Z.K. Slabý Martin Archer: Story Tellers26. 1. 2017

Martin Archer náleží k nejvymýšlivějším současným hudebníkům, je to koumák, jehož každé nové album je svědectvím o hledání nových neotřelých přístupů i postupů, a výběr jeho spolupracovníků je vždy více než náležitý. Takový je ostatně celý jeho label Discus, jehož 57. CD nazvané Story Tellers máme právě před sebou. Bylo nahráno 19. a 20. září 2015 v Chairworks, Castleford a doplněno v průběhu června 2016 v Discus Music, Sheffield, protože alchymie Archerovy hudby vyžaduje kromě bezprostředních nahrávek předestřených námětů ještě další dohrávky, přehrávky a postkreativní doplňky, aby výsledný dojem působil co nejkompaktněji. Vyprávění příběhů, to je téma, které prosakuje odpradávna všechny složky umění. Archer je ovšem nepojímá samospasitelně. Svých šest námětů na dvojkompaktu prokombinovává hned několika způsoby. Každý příběh je především uveden v prvotní verzi, nadto vylíčen s bohatším hudebním zázemím, nato je ozřejměn sólovým vystoupením „patrona“ děje, který má vyhmátnout jeho základní charakteristiku, načež je souborně prokomponován vzhledem k celku a dokombinován s šamanskou neobvyklostí anebo dedikačně ozvláštněn. Tyto dedikace jsou věnovány Muhalu Richardu Abramsovi, Wadada Leo Smithovi a Roscoe Mitchellovi, „třem skutečným mistrům“, jež Archer uznává a vyznává (za což mu ještě více fandím). Jenomže tím veškerá spletitost ještě zdaleka nekončí. Podle skladatele můžeme celý šestidílný cyklus chápat, že jde o šest verzí téhož příběhu. Což nás nesmí zmást, protože i opak může být pravdou: nejenom každý námět (přes vzájemné prolínání) je jinak vytvořen, přetvořen, zaměněn a obměněn a na posluchači je, aby odhalil, kolik různých eventualit skrývá, ale přes totožný pětidílný mustr nás pokaždé čeká jiná variabilnost podle toho, jak hudebníci, především pak zmíněný „patron“-sólista, téma vnímají, jak mají/mohou zareagovat a kam je tato reakce odvane, protože vedle předepsaného postupu tu má své neodmyslitelné místo rovněž improvizace, dodávající celku přídech eventuální neočekávanosti. Nejde tudíž pouze o samotné vyprávění, nýbrž zároveň o doličování jednotlivých záležitostí, o hledačství jejich smyslu, šancí, zákrutů, pospojování celku, což se děje s vervou i eventuálními pochybnostmi. Což ještě navíc ve třech případech korunuje nepříliš zřejmá, nepříliš očividná, ale přece jenom inspirace zmíněných mistrů – Muhalova cesta, Leův sen a Roscoeovo blues. Ale už dávno víme, že vlivy na Archera nepůsobí zcela přímočaře.

První okruh – The River Follower – probíhá pod patronancí vibrafonisty Coreye Mwamby, je však rozehráván rozbubnovávaným troskotáním do tříštivé zázvučnosti, prostřídáván do protloukávaného vřídelnění a zrytmizovaného zběsilostnění; jeho orchestrálně radikální proudnost, vedenou dechy, pokušitelsky rozruší flétny. Sám vibrafonista celkovému prorumplovávání nepodlehne, jeho sólo rozehrávku zklidní do jemně zahrávavé probíravosti. Připojování dalších nástrojů pak je povlovně obzíravé, hudebníci se nevracejí na počátek, spíše vyhledávají spodní prameny námětu, rozcupovávají i podebírají děj, vytřibují jej a gustýrují. Navazují zmítavostním protizněním do procinkávaného, tedy neburácivého hromovládnění, plného narážkové zadíravosti. Do šamanskosti nás vtáhnou zatvrzelé bicí, pobuřující pod rozkolísanou nabíravostí a sraženinovou proderností se zatěkávaným rouháním.

Vytěkávané roztluky a rozbíjenky obepínají The Barbarian, a to naváže výtřestnostní jurodivostí, zamatovávaně pozmatkovávanou. Když děj ztěžkotonážní do rozcyklovaného melodizování, rozbagruje se do nezmatné třeštivosti, břeskně roztrušované a výbojně nezmarné. Jenomže sólová trubka Kima Macariho Stone-Lonergana reaguje nehamižně, je spíše naznačivě jímavá a zádešná, ale i trochu rétorizující. Záskočně se do jejího partu vloudí ostatní hudebníci s rozviřovanými dechy, plnými překotnosti a nadsazované vášnivosti, poddupávané bicími. Abramsovská kóda je sice neodbytná, její zabíravost však osciluje od truchlosti k výskotnosti, nicméně naznačí proklidnění.

