Miloš Vojtěchovský Silentium, usebrání a dekolonializace hudby pomocí zvukových krajin21. 12. 2016

E. T. A Hoffmann v roce 1810 napsal ve svém slavném komentáři k Beethovenově Schicksalssymphonii že instrumentální hudba je nejvyšším projevem umění, protože jejím tématem a jádrem je neukončenost, snad dokonce nekonečnost. Vysvětloval to tak, že „instrumentální hudba nemá nic společného s vnějším světem, se světem našich smyslů“ a nejde už ani o službu náboženské instituci. V raném romantismu byla muzikalita božským klíčem, odhalujícím přístup do těch nejhlubších, případně nejvyšších komnat světa právě proto, že hudba nebyla mimetická, napodobující, příběhová. Klíč je k vyzvednutí ovšem jen pro ty, kdo jsou ochotni opravdu naslouchat. Neboť jen někdo je schopen se blaženě, či zděšeně vnořit do oceánu tónů, emocí, vibrací, harmonií, disharmonií geniálního Beethovenova univerza. To byla ovšem Hoffmannova výzva k soudobým návštěvníkům divadel a večírků šlechtických či měšťanských paláců. Neboť jen hypersenzitivní a geniální posluchač by mohl tu výsostnou, absolutní Beethovenovu hloubku pochopit. Pražský rodák a kritik wagneriánského pojetí programové hudby Eduard Hanslick po padesáti letech, v roce 1854, popsal echtovní hudební krásno jako absolutní, čistě „fyzikální“ arabesku. Podle jeho měřítek by měla být dobrá hudba dokonce zcela „obsahuprostá“. V nárocích na posluchače byl také přísný. Rozlišoval mezi pojmy „naslouchat“ a „poslouchat“, protože skutečně „poslouchat“ může jen člověk, který opravdu vnímá a chápe, zatímco laik, či diletant pouze „naslouchá“. O zvukové matérii, které nasloucháme, když neposloucháme hudbu, pro teritorium pod hudebními výšinami ducha, neměl moc pochopení: „Příroda neposkytuje hotový tónový systém, hotový materiál, pouze surovou látku tónů, které teprve člověk staví do služeb hudby. Důležité pro nás nejsou zvířecí hlasy, ale zvířecí střeva.“ Těžko najít brysknější vyjádření obsese modernismu emancipovat se pomocí kultury od přírody. Tedy pokračující tendence patrné nejméně od zbožštění techniky a pohrdáním přírodou italskými futuristy a ruskými konstruktivisty až k prométheovským vizím futurologů a k současným technooptimistům a transhumanistům.   

„Neexistuje nic takového, jako je prázdný prostor, nebo prázdný čas. Vždycky je zde něco k vidění, ke slyšení. Ve skutečnosti když se pokusíte vytvořit ticho, zjistíte, že to nejde.“ (John Cage: Silence: Přednášky a texty)

Při brouzdání a poslouchání hodin a kilometrů terénních nahrávek na webu http://aporee.org či jinde mne opakovaně přepadá podezření, že všechny ďábelské výdobytky techniky, jako jsou internet, satelity, mikrofony, kamery, telefony, střelné zbraně, rekordéry, letadla, vlaky, spalovací motor a benzín v nádržích aut, jsou jen dovršením totální kolonizace světa strojem-člověkem. A otázka, zda – pojato optimisticky a dialekticky – může technosféra paradoxně přistrčit kyvadlo vývoje směrem k opětovnému sblížení s přírodou? Může být krokem ke kýžené a potřebné dehumanizaci planety? Je ta magická možnost zachycovat, zaznamenávat, interpretovat, předávat a zpracovávat ozvěny „zvukové reality“ v „terénních“ nahrávkách zásadním obratem od dob, kdy jsme milión let „jenom slyšeli,“ poslouchali, prožívali, pamatovali si, vyprávěli, napodobovali a předvídali co se zvukově děje? Vracíme se přes polní nahrávky z klimatizovaného kondominia absolutní nebo artificiální hudby, reálné virtuality zpátky ke skutečnosti? Třeba jako když osaměle bloudíme na Google Earth a pocítíme stesk po chůzi v krajině? Která možná mezitím zmizela pod bagry těžních společností, nebo právě mizí? Podobně mizela v Evropě a Americe před sto padesáti lety divočina, když ji objevovali a opěvovali zjitření romantici. Je ve hře mimo estetiku a poetiku taky etika a politická ekonomie? Je z hlediska antropologie a postkolonialismu portál http://aporee.org politicky jaksi korektnější, více mezidruhový než třeba globální mapa lidských rozhlasových stanic na http://radio.garden/live/?  

