Lloyd Dunn Poznámky z terénu č. 23: Světlo a sníh27. 1. 2017

Den je chladný a mléčné světlo krátkého odpoledne propůjčuje vzduchu otupující tvrdost. Vzduch je jako tabule skla, která se může kdykoliv rozechvět a roztříštit do husté mlhy drobounkých krystalů. Nad budovu stoupá beztvarý oblak páry, osvícený zdola nízkým sluncem, takže září jako neón, jako by jej rozsvěcelo nějaké vlastní, vnitřní slunce. Kráčím po zledovatělém chodníku a tiše mi vržou boty. Vrány na sebe volají, jako by si říkaly: „To je dneska zima, co?“ a odpovídaly: „To teda!“  

light-and-snow.jpg

Dech je důraznou připomínkou toho, jak je vzduch chladný. Při nádechu štípe v průdušnici a jitří smysly. Ostře modrou oblohu zdobí mráčky jen na obzoru, vítr už je ale posílá mým směrem. V tuto chvíli je ale sluneční svit jako ta nejčistší čočka a obrysy věcí jako by se blýskaly – skleněné proscénium před mnohem větší, sférickou scénou. Stíny a ostré hrany věcí jsou ostřejší, skutečnější než obvykle, dokonalé.  

Lidské oko je jako kousek skla. V prudkém světle se zableskne, zatřpytí jako hvězda. V tomto oslepujícím, chladném světle se stáhne, zastaví jako kamera a nabídne pohled neobyčejné hloubky ostrosti. Vše je tak ostré a tvrdé. Prázdný plastikový kelímek, který vánek žene na scénu přes hrubý asfalt prázdné ulice, vydává hluboký, neklidný zvuk.  

Krátce nato slunce mezerami mezi mraky prší na vodní hladinu. V chladném světle visí prsty světla jako lesklé rampouchy, které se užuž dotknou vody pod sebou.  

Sněží. Je ticho a klid, vrstva jemného, nadýchaného sněhu tlumí odraz zvuku a okrádá jej o bohatost a sytost, o to, díky čemu zvuk působí pevně, jako hlas hmotného tělesa. Hovor, chůze, šustění oblečení při pohybu, to vše se mi vlní do ucha s bezelstnou upřímností a bez přísad, které by se na stejné zvuky patrně nabalily ve znělejším prostředí.  

Kráčím kolem vířícího oblaku vloček, pak mi cestu zkříží fujavice a pohltí mě. Létající krystalky mě nejprve líbají na tváře. S prostupujícím chladem začínají jemně kousat. Promrzám, teplo mé tváře a neoděných rukou odvál vítr a má kůže se mění v mrtvou useň. Okolní krajinu jako by někdo zbavil hloubky a barev a já si připadám, jako bych procházel matnou fotografií z 19. století, neurčitou daguerrotypií ve sněhovém glóbu. Bezlisté stromy se tyčí jako tahy vybledávající tuše a vítr dělá vše pro to, aby se vyrvaly ze země vzlétly jako vrány, které hekticky obkružují komíny a antény.  

Jedna z mých nejstarších vzpomínek je na sníh. V klidné chvilce mezi nápory sněhové bouře jsem šel ven a zjistil, že důvěrně známý svět za dveřmi se proměnil. V bledém světle a bez viditelného slunce bylo šedivo jako uvnitř polštáře. Vichr po sobě zanechal ticho jako v kostele nebo v knihovně. Z okolního vzduchu se stala relativně teplá, vlhká deka, která přidusila hlasy hospodářských zvířat, zvuk vzdáleného nákladního vlaku, štěkot psů i chrastění zmrzlých listů. Pod tímto příkrovem žádný ze zmíněných zvuků neměl viditelný zdroj a nepřicházel z žádného určitelného směru. Jako by se všechny linuly odevšad.  

Překlad: Petr Ferenc

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: 『VHS Prophecies』 - 『アンドロイド SAGA』