Z.K. Slabý Biliana Voutchkova solo: Modus of Raw; The Core Trio live featuring Matthew Shipp1. 12. 2016

Nedejme se mýlit uniformní, černě smuteční ambaláží edice Evil Rabbit Records s prořezaným kolečkem pro název; její 23. a 24. kompakt dosvědčuje, že label má svoji neměnnou vyhraněnost, své priority a ustáleně rozmanitý program na vysoké úrovni. Svědectvím nám mohou být hudebníci, kteří tu startovali v uplynulých deseti letech: vedle stabilního Meinrada Kneera je to například Albert van Veenendal, Ab Baars, Mark Alban Lotz, Jan Klare nebo Fiorenzo Bodrato.

Houslistka Biliana Voutchkova na sólovém albu Modus of Raw, nahraném v červenci 2015 ve švýcarském Poschiavu, osvědčuje od prvních tónů svoji „panenskou“ syrovost, až nebroušenou řezavost, která její nepřikrašlovaný projev činí zcela individuálním, naturálním a investigativním. Ihned ve vstupu téměř vydřidušsky vydražuje, vydražďuje s probíjenou protáhlovaností a pozaskřípěným rozvláčňováním vhrnované představování, rozdřípaně napovězené a pokušitelsky nedořečené.  Vše se tu vhrnuje, prodrcuje, vysvišťuje, drkotá a rozpraskává, a když se hlas hráčky vloudí do houslové melodie, zazní to jako miniočista. Potom se titulní skladba rozligotá, ale kýženou melodii opět narušuje postupně střečkování, piškvoření, mutýrování, houslistka povzdychávavě popojíždí, výtřeskně vídrholcuje, převalivě poklouzává, uválcovává si postup k prodyšněnému zahřímávání. Zato Songs of Anxiety zahajuje vydestilované rumrajování, převracující se v  rozmělňované pitoresknění. Téma se však rozhrnuje, rozkrabičkovává a devastuje do vrhcábové demolice. Nedosti na tom: Voutchkova útočí i blamážuje s vydražďováním i poskonáváním do roztočivé harampádnosti, rozdrcované a dokodrcané se strašidlujícím vokálem až do dovrčené došmouranosti. Není pak divu, že Memory Imprints je rozzlobeně rozlomené do výsmyčněné řinčivosti i hloubavé kvílivosti, vykupitelské memoriálnosti i zapotichleného vrzukání, dokud neskončí ve zmátožněném poskonávání. Drobítek (oproti ostatním) Chaos & Beauty charakterizuje pochroumaně záchmurná popojíždivost, úhozově nebo valivě prostřečkovaná a dýmničně prochaotizovaná. Zato více než dvanáctiminutové Gratitudes & Sorrows má dosti prostoru k prokluzivé pokoušivosti, mlazivě nahoufněné i vydíravě prodíravé, skučivě vydřípávané i křečovitě prošustěné s popuzeným vyříkáváním hlasu, od pozasuta nostalgizujícím a zarouhávaným. Opětovně je kompozice skladby nazadrmo rozklížována, se stoupající drtvostí rumlavě pronáhlována i protáhlována. Napaškálněné stakátování a projíždivé proškrcování je všudybylsky rozkvočněné až do uklízivosti. Ještě o dvě minuty delší závěrečné Poschiovo Medley (viz místo houslistčiny rezidence, kde vše v průběhu tří týdnů nahrávala) se pak vynoří se zádešnou vychrastivostí, prokoumávaně vytřibovanou a proťapkávanou zaumným prozpěvováním, zarážkově poťouchlým. A pak to jde ráz na ráz: sunoucí se hlemýždění s proklepáváním a smirkováním, vyhoukávané probírkování, rozcapávané vynářkování i rozdrncávané perkusivnění, probrnkávané, promrskávané, haluzivě nahlučivé, ztracenkové i najíždivé, výskučně domručované s občasným zaskobováním, drtikolové i smuténkové… až do prohroužené záklepnosti.

