Petr Bakla Pascal Gallois, revolucionář fagotu15. 11. 2016

V pondělí 21. listopadu se na festivalu Contempuls představí Pascal Gallois jako virutozní hráč na fagot, v pátek 25. listopadu jako dirigent se souborem Prague Modern. při té příležitosti se vracíme k rozhovoru, který s ním vedl Petr Bakla.

Málokdy se stane, aby jediný hráč natolik ztělesňoval celou novou stylovou a technickou epochu nějakého nástroje, jako se to podařilo francouzskému fagotistovi Pascalu Galloisovi. O tom, jak došlo k explozivnímu rozšíření obzorů tohoto nástroje s poněkud zvláštní reputací se dočtete níže, ovšem pouze částečně: Gallois jaksi skromně pominul své zásluhy. Je zřejmé, že bez takto mimořádně technicky a mentálně disponované osobnosti, jakou Gallois je, by na sebe „fagotová revoluce“ dala čekat třeba ještě dnes. Gallois byl jako člen legendárního Ensemble Intercontemporain rozhodně správným člověkem na správném místě. Se jmenovaným ansámblem hraje „na půl úvazku“ dodnes, vedle toho je aktivní jako sólista, pedagog a v posledních letech rovněž jako dirigent.


Náš rozhovor vznikl u příležitosti, jíž lze považovat za výjimečnou: právě dirigentské aktivity totiž přivedly Galloise do Prahy, kde se souborem Prague Modern připravil a v nouzovském studiu SONO natočil profilové CD japonsko-britského skladatele Daiho Fujikury pro label Stradivarius.it (vyjde na podzim). Je to Galloisovo první dirigentské CD a zřejmě první CD v oblasti současné hudby vůbec, které kdy natočil český soubor pro zahraniční firmu a které je věnováno „nečeské“ hudbě. Stalo se tak díky neutuchajícímu entusiasmu a schopnostem vedoucího Prague Modern Davida Danela, který před nějakou dobou navázal s Galloisem spolupráci tím, že ho jako sólistu a dirigenta pozval na koncert řady Krása dneška. Jen houšť, chce se dodat…
 
Sequenza XII, kterou pro vás Luciano Berio napsal v roce 1995, je považována za zásadní mezník ve fagotovém repertoáru. Přeci to ale nebyla první skladba nové hudby, která využívá fagot virtuózním způsobem a používá nestandardní techniky hry, nebo ano? Kdy a se kterými skladateli „fagotová revoluce“ začala?
Beriova Sequenza XII skutečně je první skladbou na této úrovni obtížnosti. Už jen to, že hrajete dvaadvacet minut bez jediné pauzy a musíte využívat cirkulárního dechu, vyžaduje od hráče velkou přípravu. K tomu přičtěte glissanda od nejvyššího do nejnižšího rejstříku a podobně – ten kus vyžaduje opravdu maximální koncentraci.
„Fagotová revoluce“ samozřejmě dále probíhá – momentálně na ní pracujeme s vídeňským skladatelem Johanessem Mariou Staudem. Je to fantastický skladatel a naše spolupráce jde opravdu do hloubky. Ale příklad Beriovy skladby je asi opravdu bezprecedentní, přinejmenším na poli dechových nástrojů. Snad nikdy předtím nedošlo k tak dramatické expanzi možností nějakého nástroje díky jediné skladbě. Berio jedním rázem doslova otevřel dveře pro další skladatele, například pro Olgu Neuwirth, která už napsala pět skvělých skladeb pro fagot.
Důvodem, proč u fagotu tak dlouho trvalo, než byl „objeven“ pro novou hudbu na nejvyšší technické úrovni, je zřejmě fakt, že na rozdíl od jiných dechových nástrojů fagot nenašel uplatnění v jazzu, kde ona „revoluce“ už probíhá celé století. Uvědomil jsem si to právě díky Olze Neuwirth, která je původně trumpetistkou.
 
