Jiří Almer DIY kultury: Slovinská fanzinová scéna – porno, punkeři a soudobé artziny29. 11. 2016

Z bývalé Jugoslávie a v podstatě i v rámci celého socialistického světa bylo Slovinsko z hlediska aktivit nezávislých (kontra)kultur nejspíš na prvním místě. Příkladem budiž Radio Študent, nejstarší nezávislé radio v Evropě působící od roku 1969, ale také velmi silná scéna nezávislé literatury – fanzinů. Na vlně punku a nové vlny se na jejich stránkách šířily nekonformní názory s provokativní grafikou většinou s motivy tvrdé pornografie. Tato tradice pokračovala i v devadesátých letech při rozkvětu hardcore-punkových klubů a squatů. Současnost zdánlivě patří uměleckým zinům – artzinům, jejichž kulturní pozadí budí nové otázky.  

Reflexe slovinské fanzinové produkce má v místním badatelském prostředí též o něco výraznější místo, než je tomu v České republice. Kolem lublaňské galerie Dobra Vaga, která pořádá pravidelné měsíční výstavy fanzinů a jejich autorů, se pohybuje kolektiv badatelů, na jejichž dosavadním výzkumu je z velké části založen tento článek. Jedná se především o Laru Plavčak, Domena Repnika a Barbaru Beškovnik (závěrečné práce), o slovinských tiskovinách z dob pozdního státního socialismu se pak mnoho dozvíme z diplomové práce Melity Sodnik. Klíčovými pracemi jsou pak knihy Petry Kolmančič (Fanzini: komunikacijski mediji subkultur, 2001) a Marka Rusjana (Strah pred svobodo, 2015), s nímž navíc autor vedl rozhovor, další fakta poskytly důležité osobnosti slovinské nezávislé scény – Tea Hvala (vydavatelka fanzinu Pssst... a mnoha dalších), Jasna Babič (produkční klubu Gromka na Metelkova a provozovatelka video zinu Non Plus Ultra) a Zoran Pungerčar (Look Back and Laugh books).  

obrázek zin 16 ztopoření.png 

Porno, provokace, ale i cenzura  

Pokud bychom se měli zaměřit na původ slovinské fanzinové produkce, většina badatelů se shoduje, že hlavní význam měla, podobně jako v západní Evropě, subkultura punku. První koncert skupiny Pankrti z roku 1977 se považuje za počátek tohoto hnutí v Jugoslávii, brzy se vyrojila další uskupení jako Water Pistols či Ljubljanski psi. S touto první vlnou si však vládní garnitura ještě dokázala poradit, represe a opakovaná nařčení z fašismu místní punkery na čas rozložily. Mnozí také museli nastoupit povinnou vojenskou službu, což byla pro tehdejší mladé muže za socialismu vskutku transnacionální hrozba. S počátkem osmdesátých let se však nezávislé kultury vrátily s mnohem větší energií, přičemž moc pozdního socialistického státu v přímé úměře slábla. Kromě provařených jmen jako Laibach a Borghesia vznikají tělesa jako O!Kult, CZD (Center za dehumanizacijo), Otroci Socializma, Via Ofenziva či Kolaps. Šíření textů či manifestů pomocí fanzinů tvořilo skutečný pilíř této nové vlny.  

   

Jak shodně uvádějí Domen Repnik a Petra Kolmančič, prvním slovinským punkovým zinem byla Pankzija z roku 1980. Krátce poté začal působit možná nejcitovanější počin z té doby Bla Bla Bla. Mezi dalšími tituly z prostředí tehdejšího mladého umění či subkultur můžeme jmenovat například Punk Problemi, Lolipop, Inkriminalni Produkt, Death Speaks (dle Kolmančič první metalový zin), Depresiji či Krutoborbu (vydavatel dnešní univerzitní profesor v oboru kulturních studií Peter Stankovič). Čtenáře HIS Voice pak možná nejvíce zaujme fanzin Štajerski poročevalec a kazetový label MML (MarzidovshekMinimaLaboratorium), který vydával pionýr experimenrální noisové hudby Mario Marzidovšek. Po jeho smrti v roce 2011 začalo vycházet mnoho jím vydaných nahrávek na vinylech, pokud potkáte někdy v Lublani burzu desek na Metelkově, neváhal bych.  