Člověk se musí ptát do jaké míry „reálné“ nahrávky opravdu odkazují ke „skutečnosti“? Není to jen nová finta směřující k vyšší míře izolace od přirozeného a přírodního, k propadání se do pocitu spoluviny, setrvání v urputném postupném hluchnutí, „nenaslouchání“ všemu, co se děje v mé mysli, nebo vedle v ulici? Každý uživatel a klient gigantů Google, FB, Microsoft nebo Apple jediným nabitím tabletu, počítače a smartphonu, mimovolným kliknutím na ikonu „search“ přiživuje ten všeobjímající mega-aparát. Neviditelný béhemot si kdesi spokojeně skřípne, mlaskne, klapne, zašumí mu to v křemíkové paměti a přisype si lopatu uhlí do pece elektráren, vycucne ze dna barel ropy, vytrhne strom i s kořeny, vychrchlá několik decimetrů dýmu, gramů kysličníku uhličitého do atmosféry, nebo nějaké polychlorované bifenyly do řeky. Pak připíše někomu na účet několik bitcoinů, dolarů, rublů, nebo jenů.  

Tak se člověk snadno přistihne v zajetí katolické, hypokritické predestinace k dědičnému hříchu a vykoupení: zdánlivě symbolicky, ale vlastně i tělesně. Může být každé nepatrné posunutí ikony na tabletu, ergo spuštění řetězce protokolů internetových vyhledávačů na předoucích serverech, zapnutí knoflíku kamery a rekordéru osobním příspěvkem k dalšímu posunu na stupnici „ztišení země“? Jako by se metafora Rachel Carsonové v názvu knihy Tiché jaro (Silent Spring) stávala znovu aktuální, přestože DDT se na polích dávno přestalo používat. Akustická ekologie to všechno sice monitoruje, ale nezdá se, že by měla nějaký nástroj to zvrátit.

 

Silentium a hluk města  

Řecký hudebník a zvukový umělec Yiorgis Sakellariou v prosinci roku 2015 přijel na rezidenci do galerie Školská 28, aby studoval a nahrával ticho v pražských kostelech. Během adventu jich navštívil řadu nejen v Praze, ale i na českém venkově a s kořistí po Vánocích odjel zpátky do Anglie, kde působí jako lektor a kde studuje v doktorandském stupni na univerzitě v Coventry. Nakladatelství Pogus newyorkského hudebníka Ala Margolise (čtenáři znají jeho jednočlenný projekt If, Bwana) letos v listopadu vydalo disk Silencium, na němž Yirogis výběr zvuku kostelních interiérů zúročil v jediné padesátiminutové kompozici.  

http://sonicity.cz/cs/organ-study-silentium

K námětu výzkumu inspirovala Yiorgise elektroakustická kompozice Mortuos Plango Vivos Voco (1980) pro osm kanálů Jonathana Harveye, kombinující hlas zvonu katedrály ve Winchesteru a zpěv skladatelova syna, zpěváka v dětském winchesterském sboru.

Název Silentium inspirovala malá cedulka, na kterou často natrefíte u vchodu do kostelů: napomíná návštěvníky, aby mluvením, fotografováním a jiným hlukem nerušili svatý klid sakrálního prostoru vyhrazeného k modlitbě, tichému usebrání, naslouchání společnému zpěvu. Namítnete po právu, že všude kolem nás včetně kostelů narazíte na skutečné ticho jen málokdy. Křesťanská sakrální architektura byla od středověku stavěna s takovým umem a záměrem, aby se lodě staly rezonátory. Ten hudební nástroj byl pečlivě uzpůsobený tak, aby každé slovo mše a tón píšťal varhan byly dobře slyšitelné a nikdo před ním nemohl uniknout, jako nemůže uniknout před dohlížejícím okem uprostřed trojúhelníku. Většina farností se kupodivu z nějaké podezřelé snahy soutěžit se sekulárním světem v posledních desetiletích vybavila zvukovou aparaturou s mikrofony. Kouzlo a přímá zkušenost s akustikou prostoru se tak z bohoslužby vytratily. Možná toto použití reprodukční techniky způsobil fakt, že hluk města ke konci 20. století podstatně narostl a interiéry městských kostelů jsou jak řečeno obrovskými rezonátory. Kolektivní online archiv s nahrávkami „katedrál“ už mnoho let buduje Pietro Riparbelli (a my v rubrice Slyš zdarma pilně sosáme z jeho bandcampu - pozn. red). Většinou jsou o nahrávky bohoslužeb a jen zřídka je zachycen „prázdný“ ambient. Filmový dokument o zvukové performanci Symfonie pro zvony a lodní sirény Llorençe Barbera v Liverpoolu  zachycuje kongeniálně opačnou stranu sonického projevu architektury kostelů.  

