Jiří Almer Messa/Breit: split15. 12. 2016

Když se zeptáte na původ doom metalu, většina alespoň trochu informovaných posluchačů řekne Black Sabbath, někteří ještě fundovanější patrně uvedou i Pentagram či Candlemass. Od té doby se tento žánr pochopitelně rozvinul, potkáme „měkčí“ kapely pro velké haly jako Opeth či My Dying Bride, za velká jména současné scény dále platí mimo jiné zhulení Electric Wizard či věční stavitelé dronových zrcadel hudbě Sunn O))). Ovšem doom má silnou pozici i soudobém DIY undergroundu, kde se to obvykle jen hemží extrémními kapelami, které vám i v rámci omezenějších možností přichystají halucinogenní sonický trip. Z podobného podzemí pocházejí i kapely Messa a Breit, jež si zakládají na návratu k atmosféře sedmdesátých let.

Vinylové splitko vyšlo na podzim 2016, kdy také obě kapely podnikly evropská tour, v rámci nichž jsem je měl možnost slyšet naživo. Ovšem žádnou dlouhou historii ani jedna banda nemá, obě aktivně působí od roku 2014. Zatímco italská Messa stihla vydat dlouhohrající album Belfry (v CD a LP formátu), alespoň v mých očích pozoruhodné kvality, u Němců Breit se nedočteme, že by jejich dvě na bandcampu publikované písně vyšly někdy dříve na pevném albu. Italové si také dávají více záležet na prezentaci vlastní tvorby (svůj styl definují jako scarlet doom) a neskrývaně se přihlašují k odkazu mimo jiné Pentagram, u Breit si musíme vystačit s prohlášením, že „weed is our history“.

Slibované „křehčí“ pojetí stoneru a doomu je z prezentace obou kapel rovněž patrné ještě před vložením do přehrávače, a to nejen díky tomu, že oběma uskupením dominuje ženský vokál. Tematicky nás čeká  vznášení se na intimních pocitech v drogovém opojeni, dále duchařsky hororová, případně gotická atmosféra, což byly časté motivy i původní produkce zemitého heavy metalu/hard rocku sedmdesátých let. Ofenzivnějším pojetím stoneru, sludge a doomu, jako například záškubům a jekotu k smrti ufetované kreatury v případě spolků jako Eyehategod či Meth Drinker nebo apokalyptickým běsům kapel typu Primitive Man či Suma je tak pojetí Breit a Messy docela vzdálené. Nabízí se tady otázka, čím obohacují onen v podstatě již retro styl, který má navíc zdánlivě místo spíše na stadionech či ve větších klubech.

Messa otevírá svou skladbu Enoch minimalistickým, avšak vkusným chrastění řetězu, jež ustupuje ladným kytarovým tónům a gradujícím tremolům. Ty se záhy skoro jak z učebnice slijí do riffového stoner válce, motivu celkem chytlavého, třebaže ze židle úplně nezvedajícího. Střídmé kytarové sólo protkané lehkými feedbacky (skoro jako když se otvírá rakev upíra) uzavírá úvodní pasáž skladby, nastupující éterické tóny kytary pak připraví prostor pro podmanivý ženský vokál. Zpěvačka Sara sází především na upřímné podání mystického textu na biblickém základě s výrazným citem pro gradaci. Enoch skutečně graduje fascinujícím, i když ne příliš novátorským způsobem – vokál, pulzující perkuse a nástup kytarového sóla.

Ke konceptu skladby, který kapela představuje pouze na vinylovém vydání, se dostávám až nyní, protože jsem si vědom určité neznalosti, jak tento jev dekódovat -  riff Enoch je napsaný stylem „Diabolus in musica“, tedy obsahujícím specifický tritonový interval. Osobně mi Satan projel ušima už tolikrát, že místo citu pro nuanci mi zbyla již jen dualita hluk-ticho, navíc nejsem v tomto ohledu vzdělán (rozuměj vzdělání autora je na poli neortodoxního marxismu, nikoli not).  Důležitý rozměr skladby mi tedy možná uniká a nevědomky tak Messu připravuji o zaslouženou chválu. Zpětná vazba od někoho v této věci fundovanějšího by nebyla od věci. Každopádně tento koncept ukazuje, jak si dává Messa záležet na tvorbě hudby, na její prezentaci a především na výborném zvuku, který bych za sebe u Enoch podtrhl asi nejvíce. Naživo to bylo ještě o stupeň silnější.

U Breit od samého začátku vládne nahulený středový zvuk efektu fuzz s náladou skladby Black Sabbath Sweet Leaf (netřeba myslím rozvádět). Píseň Seven Ravens se natahuje do kyselých tónů/netónů, křehký vokál zpěvačky Jule nastoupí hned na počátku. Drogová vrstevnatost skladby, k níž navíc kapela zpracovala videoklip na základě snímku  Alejandra Jodorowskeho Holy Mountain, v podstatě o Breit řekne vše. Zvuková kombinace zkreslené kyselé kytary a dunivé brnivé basy přímo evokuje snahu o sabbathovské vyznění, což se kapele dosti daří.

 

Sedm Havranů vás postupně rozklove, jak se skladba táhne. Ústřední riffáž se příliš nemění, když si tedy odmyslíme četnost feedbacků, jež ji podbarvují, ovšem zároveň tím skladba nabude na údernosti a průraznosti. Jule nemá tak působivý, silný, sebevědomý a sugestivní vokál jako Sara z Messa, ovšem její až recitační frázování temného a halucinačního textu vhodně sedí k husté kaši, kterou vaří zbytek kapely. V porovnání s Italy nemají Breit svůj zvuk tak propracovaný, například činely zní chvílemi až disharmonicky, což ale může být také účel.

Na splitu Messa-Breit tak ožívají staré klasiky i mladší, ale zažití představitelé žánru jako Abysmal Grief (v případě Messa) či Electric Wizard, jimž se svým pojetím zase blíží zhulení Němci. V případě Messy slyšíme posun především v precizním zvuku, který ještě posiluje nadýchanou gotickou a „scarlet“ atmosféru,  navíc podtrhnutou „Diabolem in musica“, kdy v éteru ožívají démoni. Akorát bych si rýpl, že oproti album Belfry ubylo dronáží a aranží, jejichž užití mi přišlo tak sympatické. Každopádně kdo má radši přímočařejší přístup a kolébání se s pořádně tlustým jointem čisté trávy, tomu myslím sednou Breit dokonale do nálady. Oproti Messe jim však dle mého soudu chybí ambice k výraznějšímu autorskému přesahu.

Je zajímavé, že do české kotliny trend, jenž razí Messa a Breit (nebo ještě další zajímaví umělci jako italské stoner-doom metalové čarodějky SaturninE, valiví Slovinci Leechfeast, Němci High Filter či ruské sludge-wars General Grievous), příliš nepronikl. Jediným příkladem by byli asi King Keporkak, kteří ale objektivně kvality skupiny jako Messa nedosahují. Když si navíc vzpomenu, jak některé místní pivní metaly nakládají s Black Sabbath, jímá mě hrůza. K tomuto zamyšlení na závěr (a trochu pod čarou) tak připojím výzvu, aby si splitko Messa-Breit či další výše uvedené spolky vzal nějaký obětavý provozovatel labelu do distribuce.

Messa/Breit split

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!