porocevalec.jpg

Pro tehdejší mladou generaci, a to nejenom tu subkulturní, se staly fanziny doslova generačním médiem. Jak žít mladý život za represe a trvalého policejního dohledu v době, kdy již byla cítit nastupující agonie Jugoslávské federace, bylo dle výzkumů Melity Sodnik leitmotivem většiny nezávislých tiskovin. Na tento rozvoj nezávislé literatury má výraznou zásluhu galerie ŠKUC, zaměřující se na tehdejší „mladé“ umění (na stránkách užívají pro tyto umělce termínu „non-governmental culture“). Galerie zařizovala tisknutí a distribuci fanzinů, velký prostor dávala též konceptuálnímu umění a dokonce zaštiťovala a technicky zajišťovala vydávání desek punkovým či alternativním kapelám.  

obrazek bla bla bla.jpg 

Domen Repnik však v tomto ohledu dodává, že tyto produkty nemůžeme de facto považovat za fanziny, neboť je zaštiťovala instituce. Ta byla navíc často donucena zastavit tisk určitého počinu a zařídit jeho zcenzurování, byl-li již příliš za čarou a vyšší stranické orgány si toho všily. Témata, jež se v tiskovinách objevovala, byla však ve své podstatě prezentována velice otevřeně a konfliktně, když si k tomu přimyslíme i velmi ostrou a provokativní grafiku, je až s podivem, že jinak velmi represivní režim nezasáhl. Kromě provokativní totalitní image Laibachu či Borghesie budila největší pozornost extrémní pornografie na vlně sadomasochismu či perverze obecně. Repnik dále uvažuje na základě interpretací Petry Kolmančič, že tehdejší zinesteři dokázali psát i o otázkách kapitalismu, čímž pomáhali tvořit nové společenské vnímání, jež jinak v zemi záhy čelící ekonomické transformaci zoufale chybělo. Už to je vlastně u fanzinů jako takových nezvyklé, bývají totiž většinou artikulovány v omezené a často uzavřené skupině lidí, slovinské počiny z této doby však měly důležitý význam i pro celou společnost.  

obr Borghesia.png 

Ve víru hardcoru  

Po nástupu kapitalismu společně s vlnou agresivního nacionalismu zmítajícího Balkánem se dle Domena Repnika podstatně ztrácí mladistvá/studentská nekonformita a prostředí nezávislé kultury neodolá tlakům konzumu. Jak vzpomíná Marko Rusjan, studentské kluby najednou chtěly vysoké nájmy, nové kolektivy si tedy musely pomoci jinak. Záhy tak vznikají nové prostory, jako například MKNŽ v Ilyrské Bystrici, kde hrají mladé hardcore-punkové kapely, které vnášejí do hudby radikální politiku. Ve Slovinsku navíc výrazně zakořenil squating a vítězství v boji o Metelkova Mesto a následné dění okolo tohoto centra podnítilo novou generaci a zároveň přispělo k spíše pozitivnímu vnímání tohoto fenoménu širokou veřejností (důkazem budiž dění okolo autonomního centra Tovarna ROG v červnu 2016). Kolektivy klubů a squatů také začínají vydávat vlastní fanziny, které v té době fungují jako nezbytný informační kanál.  

metelkovnik.jpg

Klasicky hardcore-punk s ohledem na hudební projev i životní styl většina výše uvedených badatelů datuje až do začátku devadesátých let, třebaže Kolmančič považuje za první hardcore zin již D'iks z druhé poloviny let osmdesátých. S tímto prostředím bývá spojován i velmi úspěšný fanzin Platfuzz, jehož vydavatelé se však dle Barbary Beškovnik snažili udržet obsah nepolitický, což s klasickým hardcore-punkem nejde příliš dohromady. Novou energii však v té době přinášejí tvrdé kapely jako Man In The Shadow, Aktivna Propaganda, Pizda Materna, No Limits, Wreck, Anaeroba, Extrene Smoke 57 či Entreat. Především na první dvě zmíněné bandy se vzpomíná jako na to nejostřejší, co v tehdejším Slovinsku bylo.  

