Matěj Kratochvíl Zkouška sirén - Dáma a smrt7. 12. 2016

„Mé jméno je Smrt, což to nevidíš? Páni, vévodové i dámy se přede mnou sklání. I ty krásná dívko se mnou musíš jít.“ Takto Smrt pokazí ranní procházku jedné slečny a nenechá se uplatit ani zlatem a drahými látkami. To vše v písni Death and the Lady, jejíž melodii na text anglické lidové balady složila Dolly Collins a v roce 1970 ji nazpívala její sestra Shirley. A tatáž píseň zní na albu Lodestar, které Shirley Collins letos v listopadu vydala na značce Domino a přerušila tak téměř čtyři dekády trvající uměleckou pauzu. Před ní byla Shirley Collins jednou z hvězd britského hnutí, které lidové inspirace vytáhlo na pódia, někdy v původní a jindy třeba v rockově aktualizované podobě. V padesátých letech ji pojilo osobní i pracovní partnerství s Alanem Lomaxem, slavným americkým sběratelem „hudby od kořenů“, s nímž nahrávala v Británii i Spojených státech. Písně, které slyšela od pamětníků na venkově, pak přinášela mladému městskému publiku. V třicetidílné antologii lidové hudby Anglie, Irska, Skotska a Walesu The Voice of the People (Topic records), jejíž dva svazky také editorsky připravila, jsou i některé písně z Lodestar, takže si můžeme porovnat varianty i styl podání.

Důležitou součástí britského hudebního folkloru jsou balady, dlouhé, krásné a často velmi kruté. Přes tři stovky těch nejznámějších sepsal ve druhé polovině 19. století Francis James Child. Tyto texty žijí v různých variantách a zhudebněních po celé Británii, migrovaly i přes oceán do Ameriky. Najdeme mezi nimi třeba tu o krutém Lincolnovi, což není americký prezident, ale zedník, který nedostal od majitele domu zaplaceno. Aby se pomstil, zabije mu dítě i manželku, za což pak na oplátku dostane oprátku. Píseň Cruel Lincoln na albu Lodestar podkresluje zpěv ptáčků na zahradě domku, v němž Shirley Collins žije a v němž také album natočila, vesměs s muzikanty o generaci mladšími. Hrají tu třeba Ossian Brown a Stephen Trower vystupující jinak jako duo Cyclobe, kteří také prošli slavnou formací Coil. A lidé z okruhu industriální a jinak experimentální hudby měli Shirley Collins v hledáčku již dříve – David Tibet, hybatel skupiny Current 93 vydal výběr jejích nahrávek již v devadesátých letech a později ji nalákal i k hostování na svých deskách.

Vedle matky s dítětem zabitých padouchem Lincolnem dojde na Lodestar hořkého konce další mladá matka s neviňátkem v mořských vlnách, jiná dívka zemře žalem, když uvidí svého milého mrtvého na břehu. Ve veselejším duchu se nese píseň Old Johnny Buckle, jejíhož titulního hrdinu vezme čert, protože než aby své manželce masíroval nemocnou nohu ginem, raději ho sám vypil. Mstivý lékař nechá zemřít nemocnou pacientku, protože dříve odmítala jeho milostné snahy, a dokonce slibuje, že si zatančí na jejím hrobě. Někteří recenzenti uhranutí počtem mrtvol srovnávají desku s gangsta hiphopem nebo death metalem, ale způsob, jakým Shirley Collins zpívá o smrti, je zcela odlišný od těchto žánrů. Klid a věcnost jejího přednesu krutých příběhů je zčásti dán věkem a životní zkušeností – v osmdesáti letech se člověk na smrt asi dívá už přeci jen jinak. Rozdíl je ale i v samotných písních, ve způsobu, jakým se v lidových textech o posledních věcech člověka mluví.

A nemusíme rozebírat jen písně hrdého Albionu, velmi podobný materiál leží i v českých a moravských sbírkách od Erbena nebo Sušila. V baladě Měl se Hermánek ženiti se rodina snaží podstrčit nevěstě bratra místo náhle zemřelého ženicha, načež si ona radši podřeže krk, v písni Mlynář a zeman vrazí kvůli sporu o vodu mlynář zlotřilému feudálovi rýč do hlavy a shodí ho do bahnité řeky. Navzdory časté brutalitě je smrt v těchto písních podávána věcně, téměř dokumentárně, fatalisticky. Když se v další písni dívka dozví, že má v pondělí zemřít, zpívá především o tom, jaké oblečení jí má být připraveno do rakve. Jiné texty z této sféry již přímo oslovují posluchače a nabádají je, aby na životě příliš nelpěli, protože „všickni vidíme, k čemu se rodíme, k smrti, k pohrebu do země.“ A jakkoliv se během života snažíme, „sláva, čest umění, platno to nic není.“ Tedy jak praví pan Smrt v Death and the Lady: „Krásná dámo odložte svá roucha (…), přišel váš čas a musíte jít.“

Hudba je na desce Lodestar také docela věcná. Melodie se opakují jako kolovrátek, aniž by to bylo nudné, hlavní roli v doprovodu má akustická kytara, občas se jemně rozběhne rytmika nebo škrábne atmosférický kovový zvuk. Formálně složitější je jen úvodní suita složená z modlitby za Anglii ze 16. století, niněrové mezihry a koledy.  Do ní chřestí a vydupává tanečník tzv. Morris dance – obdobu českých a moravských mečových tanců. V předposlední položce se pak přesuneme do francouzštiny v cajunské písničce z frankofonní oblasti americké Louisiany. 

Hlas Shirley Collins dnes sice není tak znělý a nevyšplhá tak vysoko jako před čtyřiceti lety, ale je v něm něco uklidňujícího. Bylo by zjednodušující chápat Lodestar jako „album o smrti“, ale je to dílo nabízející pohled na svět, v němž smrt má svoje místo a není ji třeba brát tragicky.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Aaron Dilloway & Tom Smith - Impeccable Transparencies