Petr Ferenc Iannis Xenakis: La Légende d'Eer5. 12. 2016

Berlínskou značku Karlrecords si spojujeme především s parádně vypravenými, stoosmdesátkovými vinyly ansámblu zeitkratzer. Majitel Thomas Herbst kromě toho zatoužil rozšířit svůj katalog o zásadní pecky vážnohudební avantgardy a elektroakustické hudby minulého století a založil si k tomu ediční řadu Perihel, kterou mu vede leader zeitkratzeru, klavírista Reinhold Friedl. Xenakisův elektronický majstrštyk La Légende d'Eer je druhým dílem série.

Vydávat podobné skladby na vinylech, na kterých vyšly buď kdysi dávno a nyní jsou beznadějně předražené, nebo – jako v tomto případě – na LP nevyšly nikdy, je obchodní strategie, kterou si zvolila třeba i rakouská značka Editions Mego (ediční řada Recollection GRM); služebně o dost mladší Karlrecords se již mohou pochlubit třeba dvěma vynikajícími alby s díly Mortona Subotnicka.

Jistý festival kdysi prosazoval heslo „Experiment is future mainstream.“ Ne že by se multikanálové elektroakustické kompozice staly populární hudbou, v oblasti, kde se říká alternativa, underground nebo sound art, je z nich ale najednou vcelku běžná záležitost – stačí mít v sále dost beden, počítač se zvukovkou už si každý performer přinese sám. Kdepak stavět pavilony a jiné speciální koncertní prostory jako pro Varèsovu Poème électronique a koneckonců i pro skladbu, o níž zde píši. Mimochodem, zmíněný Varèsův kus byl premiérován na bruselské výstavě Expo 58 v pavilonu společnosti Philips, který navrhl Le Corbusier a realizoval jeho spolupracovník, jímž nebyl nikdo jiný než právě Iannis Xeanakis, původem řecký architekt a matematik, jenž do své hudební tvorby aplikoval teorii množin, teorii her a stochastiku, tedy matematickou disciplínu zabývající se zkoumáním a modelováním náhodných jevů. (Elektronika je dnes naopak obyčejně levnější než člověkohodiny muzikantů – živou událostí podzimní sezóny byl nedávný koncert ve Fóru Karlín, a to nikoliv proto, že zazněl Stockhausen ze čtyř kanálů, ale proto, že většinu programu tvořila monumentální díla pro tři orchestry.)

O tom ale před patnácti lety zesnulý Iannis Xenakis samozřejmě nemůže vědět. Své dílo psal a realizoval velice pracně v roce 1977, tedy v době, kdy již byl zavedeným komponistou a náročnou studiovou práci volil proto, že kýžených barev a proměn zvuku mu nebylo lze dosáhnout jinými způsoby. Xenakisovo dílo na poli elektronické hudby není nijak rozsáhlé, lze ale říci, že co úder, to zásah, z nějž se dodnes vzpamatovávají na poli artificiální hudby i elektronického undergroundu.

La Légende d'Eer vznikla coby hudební část Xenakisova multimediálního eventu Diatope, který se v roce 1978 uskutečnil ve „stanu“ vztyčeném vedle pařížského Pompidoudova centra. Multimédia je zrádné slovo, sám skladatel používal termín polytopy. A přesný počet „médií“ byl v tomto případě čtyři – architektura (ten „stan“), hudba, světlo (světelná a laserová show synchronizovaná s hudbou) a slovo v podobě Platónových a Pascalových textů rozdávaných divákům.

Hudební složku díla, tedy samotnou Legendu o Érovi (vojákovi, který dle Platónovy Ústavy dvanáctého dne po své smrti oživl, aby lidem sdělil, co viděl v říši zesnulých), skladatel připravil ve Studiu elektronické hudby při kolínském rozhlasu. Při syntetizaci výchozích zvuků pracoval s matematickými funkcemi, některé z dominantních vysokých frekvencí však na syntezátor nahrál až kolínský studiový technik Volker Müller. Navíc ve skladbě hostuje i americký skladatel James Whitman v roli neortodoxního improvizátora na kontrabas.