Pokud je kostel mimo ranní nebo večerní bohoslužbu otevřen, bývá skoro prázdný. Po usednutí do lavice pak zaslechnete přes zdi a okna sice ztišeně, ale zato zřetelně hlasy města: motory aut a motorek, sirény sanitek, brzdy tramvají, letadlo na nebi, štěkání psů, křik poštolek, strak, poryv větru ve větvích stromu. Když je venku alespoň trochu tišeji a zdi silné – uslyšíte také endoskopicky vše, co zní uvnitř: praskání lavic, zaskřípání těžkých vrat, krok odcházejících, šeptání v zákristii, vibrace bronzových zvonů nahoře na věži, vlastní dech, kručení v břiše nedaleko dlícího bližního.  

Do kompozice Silentium Yiorgis použil nejen náhodné nahrávky znělého ambientu kostelů, ale například i předem připravenou nahrávku táhlého hlubokého tónu varhan, jíž celá skladba začíná, nebo vibrace zvonů, z nichž některé byly nahrány v exteriérech. Na celkovém výrazu je pozoruhodné, že je kontrapunktický a skoro barokně dynamický. Ani málo nepřipomíná meditativní „duchovní“ ladění nahrávek stylu „deep listening“. Jakoby se autorovi intuitivně a beze slov podařilo zachytit atmosféru, sociologii a konfiguraci pražských chrámů postideologické doby. Jde o – na rozdíl od řecké kultury, kde je kostel stále komunitním místem – po většinu času architektura znělé prázdnoty, samoty, opuštěnosti, chladu, polospánku. Charitativní a terapeutický topos, poskytující podobně jako muzeum nebo galerie možnost dočasného úkrytu před neurotickým shonem a kakofonií města. Spíš příležitost k tichému usebrání během bohoslužby, než sdílení ať už s bohem, nebo se zemřelými, či bližními.  

Zaznamenávám většinou spotřebitelským vybavením akustiku a děje v pražských kostelech asi od roku 2008. Na stránce http://sonicity.cz/cs/sounds?uid=&tid=kostel je nahrávek zatím 78, z celkového počtu skoro 1000. Jako skutečně nejtišší je mi jevil interiér gotického kostela svatého Apolináře na Větrově, protože kolem vede jediná příkrá cesta směrem k ulici Na Slupi, zatímco na druhé straně padá dlouhá stráň parku k Albertovu.  

Dlouhé ticho mše v kostele Sv. Trojice v Košířích nabízí ambientnímu zvuku rušného okolí prostor, aby mohl proniknout ke sluchu posluchače.  Yiorgis během pobytu v Praze nahrál mnoho hodin a několik nahrávek uložil na stránku sonicity: pěkný je vzorek ambientu Malostranského chrámu sv. Mikuláše, kostela který patří v centru mezi nejrušnější.

Škoda že na Silentiu je průvodní text na obalu trochu skoupý ohledně psychogeografie, kterou autor během hledání ticha v Praze sledoval. Kompozice je totiž imaginativně vizuální a posluchač – pokud zavře oči a poslouchá se sluchátky na uších – se ocitne v jakýchsi rozměrných setmělých prostorech. Ty si podvědomě mysl spojuje se vzpomínkou na konkrétní místo, ale protože je naše osvětlená paměť často nedokonalá, neví kde je. (Nahrávky na disku Silentium vznikly v Kostele Nejsvětějšího Salvátora na Starém Městě, v Loretě, v Bazilice svatého Petra a Pavla na Vyšehradě, v Kostele svatého Mikuláše na Malé Straně a v Kostele svaté Ludmily na Královských Vinohradech.)  

Plánovaný nosič s nahrávkami z pražských kostelů byl zamýšlen jako druhý počin po antologii Pražské vlaky v ineditní edici sonicity. Yiorgisova kompozice Silentium Prahu předběhla a vychází tedy v New Yorku. Jako dárek k Vánocům by se disk docela hodil, kdyby ovšem byl někde tady k sehnání. Stejně je lepší si zajít odpočinout někam do kostela. Je tam klid i o svátcích a nehrají tam pořád Tichou noc, svatou noc jako v Bille.    

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: 『VHS Prophecies』 - 『アンドロイド SAGA』