 
Co vás jakožto vrcholného protagonistu „fagotové revoluce“ na vašem nástroji nejvíce překvapilo? Objevil jste nějakou facetu nástroje, o které jste dříve neměl tušení?
Když jsem začal spolupracovat s významnými skladateli, moje objevování fagotu probíhalo po dvou liniích. Za prvé, fagot je něco jako archaický etnický nástroj odněkud z Asie. Jeho zvuk kombinuje tónovou složku a zvuk dechu a jeho typicky „dřevěný“ tón mu umožňuje evokovat japonskou bambusovou flétnu shakuhachi nebo ústní varhánky shó (které mimochodem také využívají cirkulárního dechu a tvoří jakési multifoniky). Zkušenost s japonskými tradičními nástroji jsem získal díky festivalu soudobé hudby v japonském Akiyoshidai v roce 1993, organizovaném skladatelem Toshiem Hosokawou. Setkal jsem se tam také s Yoshihisou Taurou, Maki Ishii a mnoha japonskými hráči na shó a shakuhachi. Řekl jsem o tom Beriovi a právě tyto možnosti fagotu ho velmi zaujaly. Společně jsme zjistili, že fagot je jako chameleon, že dokáže imitovat nejrůznější nástroje. Zároveň umí napodobovat lidský hlas, mužský i ženský. To je možné díky jeho vzájemně odlišným rejstříkovým oblastem a hlavně je to dáno vibracemi dvojplátku v ústní dutině na způsob hlasivek – fagot jako takový je vlastně amplifikátor tohoto základního zvuku.
Za druhé jsem zjistil, že díky flažoletům a multifonikům (které jdou na fagot vyluzovat velmi snadno) je fagot schopen napodobovat elektronické nástroje, jako je například vokodér. Berio říkal, že mu připadá, jako by ve fagotu žily různé osobnosti, které spolu nemají žádný vztah. Prý jako když si vezmete „Dědečka“ z Péti a vlka a začátek Svěcení jara – to jsou úplně jiné světy. Pro Beria byl fagot „schizofrenní“ nástroj.
Věnoval jsem vývoje všech možných nestandardních technik mnoho práce. Nové možnosti fagotu a neortodoxní způsoby orchestrace jsem shrnul v knize pro skladatele, kterou vydalo vydavatelství Baerenreiter.
 
Co vás jako etablovaného sólistu s impozantní kariérou přimělo k tomu, začít také dirigovat?
Předně musím vysvětlit, že mě nezajímá dirigování pro dirigování – takovéto „dirigentství“ se mne netýká. Ale po mnoha letech, která jsem strávil jako hráč v ansámblu dirigovaném Pierrem Boulezem a v úzkém kontaktu s nejvýznamnějšími skladateli naší doby, mi připadlo, že potřebuji být v oblasti současné hudby aktivní ještě jinak než jen jako fagotista. Soustředím se na dvě oblasti. Tou první je vytváření koncertních programů, které vyjevují „příběhy“ ukryté v dějinách hudby. Například poslední koncert, který jsem jako dirigent odehrál s Bretaňským symfonickým orchestrem, měl jako téma vztah Liszta a Saint-Saense. No a co se týče spolupráce s ansámbly nové hudby, chci propagovat hudbu současných skladatelů a tvořivě se podílet na její interpretaci, posouvat ji dál. Myslím si, že moje zkušenosti mi k tomu dávají určité oprávnění a moje oddanost nové hudbě je naprostá. I z toho důvodu jsem začal spolupracovat s Prague Modern, jejich elán a přístup k hudbě jsou přesně to, co potřebuji já a co potřebuje hudba sama.
 
Co se týče spolupráce s Prague Modern, proč jste se rozhodl pro monografické CD Daiho Fujikury? Co vás na tomto skladateli přitahuje?
Znám Fujikuru deset let, je to nesmírně talentovaný skladatel a jeho energie je obdivuhodná. Fujikurova hudba je velmi expresivní, plná napětí a vyžaduje vlastně podobný přístup a zvuk jako romantický repertoár. Líbí se mi jeho výraz, jeho sofistikovaný přístup k melodice, jeho orchestrace. Došlo mi, že styl Prague Modern je pro jeho hudbu to pravé – čeští hudebníci hrají energicky, se smyslem pro rytmickou pregnantnost a zároveň jaksi emocionálně a s výrazem. Myslím si, že chystané CD, které jsme s Prague Modern natočili, udělá Fujikurově hudbě skvělou službu.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!