Modus of Raw je neobvyklé album, je námatné, občas prohouslené, většinou antihouslové, jako celek je rozrušivé, leč nikoli ne(z)řízené. Voutchkova má prostě svůj originální rukopis, na který je třeba si zvyknout. Ale když její projev zkoordinujete se svým vnímáním, prožijete pozoruhodné dobrodružství.

The Core Trio z Houstonu / Texas existuje od roku 2004 a spolupracovalo už s Robertem Bostonem, Stevem Swellem či Timem Haggansem. V roce 2014 realizovalo studiovou nahrávku s avantgardním pianistou Matthewem Shippem a bylo zřejmé, že tu (kladně) křísla kosa o kámen. Tak si tenor saxofonista Seth Paynter, kontrabasista Thomas Helton a hráč na bicí Joe Hertenstein řekli, že si vzájemné klání ozřejmí ještě v koncertní podobě, a vzniklo CD The Core Trio Live Featuring Matthew Shipp, zaznamenané 22. listopadu 2014 v nočním klubu Ovations v sídelním městě tria. Víme už z jiných příležitostí, jak se Shipp dokáže dovtělit do jakéhokoli kolektivu a jak ho svede dotvořit; totéž se projevilo i v tomto případě. Dokazují to oba přespůlhodinové „sety“.

V tom prvním se znenáhla vynořuje basa, vzbuzuje napětí, svižně a propojivě se k ní přidává klavír a bicí, klavír má svou dramatizující pevnost, bicí se prořádí do rytmického cvalu s náběžným odsekáváním, ale klavír vévodí, vše se děje smrštně, zahrávavě. A když se vpojí blyskotně dojímavý a kouzlivě promotávající se sax, ocitneme se v rezolutní symbióze. Tak by mohla hudební reportáž pokračovat; důležité ovšem je, že sledujeme přeskočnou i obkročnou náladovostní změť, kterou klavír zbystřuje nebo útěšňuje, tenor nadrženě, až rdousivě vybuzuje s promlacováním či s blouznivým odbíjením/dobíjením bubnů a basa vede pohromově do zadrma a do bzučivostního předělu. Když pak klavír odcinkává dějové pásmo s chvějivým saxem, vše se prohouštňuje, zalyká, loudivě i nabízivě vrkotá. Toto zachytávání proměnlivosti (oka)mžiků v jejich spádnosti i výpadnosti je rozrušeně vehementní i zase nářkově bezbranné (sax), je to prostě vždy nové (roz)prostírané vizitýrování, utíkavé obměňování, výskočnostní vybořování s pohrávajícím si těkáním klavíru. Druhou část koncertu prozkoumává zprvu rozedmutě vytěkávající sax s úderkovými bicími, přičemž klavír opět vše projišťuje, překlene jakýkoli zádrhel a dodává výhled až do zamyšleného výtržnění; všichni v roli součinostní rytmiky obepínají splavně zběsilostní i utrhačný sax, vše probíhá se spádným průtočněním, probouráváním do vznosného pokušitelství a vzápětí s potichlostním licitováním zámlk a promlk, vzbuzujících napětí. Děj se houfnicově zaruinovává, proudivě provléká, pochybovačsky zašprajcovává a opětovně renovuje s vyhecovávanou explozívností a s vybičovávaným promotáváním. A zase je to klavír, který v tomto obhlédání nastíní východisko, rozperlí se, inspiruje, nabídne šanci za šancí, čehož využije jak rozpeřený sax, tak rozvichřeně nabuzené bicí. Prostě jeden nástroj po druhém si včasně zabukuje své umístění a prostor, což se províjí a prosmekává ve všech myslitelných rozpoloženích. Postup je zvírňován a rešeršován od uhýbnějící náznakovosti do zfrontovaně hlubinného zabuřování. Celkový dojem, ne nepodobný předcházející desce? Střemhlavá improvizace, plná dynamičnosti, podnětná, nebývalá. Dejte se ohromit! Zlověstný králík si zase po čase dvakrát zařádil.

Biliana Voutchkova solo: Modus of Raw

The Core Trio live featuring Matthew Shipp

Evil Rabbit Records (www.evilrabbitrecords.eu)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!