Jan Hocek Zápisky melomanovy 213. 2. 2017

17. ledna to bylo 13 let, co zemřel ve Varšavě Czeslaw Niemen. Narodil se 16. února 1939, takže hned dvojí výročí určilo téma těchto Zápisků. V sedmnáctém lednovém dni 2017 jsem měl další ze svých pravidelných poslechových pořadů věnován právě tomuto Polákovi a zjistil jsem, že nejen pro mne byl oním iniciačním géniem, který nám, našincům, ukázal, že hudba je jinde (abych parafrázoval Milana Kunderu). Americkým tiskem byl v polovině 70. let nazván Jimem Morrisonem Východu. To vyšlo na slovutné značce CBS (Columbia Records, pod kterou tři desítky let natáčel Miles Davis) album Mourner´s Rhapsody, jež Niemen natočil s Janem Hammerem a Rickem Lairdem (ex-Mahavishnu Orchestra). V anglické verzi se zde skvěla titulní rozměrná píseň, která pod původním názvem Bema pamięci żałobny rapsod  za všechno může. Ale o tom již píšu v prvních Zápiscích.

Czeslaw Niemen, vlastním jménem Czeslaw Juliusz Wydrzycki, zvolil svůj umělecký pseudonym podle rodné řeky Němen nedaleko Hrodna, které patřilo meziválečnému Polsku. Po válce připadlo Bělorusku a Czeslaw v rámci repatriace přesídlil v roce 1958 do Gdaňska. Tam začala jeho hudební kariéra, jež ho přivedla se skupinou Czerwono-Czarni v prosinci 1963 do legendární pařížské Olympie. Niemenovu projevu se začalo říkat slovanský soul. O rok později založil vlastní skupinu; nazval ji Akwarele a v tom samé roce natočil přelomové album Dziwny jest ten świat. Titulní protestsong se stal jedním z největších hitů polské populární hudby v 60. letech a Poláci k ní mají podobný vztah, jako my ke Krylovu Bratříčkovi...

Díky Niemenovi jsem poznal polského romantického básníka Cypriana Kamila Norwida. Pamatuji si, jak jsem ho počátkem osmdesátých let sháněl, zda vyšel i v češtině, až jsem narazil v jednom antikvariátu na knížku Mramory a blesky v edici Květy poezie z roku 1968. Šlo o výtečné, přímo vzrušující překlady Václava Renče. Jenže jsem tu knížku půjčil a už se mi nevrátila; to byl kdysi častý osud podobných zápůjček. V tomto případě padla do rukou estébáků při domovní prohlídce dotyčného milovníka poezie. Ale že měl doma elpíčko Niemena se zhudebněnou Norwidovou poezií, to je neznepokojilo. Absurdní doba... A náhle se na pultech knihkupectví objevil výbor z jeho poezie! Psal se rok 1983 a knížka se jmenovala Chopinův klavír; jenže ouha! Byl to Norwid, a vlastně to nebyl on. Překlad normalizačního takybásníka Jana Pilaře ho prostě pohřbil. Ta tam byla jeho trnitá poezie, plná zámlk a podtextů, jež pranýřovala vše, včetně politické moci, národnostního a ideologického útlaku, či mravní bídy. O něco později se mi do ruky dostala další knížka s Pilařovými překlady, ještě z roku 1970, a již tam bylo všechno jasné; jmenovala se příznačně Černé květy...

V Polské kultuře v Praze jsem pak od poloviny 70. let nakupoval všechna Niemenova alba. Byla k mání i ta ze 60. let. Zcela mi vyrazila dech dvě alba, označené jako Niemen Vol.1 a Niemen vol.2; nechápu, proč v onom roce 1973 nebyla vydána pospolu jako dvojalbum. V reedici na CD se tak nakonec stalo a dostala souhrnný název Marionetki. S Niemenem tu hrají nejen budoucí členové tria S.B.B. Józef Skrzek, Jerzy Piotrowski a Apostolis Antymos, ale též dva avantgardní improvizátoři, kontrabasista Helmut Nadolski a trumpetista Andrzej Przybielski. Na jedničce celou jednu stranu zabírá Nadolského volná improvizace Requiem dla Van Gogha; bylo mi šestnáct a se stejně starým kamarádem jsme se prokousávali atonální změtí tónů. Iritovalo nás to, ale zároveň i vzrušovalo. Také písně o netradiční délce byly hozenou rukavicí, nešlo zdaleka o snadný poslech. Nikdy jsme předtím nic podobného neslyšeli...

V roce 1975 vyšla deska Aerolit, jež předznamenala futuristického Niemena. Tohle LP si s chutí poslechnu kdykoli, protože jeho zvuk nabobtnává nejen specificky zabarveným zvukem syntezátorů, ale též značnou měrou mellotronem, jenž mi učaroval. Bubnuje tady mladičká naděje Piotr Dziemski, bylo mu tehdy dvacet dva let. Vydání desky se ani nedožil; zemřel na následky chyby a opomenutí při poměrně banální operaci žlučníku. Na kytary tady doslova čaruje Slawomir Piwowar; ten se stal posléze regulérním členem S.B.B. a spolupracoval i s Grzegorzem Ciechovskim (bývalým frontmanem legendární novovlnné kapely Republika), který si říkal Obywatel GC; mimochodem také na hudbě k filmu Stan strachu z roku 1989 o stávkách Solidarity. Nějaký čas o něm nebylo slyšet, až začal připravovat projekt s vycházející jazzovou hvězdou, houslistou Adamem Baldychem. Jenže v roce 2015 nečekaně zemřel za dosud nevyjasněných okolností. Ostatně Ciechowski už taky není mezi námi; zemřel před Vánoci 2001 na infarkt při operaci srdečního aneurysmatu. Bylo mu pouhých 44 let.

Ovšem vrcholným Niemenovým majstrštykem byla a zůstává deska Katharsis z roku 1976. Natočil ji zcela sám a rozhodující měrou zapojil do tvůrčího procesu široký elektronický arzenál. Album je koncipováno jako sci-fi příběh o slepých uličkách a pastech na cestě k pokroku, při dobývání Vesmíru, šíření lidské civilizace, která si ale sama se sebou již neví rady. Některé skladby byly přitom použity původně jako scénická hudba k moderní adaptaci divadelní hry básníka a dramatika Juliusze Slowackého, Norwidova současníka; jde o hru Mindowe aneb Litevský král: Historický obraz v pěti aktech, značně ovlivněnou Shakespearem. Jako třeba tento track:

Katharsis uzavírá Epitafium (pamięci Piotra) se sugestivně existenciálním textem samotného Niemena; jak titul napovídá, je dedikována tragicky zesnulému Piotrovi Dziemskému.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!