Fanziny tak v devadesátých letech ve Slovinsku stejně jako v České republice a na Slovensku rostou jako houby po dešti. Na pomyslném vrcholu stojí 13. brat od Marka Rusjana a kolektivu, spojený se stejnojmenným klubem v Nové Gorici a s kapelou Man In The Shadow, výše uvedený MKNŽ dal zase vzniknout fanzinu Dickhead. Mezi dalšími významnými počiny můžeme jmenovat Punktur, Active Phase, Provokatorja, Mankind Desaster, Picajzl, Krull či Drunk in Public, což byl speciál na cestování a reporty, přirovnání k českému Drunk nach Osten se nejen názvem přímo nabízí. Z prostředí ortodoxních (alko)punx spřátelených s antirasistickými skinheads pak vzešly tiskoviny jako Too Drunk To Punk, Kratki Stik či Sharp Skins And Punks Zine. Uprostřed tohoto zinového boomu se pak v roce 1998 obnovil i legendární výše uvedený Bla Bla Bla.  

13 brat.jpg

Další dva bezesporu kvalitní fanziny, Skiro Core a V.I.T.R.I.O.L., můžeme do výše uvedeného řazení přidat jen s výhradou, neboť jejich tvůrci získali na svůj provoz podporu z oficiálních míst, třebaže u stylově jinak klasického V.I.T.R.I.O.L.u se jednalo dle Barbary Beškovnik v podstatě o maličkost. Skiro Core je pak o něco odlišnější, profesionálně vyhlížející design společně s propracovaností a zároveň „brakovostí“ rozhovorů (třeba o masturbaci se tam hovoří více než často) značí tendence spíše ke klasickému hudebnímu magazínu, třebaže dosti zvrhlému. Právě u Skiro Core bych vysledoval dědictví pornografické symboliky z osmdesátých let, třebaže za kapitalismu můžeme o provokativnosti v tomto ohledu dosti pochybovat. Podobný počin bychom ale například v českém a slovenském prostředí stěží nalezli.  

VITRIOL.jpg

K hardcore-punku měly blízko i další počiny, jež cílily na širší nezávislou kulturní obec. Na aktivity výše zmíněného Platfuzzu navázal fanzin Cicifuj, který se snažil být co nejotevřenější nejrůznějším alternativním/undergroundovým vlivům a neomezovat se pouze na hardcorový přístup. Významné feministické perziny (personal zines) vydávala Tea Hvala (Pssst...), dalším takovým příkladem je You and Me, zaměřený na intimitu a erotiku. Alternativám veganství a vegetariánství se zabýval zin So Ja! z prostředí klubu KUD ZID, anarchisty reprezentovaly počiny jako Anarhistka či Preporod. Z čistě uměleckých zinů se společenským přesahem je ve Slovinsku asi nejznámější komiksový Stripburger, který začal působit v roce 1992.  

skirocore.jpg

Dnešek patří artzinům  

Petra Kolmančič v roce 2001 uzavírá svou knihu o fanzinech poměrně optimisticky, ovšem záhy nato dochází k prudkému poklesu této produkce, především v rámci hardcoru. I ostatní výše uvedení badatelé se shodují, že nástup internetu měl ve Slovinsku pro fanziny drastické následky. Jasna Babič ještě uvádí krátkou epizodu, kdy se na hardcore-punkové scéně namísto tiskovin ujaly videoziny (jako Non Plus Ultra). Marko Rusjan dále uvažuje, že u slovinských tvůrců celkově nebylo ve zvyku dělat moc čísel, jen málokterý počin prý překročil sedm či osm.  Je tedy možné, že se dříve aktivní kolektivy unavily, tvorba se stala rutinou a obsah málo zajímavým, na což upozorňoval například Zoran Pungerčar. Mnohé skupiny se navíc rozpadly a lidé se rozutekli do globální hardcore-punkové vesnice, kterou propojuje internet.  

