Matěj Kratochvíl Z obrazu zvuk17. 1. 2017

Loni [2012] v listopadu se pražském prostoru La Fabrika uskutečnil koncert, na němž zazněly realizace grafických partitur slovenského muzikologa a všestranného umělce Milana Adamčiaka v podání Agon Orchestra. Záznam tohoto koncertu nyní vychází na CD a dává nám příležitost prozkoumat, jak se sedmice skladatelů vypořádala s obrazovými předlohami pro hudbu.

Není to poprvé, co se Agon Orchestra vě­nuje hudbě čtené z obrazů. V knize Grafic­ké partitury a koncepty (1996) se dirigent Agonu Petr Kofroň společně s Martinem Smolkou zmocnili kolekce českých i světo­vých grafických a slovních partitur, u nichž podrobně popsali proces jejich převodu ve finální znějící tvary a zamýšleli se nad vy­važováním interpretační svévole a doslov­nosti, kterou si při tom procesu lze dopřát. Pro projekt Typornamento si sedm českých a slovenských skladatelů si rozebralo deset předloh a různými cestami z nich vydolo­valo hudbu. Navzdory tomu, že jde o skla­datele jinak stylově dosti rozdílné, působí Typornamento jako celek překvapivě ucele­ně, jako by z Adamčiakových děl vyzařovalo něco, co všechny výsledky propojilo. Titulní skladba Ivana Achera, která CD otevírá, vy­chází hned ze tří partitur: lettristické Echo (1966), obrazové First Page for John Cage (1967) a ze slovního návodu Solo per accor­dion (1967). Echo udalo tón táhlému úvodu skladby, v němž táhnou ozvěnou zmnožené smyčce. First Page, což je stránka posázená hexagramy z čínské Knihy proměn, se odrá­ží ve výrazném rytmickém pulzu, nad nímž Acher žongluje s krátkými, ale výraznými melodickými motivy a všelijak zkreslenými zvuky. Do toho následně vstupuje také akordeon Jany Vébrové. Podobně přistoupil Petr Wajsar ke kaligrafické partituře z kolek­ce Albumblätter (1969–1970), když její jednotlivé čárky převedl na rytmy více než trochu inspirované klubovou elektronikou. Svou rea­lizaci nazval Minimini a během koncertu ji doplnil i projekcí, dokazu­jící, jak přesně jeho noty následují tahy Adamčiakova štětce. Bylo by zajímavé poslechnout si skladbu bez urputné stopy bicích – dvě úvodní minuty před jejich nástupem znějí lépe než těch zbývajících šest. Stejnou partituru jako Wajsar si vzal do parády Martin Burlas a také jeho vedla k výrazně tepajícím rytmům. Na rozdíl od Waj­sarovy taneční energie se Burlasova Amnesie nese v zatěžkaném rytmu a minimalistické melodické vzorečky nahradil expresivnější a disonantnější materiál.

Petr Kofroň ve svém příspěvku nazvaném Transfigurace Manfré­da pro dvě voči zužitkoval také hned tři Adamčiakovy partitury ze sedmdesátých let: Transfiguracioni, Hudba pre Manfreda Mohra a Continuum per due voci. Hudební analogii prvních dvou, výrazně geometrických partitur můžeme hledat v rytmickém základu zkres­lené baskytary a bicích nástrojů, obrysy té třetí (připomíná záznam kardiografu) pak sledují amplifikované a ozvěnou násobené housle. Celé to zní jako free–jazz–rockový jam session.

Jan Jirucha si vybral Rondo (Kvartet pre Ľudovíta Fullu) (1974), vý­razně barevnou mozaiku poskládanou v kruzích. A jakoby v kruzích se pohybují i hlasy nástrojů v postupně se zahušťující polyfonii, do níž v polovině vpadnou bicí. Skladba se náhle promění v ospalý ploužáček s kavárensky sólujícími houslemi, což je sice stylisticky překvapivé, ale první polovinu skladby to poněkud shazuje.

Dvě skladby na CD kontrastují se zbytkem absencí rytmu. Imanent­né čáry v tmavomodrej Petra Machajdíka jsou „přepisem“ obrazu Klangspuren (2011), modré plochy, přes níž se táhnou vodorovné škrábance připomínající notovou osnovu. Adamčiak obraz věnoval památce Johna Cage a Machajdík je ve své hudbě propojil pomocí nahrávek jejich hlasů, kolem nichž táhnou volné linie nástrojů. Také Marek Piaček využil zvuku Adamčiakova hlasu pro realizaci Z kore­šponedncie (Z môjho života). Pomalu se střídají akordy, klavír nebo vi­brafon odklepávají zpomalený čas a nad tím hlas střídavě uvažuje o umění a předčítá oslovení z dopisů jemu adresovaných. Právě koláž adres z dopisních obálek tvoří výtvarnou předlohu. Dvě nejpomalejší skladby na albu jsou zároveň asi těmi nejzajímavějšími, z rytmičtěj­ších kusů pak vyčnívá Acherovo Typornamento šikovným balancem mezi chytlavostí a „divností“. Ale i jako celek lze projekt považovat za velice vydařený, což je stejným dílem zásluha skladatelů a Adam­čiaka coby prapůvodce skladeb. Třešničkou na dortu je Capriccio, Adamčiakova elektroakustická koláž z 80. let a datová stopa obsa­hující videa ke skladbám Achera a Wajsara i původní partitury.

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!