Andrew Liles Rozprava o metodě - Andrew Liles1. 2. 2017

Život v dávných dobách byl plný ticha. Až na výjimky, jako jsou vrby kývající se ve větru, šustot luk, příležitostné zemětřesení, hurikány, frkání netvorů, klapání hmyzu, je příroda poměrně tichou záležitostí; a takovou chci, aby byla. Nemám rád množství hudby a zřídkakdy si nějakou kupuji, ale mám rád ten hřmící zvuk ticha. Příroda je skutečná „hudba“ skládající se z mikropatternů a nestálých temp, bizarního klokotání a zvuku nevinnosti. Jak se zdá, nemáme šanci uniknout neustávajícímu bombardování našich ušních bubínků. Já osobně nedokáži relaxovat ze strachu z bouchnutí dveří, zazvonění telefonu, cinknutí mikrovlnky, křiku televize – každou bdělou vteřinu svého života se snažím uniknout této palbě hluku. Nedostatek oddechu proměnil člověka ve zvíře, agresivní zvíře, které nemá čas ocenit „skutečný“ svět. Pokud vám zrovna pípnutí mobilu neoznamuje přijetí další nezajímavé a zcela zbytečné zprávy, je tu zvuk budíků, křičících, abyste šli pracovat do své hlučné kanceláře s telefony a nepřetržitým cvakáním klávesnic.

Málokdy poslouchám nějakou hudbu a už vůbec ne v období nahrávání; ruší mě od toho, na čem zrovna pracuji. Potřebuji ticho a čas přemýšlet, ale takový klid už vlastně neexistuje. Z hluku není cesta ven. Už nikdy.

Lidé v moderním světě hluku jsou většinou sobečtí a sebestřední. Pochodují se svými sluchátky a jsou uzavřeni v malých, autonomních světech snažíce se uprchnout před burácejícím netvorem, kterého sami stvořili vně svých i-Podů a discmanů. V moderním světě tato já-generace triumfuje. Nejnovější výrobek, ať je to televize s plochou obrazovkou, i-Pod nebo sportovní obuv, naznačuje, jakým máte být, nebo, což je ještě horší, jakým byste se měli snažit být. Úspěch se neměří vašimi zájmy, znalostmi, životními zkušenostmi nebo schopnostmi, ale tím, jaké máte zaměstnání, a co je hlavní, tím, kolik vyděláte. Čím víc vlastníte, čím větší částkou peněz disponujete, tím významnější jste. A tahle situace se odráží i ve způsobu, jakým konzumujeme hudbu. Na univerzitě v Leicesteru zjistili, že „společenská přijatelnost hudby znamená, že ji bereme takovou, jaká je, a že nevyžaduje hlubší emocionální angažovanost, která bývala s vnímáním hudby kdysi spojena.“

Dnes je vše komoditou a výrobkem na jedno použití. Hudba se stala dekorací, ne deklarací. Abych tomuto světu, z nějž se snažím většinu života unikat, dal smysl, tvořím hudbu, která má pro mě význam a je v ní ona „hluboká citová angažovanost“. Je úplně jedno, jestli ji tvořím pro publikum. Jak je vidět, nikdo se o ni moc nestará.

Hudba, kterou tvořím, vychází z mé lásky k číslům, rovnicím, anagramům a vyprávěním – příběhům v příbězích. Vymyšlené historky, zaprášené fotografie, divoké bytosti a exotické rostliny, korály, mořská fauna a opice, imaginární města a neobjevené planety. Mám dětinskou a asi i směšně utopickou vizi, soukromou touhu opustit každodenní zalykání se nonsensem a neustávající ignorancí. Každý zvuk je promyšlen do nejmenšího detailu, každý track má speciální roli v širším rámci celého alba, každé album má vazby na všechny ostatní nahrávky, každý kus nese specifický význam nebo sděluje specifický příběh a každé album je další kapitolou mé zvukové autobiografie. Od pořadí skladeb až po obal bylo vše promyšleno do poslední maličkosti a musí zapadnout do objemu práce, která stále roste. Je to precizní věda a je to pro mě důležité, protože jsem to já: katalog událostí a osobních zkušeností. Pokud jde o samotné sezení a psaní písní, mám tlustý sešit plný nápadů pocházejících z nejrůznějších zdrojů. Třeba z řádku knihy, zprávy v novinách, zážitku z určitého místa, času. Obvykle začínám názvem nebo tématem a hudba se z něj postupně vyvine. Hudba, jak se zdá, je-li jednou vyvolána, žije svým vlastním životem.

Své nápady si zapisuji buď slovně a často i formou tabulek a diagramů. Ty jsou obvykle rozděleny na vzorce a proudy ukazující, co a kdy se stane. Jakmile mám tabulku hotovou, začnu s nahráváním, při němž používám cokoliv, o čem mám pocit, že bude odpovídat tématu skladby. Používám staré zpomalené pásky, živé nástroje – kytary, housle, xylofon, gong, činely, instrumenty domácí výroby, flétny a klavír. Mnoho recenzentů mylně považuje mé nahrávky za sampling, ale v mnoha případech jsou to záznamy mé hry na běžné hudební nástroje. Používám čtyřstopý modul Tascam z konce osmdesátých let, na němž vyrábím podivně pokroucené zvuky, několik syntezátorů Roland, Micro Korg, zvukové efekty a Zoom RFX 2000. A pochopitelně celou tlupu hostujících hlasů, zpěváků a talentovaných muzikantů, aby zaplnili místa, která já sám nemohu.

Mám velmi lo-fi sestavu nahrávacích zařízení a nahrávám tradičním vícestopým způsobem do stařičkého počítače, který má nainstalovány Windows 98 a neustále padá. Používám verzi programu Cool Edit Pro z roku 1997. Odmítám kulturu „upgraduj nebo zemři“, takže si nemyslím, že svou sestavu budu do budoucna modernizovat. Mám vše, co potřebuji.

Ve způsobu, jakým konstruuji zvuk, nejde o přístroje. Ty mé jsou symbolem odmítnutí moderního světa a jeho kréda „žij, abys pracoval“, jeho stupidity, nedostatku soucitu, nedostatku porozumění, lásky k logu, nejnovějším trendům v obuvi, jeho konformity, jeho odpadu, jeho modernity, jeho plytkosti, jeho všeobklopující rozkladné duševní rzi. Stručně řečeno, dělám hudbu z důvodu své nespokojenosti s lidmi, kteří mi násilím cpou svou politiku, svůj systém víry a svou vlastní důležitost – z toho všeho je mi špatně. Proto jsem si vytvořil vlastní svět. Každý je srdečně zván podívat se do něj a luštit jeho příběhy, pověsti a historii. Nemusíte mu celému rozumět, ale chcete-li cestovat se mnou, jste více než vítáni. Tam venku, ve „skutečném“ světě pro mě není místo a já se ani nijak nestarám o to, abych se účastnil jeho dění. Nikdy jsem nechtěl být jeho součástí. Má metoda je prostá – být sám sebou.

 

Překlad: Petr Ferenc

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!