   

Dle Domena Repnika se mnozí tvůrci z prostředí hardcoru po čase k tvorbě tiskovin vrátili, ovšem do jiného stylu – artzinů. Takové tiskoviny se dají zařadit především do kontextu výtvarného umění a designu, často v konceptuálním pojetí. Určitý počin bývá založen na jednom nápadu či stylu, který nemá žádné další pokračování. V tomto čím dál tekutějším prostředí nezávislé literatury se otřásl i základ pojmu fanzin.  Pro artziny se užívá pojmu zin (bez předpony „fan“), což má zdůrazňovat neperiodicitu a vymanění se z prostředí „fanoušků“ hudby, životního stylu či sportu. Barbara Beškovnik přirovnává zin k mladšímu bratrovi fanzinu. Mladší sourozenec však v současné době roste do dominantních rozměrů. Mnohé soudobé artziny navíc působí výrazně profesionálním dojmem a materiál, z nějž jsou vyrobeny, nepatřím k nejlevnějším. Takovým příkladem může být ve Slovinsku Freštreš, který sebe definuje jako maga-zine.  

freštreš.jpg 

Barbara Beškovnik a Domen Repnik v souvislosti s novou vlnou artzinů považují starší, převážně hardcore-punkové tiskoviny za produkty komunity, v jejímž rámci jsou aktivně artikulovány a distribuovány. V době před internet měly navíc funkci hlavního zdroje informací. Poté, co tato hlavní funkce padla, již neměly vzhledem k udržování stejné či velmi podobné grafiky i obsahu de facto co nabídnout. Artziny naopak stojí na „originálních“ grafických/konceptuálních nápadech. Jejich prostředím se ovšem stávají nově etablované projekty zinových veletrhů často ve spolupráci s oficiálními galeriemi, které dávají pořadatelům či zinesterům často volnou ruku s ohledem na vystavované počiny. Takovou institucí je právě lublaňská Dobra Vaga. Její kolektiv, podobně jako původní autonomní instituce a squaty, vydává vlastní zin Sveže Vibe.  

DOBRA VAGA ZINE.jpg  

Kritika soudobých artzinů jakožto „hipsterizace“ původního čistě undergroundového a politického média nepřichází jen ze strany punkerů. Artzinester Tadej Vaukman se v rozhovoru pro Barbaru Beškovnik dotkl citlivého bodu, že v rámci artzinů „možná není ani žádná scéna.“ K tomu dále rozvádí, že individualizace s sebou nese i soutěživost, hraničící až s hádkami o stoly a prostor na veletrzích. Fanzin jako takový, původní DIY médium, které mohl začít vydávat naprosto kdokoli, se tak zdá být ohrožen elitářstvím „profesionálních umělců“ s vytříbeným designem. Ovšem i přes to, že propojení s institucemi a časté vyžívání jejich zdrojů například k tisku je u atrzinů dle mnohých vydavatelů časté (jak tvrdí zinesterka a profesionální výtvarná umělkyně Nez Pez), nedá se zcela říci, že by v tomto prostředí celkově rezignovalo na ideu DIY.  

nez pez.jpg

DIY etika je pro tyto nové tvůrce často právě spjatá s tvorbou zinů. Barbara Beškovnik jako příklad uvádí umělkyni Pirate Piška, jenž se pohybuje v poměrně širokém rozmezí produktů včetně modních doplňků, ovšem zároveň tvoří ziny právě za účelem oživení DIY myšlení. I mnoho další artzinesterů je politicky či společensky aktivních, Nez Pez působila ve výše uvedeném autonomním sociálním centru Tovarna Rog, Zoran Pungerčar zase propaguje ideu straight edge (rozšíření veganského životního stylu o odmítání jakýchkoli drog, návykových látek i promiskuitního sexu), jež byla v devadesátých letech převážně doménou hardcore-punkerů. I z hlediska designu bychom našli případy návaznosti na punkovou/undergroundovou vizuální (anti)estetiku, jako příklad mě napadá umělec Jaka Valovec, především pak v počinu Altruistic Nihilistic.  

