřejmuje, že nás čeká nejenom odlištnostní vzezření jednotlivých pasáží, ale že proměnlivost bude téměř neustále probíhat i uvnitř vymezovaných kapitol. A tak se vážnozření plné dramatičnosti  a rozpoutávaného rozzařování, při kterém hlavní nosnost náleží viole a klavír její nehazardní vemlouvání rozdychťuje, převrací v konejšivou něhu, ta však posléze obkrokuje do změťovaného smrštnění či zanášivého pableskování, uminutého paběrkování a výmykového pýření (za vrzukání violy, podšancovávané klavírem). Zásadní protikladnost pak nastupuje mezi jednotlivými částmi. Jestliže druhou větu charakterizuje zpočátku zahloubání violy, narychlované až do dravosti, novum přichází v hlasovém vymručování, při kterém Lubbe používá techniku „overtone singing“. Mezi vyvrcholováním rozžízněné nabrušovanosti a zakoktávané jektavosti vnímáme ostrůvky potichlé zádumčivosti a potesknělé vytřibovanosti, propasírovávané hledačskou záminkovostí piana. Na což naváže prozvučně hloučivé poslabikovávání, zarážkově teskné i vzrušivě povyskočné, útržkově namátkové i zase princmetálově rozvášnivé a meluzínsky roztočivé s občasnými zběsilůstkami až do zbrklého zavirválnění, ale i to se zvrtne do zatišeně vláčné violy a preludně roztokaného klavíru. Závěrečný pasus Plush Suity pak prohučivě zakolotá s přeskáčkovými údery, kdy viola oponuje klavíru, nicméně z jejich disparátnosti vznikne nové pojetí, současně důrazné i roztetelené. Jejich zabíravá obcházivost dialogizování, ponořovaného i znovu vynořovaného, smutkovaného a opětovně nadějeplného, vždy znovu odhodlávaného a namátkově spojovaného, vplyne do vyflétnovaného hlasozurčení.

Trojdílná Suite in Be je značně odlišná, ještě více epizodická, je hravostně vyhřezávaná, miniaturizovaně probíjivá a roztěkávaně doličovaná. Překotňovaný klavír a jednosnubná viola souběžnostně přehršlují, přihrávají si i si spolu zahrávají, oba nástroje jsou břitce podněcující, rozverňované, vrtošivé, až zákeřňující, jsou sebou vzájemně fascinované, a tím fascinující i pro posluchače, naladivě i zahladivě krouží, ale dokážou být i mrskutné. Což nadále směřuje do meditativní vzletnosti, podkolíčkované pianem, ale oba hudebníci se záhy ocitnou v sounáležitostném výzevnostním zavelebování, z údajných mezizakončování se stůjcostůj vždy vykuklí nový počátek, několikrát se vyrojí zrepetivněná melodie a zatlumí se. Jsme bezděkými svědky toho, že vše se vmžiku může zvrátit ve svůj protiklad, jenomže v celkovém poskládání má toto střetávání hodnot svoji logiku (možná bezděčnou, což při improvizaci bývá, ale v tomto zlogizování spočívá zřejmě právě ona kýžená genialita tvůrců). Závratňující a rozkochaná hravůstkovost završuje i druhou suitu, ta je až provokativně rozkadeřená, pulzující a vyzvoňující vše, co až dosud vyzvoněno nebylo.

Přídavkový Psalm zdůstojní album žalmovým pianem, do jehož vodivosti vjíždí hvíždivý vokál, zadumaný, až modlenecky zármutlivý, zábludný, místy bezdojmový, místy zoufalecky vzdýmavý. Tato zádumnost vyústí až do ztracena, nikoli však do vytracena.