Rozhřímávané rozdychtění následujcícího The Wounded Healer zaskočí rozpravěčským provířením, a tento vstup připraví půdu pro rytmické vzrušení, plné širokodechého vichření, nadneseně pádného i srázného. Ale je to Mick Somerset, vládnoucí několika druhy fléten, klarinetů, šamanských bubnů, zvonů, gongů a podobně, kdo vnese do této fáze sólové flétnování s podbíjením, rozhlédavě zavelebované a pohrávavě doličované. Po troškách a s roztěkanou bloudivostí se k němu připojují ostatní s přitlumovaným odhodláváním a rozdmýcháváním, vyúsťujícím do břitké rejovosti, zaplněné odsekáváním a zadrhováním až do pozbrklé a rozhroucené roztočnosti, ústící však v podiveně zatikávaných výtryscích, rozbalovaných po troškách. Předestřené šamanství je tentokrát spíše vydůrazněně výskočné, podbité bicími a ruinované dechy. Nabídne jak podivínsky změtné zakotávání, tak vybičovávaně zběsilostní melanž, plnou vyšilování, které je však přetrženo náběžnou recidivou zajíkavého mihotání a zavlnování, hledačského hlídkování a vynacházení, vzešlého z hlubinného zanoření. To je pohvizdné a vypikolovávané a míří do ztracena.

The Casuist se náruživě vbourává do tématu, svištivě ho rozjíždí i nomádně propátrává, ale pokračování už je zádumněji balamutivé, pohromově pomnožované a líčivě ropotivé, k čemuž napomáhá dodatečně vmontovaný basklarinet, obtočivě povídavý, ale občas i výtřesně chrlivý. Ovšem je to právě Martin Archer, na albu střídající saxofony, basklarinet, flétny, elektroniku a podobně, který ve svém precizním sólu své saxy s namátkovou prskoletností zavádí vždy znovu do záměrné i náměrné dráždivosti (nikoli podrážděnosti), jeho vyvřelostní kumštovnictví je vytočivé a opakovačné. Když ho posléze ostatní obklopí s náznakovou eruptivností, posupně dráždivou i sopečně prolétavou, vše se zasekává, zahruble a smečně, do vídrholcové hromobitnosti a střelnicové vybízivosti. S novou posilovností tuto (sou)část suity odlehčeně odlehne labilně neutuchající závěr s výmyky do dráždivostního drážnění. Nehloučenou lehkost znostalgizuje wadadovská trubka, přiroubovaná k doznívavosti.

Prohoukávaná a seskrumážovaná tvrdošíjnost charakterizuje The Wayfarer´s Bastard, které je vybuzováno do pronikavého třeštění, halasné rachotivosti a loudivého zabrutálnění. Toto brutálnění zproudní následná peripetie do lavinového plenění, vyrušňovaného novými a novými valivlnami. Je to celý soubor trativostního prorážení a valibuckého probíjení s humpoláckou svůdností a třeskutou rouhavostí. Prostě chvíle pro bubeníka a perkustistu Petera Fairclougha, aby situaci smrštně, ale i hajdalácky rozbušil, řádivě i protlumovaně. Jemu navzdory reaguje následný sběh spíše s prozkoumávavou zamyšleností, až rajsky potichle a bloudivě. I když se pak muzikanti vybudí do provokující zaříkávačnosti, prosmýčeně labilizované s třachtavostí a přesýpačností, je to vybuzované vyčkávání, které přetrvává. Přetrvává a vybytní v proříčňované bloumavosti s kouzlivými a pročarujícími sklony k otřesnosti, ale vždy poznovu se náběh k tomu či onomu rozklene v řadě rozpernění a prokružování. Zdánlivě odklidněné monotonizování je prolínáno pozvonivými prokliky a s novou nabíjivostí se rozhoufuje, aniž dojde k hazardním přemetům, jaké bychom mohli v takové situaci očekávat.

Zavírající The Rain Maker je plný proskučované třeskutosti a zrepetitivněného hrdlování. Dění je představováno s názvučným prošvadroněním, ale i s masivním poddriblováním. S větší narativností souvisí i rozkvašované rozumování, vyvolavačsky verbující a protřelostně výbojňující. Nežli má tato fáze možnost zazimovat, vše se po-skotsku profukéří s nezarputilou probíjivostí a morousovitou zábludností. Tuto vyhřezlou proudivost zabrzdí poslední ze šestice sólistů, kytarista Anton Hunter. Ani on se záměrně nepředvádí, spíše – opět jako jeho druhové – převádí doličný námět do konejšivější polohy, meditativně dotočné, troufale vytěsňující klamné (před)závěry. Přitom mu pomáhá elektronika, aniž přebere jeho roli. Do situace v tomto případě navíc vstoupí démoni a zahýří si s vyrolovaným zbystřováním saxistického vyvolavačství a za obligátního poddusávání bicích. Závěrečné rezumování rozumování má mitchellovskou bluesovou saxovost, kontaktujíci nás a zavazující k porozumění.

Jde tedy v novém Archerově albu o zcela provázanou suitovost jiného typu, než jak je známe z jiných příležitostí. Sím Archer – stejně jako jeho kolegové – ke zdárnému výsledku nepotřeboval nějaké zašifrovávání, hudebníci vše vyzrazují se záživnou přímočarostí. Nedejme se však svést k nesprávnému chápání pojmu přímočarost. Neboť i ta může být – a na Story Tellers se tak děje znásobeně – pěkně složitá. Složitá přímočarost? Není to protimluv. Jestliže ano, je protimluvné celé Archerovo dvojalbum. Což pokládám za velice pozitivní. A vzrušující.

Martin Archer: Story Tellers

Discus (www.discus-music.co.uk)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!