altuistic nihilistic.jpg 

Místo fanzinů v soudobé slovinské nezávislé kultuře  

Kdybychom se měli pokusit zobecnit trend slovinských artzinů, asi bychom se dostali k prohlášení, že balancují na hranici oficiální kultury (grantové, sponzorované, dotované) a stále živé etiky DIY. Dědictví hardcore-punku je u nich patrné, ovšem tradice vizuálních a provokativních zinů z doby pozdního státního socialismu s nutností občas dělat kompromisy je také znát. Je samozřejmě otázka, zda můžeme srovnávat galerii ŠKUC v osmdesátých letech a Dobru Vagu, kde se koncentruje podpora soudobých vydavatelů, ovšem když se zamyslíme nad tím, že zin vydává instituce nijak nevyhraněná proti hegemonní kultuře, nelze si odpustit konstatování, že od prvotní undergroundové a punkové idey se přece jen ustoupilo výrazným způsobem. Hardcore-punkové ziny v současném Slovinsku dle mých informátorů prakticky nevycházejí. Krom svérázného kousku PAF jsem ještě zaregistroval chorvatský Selftitled Sine, který se šíří slovinským podzemím (viděl jsem ho například ve squatu Argo v Izole), ale to je asi tak všechno.  

dobra vaga inside.jpg

Když to porovnáme s českou cca dvacítkou aktivních tiskovin na hardcore scéně, nabízí se otázka, kde jsou slovinští punx? Jasna Babič uvádí jako hlavní problém, že na scéně nejsou „kids“, tedy lidé mladší 20 let. Klasických hardcore-punkových koncertů přitom ani na Metelkově tolik neproběhne. Domen Repnik připomíná důležitou souvislost, a to kruté podmínky pro místní promotéry. Každou veřejnou akci totiž musíte hlásit, zjednat a zaplatit si minimálně dva členy soukromé ochranky a nakonec ještě platit daň z vybraného vstupného. Pokud to neuděláte, policejní hlídka přijede akorát včas, aby vás ztrestala vysokou pokutou. Jediná výjimka platí pro Metelkovu (která občas taky musí dělat kompromisy), Tovarnu ROG a squaty v regionech, jako INDE v Koperu či zmíněné Argo. Obraz zástupu punkerů kalících na malých koncertech v hospodách, kterých třeba na pražském Žižkově často proběhne několik za týden, snad ani nemůže být vzdálenější. Potenciální fanziny by tak v podstatě nebylo ani kde šířit.    

PIRATE PISKA.jpg 

Prostor tak vyplňují veskrze profesionální umělci, kteří pomocí fanzinů mohou stále tvořit autentické umění, třebaže v jiných projektech musí často ustoupit logice trhu. Za některými artziny navíc stojí osobnosti spjaté s místní autonomní scénou či propagující alternativními životními styly jako veganství a straight edge. Nelze tak říci, že by se z této kultury vytratila politika, která do ní obzvláště ve Slovinsku vždy patřila, přičemž často se pomocí fanzinů dařilo ovlivnit i širší společnost. Zároveň je však třeba si přiznat, že médium v současné době živené převážně v galeriích bude těžko přinášet funkční alternativu postupující gentrifikaci související mimo jiné s krutými podmínkami pro potenciální pořadatele/aktivisty nezávislé kultury.  

Tento článek vznikl v součinnosti s Centrem pro Studium Populární Kultury (CSPK) http://cspk.eu/

 

obrazek zoran lbal.jpg

 

Užitečné odkazy:  

http://www.ljudmila.org/subkulturni-azil

http://dobravaga.si/

http://metelkovamesto.org/

https://www.facebook.com/ohranimorog/?fref=ts

https://machorka.espivblogs.net/2016/03/07/a-personal-history-of-the-slovene-zine-scene-by-tea-hvala/

http://www.13brat.net/

http://kudanarhiv.org/

http://www.komunal.org/

http://www.galerijaskuc.si/

http://hahahahahahahahahahahahahaha.com/

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Martin A. Smith - Basilica di Santa Maria Maggiore - Roma