Zdánlivě obvyklé obsazení Simon Nabatov Tria na albu Picking Order, nahraného v témže Loftu v květnu 2015, ve kterém vedle Nabatova účinkují basista Stefan Schönegg a bubeník Dominik Mahnig (oba s Loftem spojení takřka pupeční šňůrou), může zmást. Nabatov tentokrát opustil svoji vášeň pro samovolné improvizování a sevřel sedm svých precízně předepsaných skladeb do krunýře promyšlenosti. Pojem krunýř okamžitě odvolávám. Jde totiž pouze o vnitřní uspořádání, ale navenek působí hudba Picking Order dojmem naprosté nenucenosti (což patří k velkému mistrovství: zatajit postupy, ukázat lehkost bez prozrazování, jak k ní autor dospěl).  Možná, že trio představilo v kostce své prokumštovávání hned v úvodní Fill in the blanks. Každopádně se tu jemně vynořuje klavír a plejáduje za doharašování bicích i akcentování kontrabasu, vše je přirozené, velejemně trousivé, s nadechnutou rozmarností, která se ovšem zmnožuje a zhmožďuje, zrychluje a znervňuje, dokud nevzlétne až do třeskutosti a rabijátského rozhlučení se zhupy rozmarnosti a humpoláckosti. Zvítězí rozrytmizovaná melodie kaskádovaného klavíru s podšprajcováním bicích, ale střídání bytelnostní i prokřehulkované hledavosti vede až do cvalu, (roz)vratnosti, prostocvičného zarámusení a znovu(vz)křísení. Vše se postupně (jde téměř o devatenáct minut!) uvelebuje, titěrňuje, vrzuká, podloudničí, vykotlává, hlubinuje, vytěkává, ale zdánlivá námatkovost je pouze zdáním, protože milenkování klavíru, obestřené profáčováním basy a bicích, vždy poznovu melodické polobezvědomí pozvedne živou vodou a zapříčiní povstání ze zmrtvělosti. Kolik předělů, proměn, obměn, prodíravosti i zdánlivé nesmělosti tu zažíváme, kolik tajuplnosti i rozvahy, prekérňující průtažnosti, odhodlávání, (s)mrštnosti i zazuřovaného skotáctví, ale také nevyřčené výzvy Schönegga a Mahniga „spočinutí dej nám, ó klavírmane!“

Další skladby tento obraz rozhojňují od pronášené, leč nepřenášené bohabojnosti k překotňující náhlivosti, rozbalivé i rozvláčněné, rozvážné i tetelivé, nikdy však rozcapené proburlesknosti až k vrtošné koumavosti, důležité však je, že všechno je odvažováno na vážkách a vahách všech možných tonáží, už od té lékarnické. Klavír pochopitelně vše vede, tu do skladby vhupkuje, osměluje se, proklinkává a zabouřní, tu všechno přemělní do výrazné sdělnosti, rozjásá a rozkuráží, tu vy(po)čítavě zabriskní, je rozumbradský, vydestilovaně propleskávavý, odpovědný za nová a nová posmršťování i zaklidňování, biřicování i bezzábraňování.  Oba Nabatovovi kolegové se však nedají zahanbit, hudební děje zahrávavě proštrikovávají, bicí  jsou potřeskné i promlativé, hrajnababuové i výpalnické, jsou někdy zakoptnické a dobíječské, jindy probičovávané do berkdebernění nebo násilnicky rozviřované.  Schönegg se dokáže vyhřezávaně probasovávat do rozpáraného so(u)lování, pozamykávat a zklidňovat vzrušení do zavinovaného odlehnostnění a poběživého prohlédání a činí tak s přesvědčivostí, které se oba jeho souputníci volky nevolky musí (alespoň občas a dočasně) přizpůsobit. Vše vrcholí v definitivní dopeklivosti a – tečka.

Dvakrát Nabatov, pokaždé jiný, odlišný, pokaždé svojský, nezaměnitelný. Věřte, to stojí za poslech!

 

Gareth Lubbe / Simon Nabatov: Lubatov

Simon Nabatov Trio: Picking Order

Leo Records (www.leorecords.com)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!