Instrukce, jak mají být jednotlivé pásy (v Kolíně vzniklo sedm stop, osmá byla vyhrazena signálům ovládajícím světla) synchronizovány, a speciální elektronika k tomu potřebná jsou, zdá se, ztraceny. Xenakis ale v Kolíně realizoval ještě jednu verzi, tentokrát určenou pro samostatné provedení bez zbývajících tří médií. Sedm stop bylo pomocí mixpultů a „kvadrofonních joysticků“ rozesláno do osmi kanálů a vznikl tak velice fyzický dojem rotace jednotlivých zvuků. Tato verze byla premiérována v planetáriu v Bochumi, kde zazněla z osmistopého pásu. Reinhold Friedl v poznámce k aktuálnímu albu píše, že i technika a instrukce k osmikanálovému rozvržení bochumské verze se ztratily a jedinou dochovanou původní verzí kompozice je stereo mixdown osmikanálové verze, kterou sám Xenakis uvedl a živě míchal v srpnu 1978 na prázdninových kurzech v Darmstadtu.

Z této nahrávky vychází aktuální vydání, prý nejsprávnější možné. Vydavatel i kurátor tvrdí, že všechny ostatní dosud vydané verze nějak doplatily na zmatky, které kolem ztracených počítačů a manuálů panují – předchozí vydání prý trpí chybným bitratem, některé stopy jsou omylem hrány pozpátku atd. K výše uvedeným tvrzením nemám co dodat, do srovnávání jednotlivých verzí jsem se nepouštěl. Těžko mi říci, zda se ozve nějaký dotčený vydavatel dřívějších CD verzí (značka Mode dílo před časem vydala dokonce na DVD ve vlastním 5.1 mixu). Jisté je, že album poprvé oficiálně vychází na LP a že to LP zní skvěle – masteroval je čím dál žádanější Rashad Becker.

Na leckterém z kanonických děl akademické „tape music“ jaksepatří zahlodal zub času, mnohý opus po čase působí spíš jako banka efektů i toporný skicář kdysi nových zvukových možností. To u Xenakise, objevitele vesmíru kompozičních i zvukových možností práce s tradičními instrumenty, nehrozí. A nehrozí mu ani pád do „maestrovství“, který se často děl Pierru Henrymu, jenž někdy až příliš toužil vzývat elektronikou na souboj klasiku. Iannis Xenakis měl, jak už jsem naznačil výše, jiná tvůrčí východiska – a cíle – než obdivovat a opracovávat balvany dějin vážné hudby.

La Légende d'Eer začíná něžnými vyššími frekvencemi, jejichž uklidňující repetitivnost se fázovým posunem postupně proměňuje v nepravidelnou hru glissand. Postupně se z přehledné audiokrajiny blížíme k džungli plné lián, neustálého chvění a pohybu a průhledů měnících se každým pootočením hlavy. Xenakis nás zvukově nijak nešetří, dílo ale – ve srovnání s leckterým autorových orchestrálním kusem – ani na okamžik neopustí náladu až majestátního klidu.  Veškerá drásavost a těkavost, jichž věru není málo, jsou jaksi přihlazeny, „zorganičtěny“ volbou použitých zvuků. Legenda na sebe mnohdy bere podobu div ne terénní nahrávky či jakéhosi akustického záznamu etnomuzikologa, k čemuž přispívají zvuky, které snad nebyly syntetizovány, ale nahrány na opravdové bubínky apod; jak asi musela znít v tom stanu? Na okamžiky se nabízí i paralela s elektronickými realizacemi Davida Tudora, jindy zaslechneme celou budoucnost „krabičkové“ noise music, poslední chvíle nicméně patří zklidněnému oddechování téměř laboratorně čistých bzuků.

 

 

Před koupí vinylu je samozřejmě možno dílo vyslechnout na karlovském bandcampu (a zvážit i koupi digitální verze, trochu uměle rozdělené do osmi tracků). A zvídavým ku přečtení doporučuji tento mnohem fundovanější text kolegy Petra Bakly o Xenakisově životě a díle.

Iannis Xenakis: La Légende d'Eer

Karlrecords (karlrecords.bandcamp.com)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!