Z.K. Slabý Kent Carter: Oratorios and Songs20. 2. 2017

Amerického kontrabasistu Kenta Cartera (1939) známe ze spolupráce se Stevem Lacym (pět alb), ale účinkoval také na deskách Paula Bleye a Gianniho Lenociho i na projektech Jazz Composer´s Orchestra, Un Drame Musical Instantané nebo Spontaneous Music Ensemble (a tady jsme už na půdě Emanemu, s vročením 1974 / 1986). Právě na Emanemu vydal své nejpozoruhodnější kompakty, konkrétně Beauvais Cathedral, sóla a koláže pro kontrabas a cello z let 1974 až 1975 (1976 / 2001, druhé vročení označuje definitivní vydání s doplněním předtím nezveřejněných nahrávek), The Juillaguet Collection s Albrechtem Maurerem (1996), The Willisau Suites, tria s houslistou Carlosem Zingarem a violistou Francoisem Drenem (1984, původně vydáno na ITM) a s houslistou Albrechtem Maurerem a violistkou Emmanuelle Roch (1997 / 2004), Intersections, další trio s Maurerem a violistkou Katrin Mickiewicz na koncertech 2004 a 2005 (2006) a Riviere Composers Pool, Summer Works 2009 s Theem Jörgensmannem, Albrechtem Maurerem a Etienne Rolin (2010).

Zatímco tato CD nesou označení „převážně volná improvizace“ nebo „kompozice pro improvizátory“, vymyká se Carterovo nejnovější dílo Oratorios and Songs z dosavadní posloupnosti už tím, že je Martin Davidson, vydavatel Emanemu, nazval „neklasifikovatelným“. Má pravdu. Carter bývá sice občas nevypočitatelný, nicméně Oratoria a songy jsou nejenom v jeho diskografii, ale i v současné produkci jiné hudby značně nečekané, proměňují nejenom devatero skladeb, ale i jejich jednotlivé pasáže bez varování, variují je pořádkumilovně, ale i bez přesnějšího ladu a skladu, jenže pozor, nejde ani v nejmenším o chaotičnost. The Riviere Ensemble, konkrétně Christiane Bopp s trombónem, vždypřítomný Maurer s houslemi, opět Katrin Mickiewicz s violou, samozřejmě sám Carter s basou a mezzosopranistka Laura Tejeda Martin, zvládá totiž všechny hudební převleky s náležitou jistotou.

To se projeví okamžitě v téměř jedenáctiminutovém The Beginning, v dobrodružném výletě do neznáma, inspirovaném poemou The Land of Beyond, jejímž autorem je Robert Service. Jestliže cestování začíná s tajuplnou výhřezností a pokorně se rozedmuje do laskavé, potěšlivé melodie smyčců s vevolávajícím hlasem až nábožně vyzpěvujícím (má snad jít i o pouť po chrámech) a sdělně sesynchronizovaným s nástroji, z nichž především vyvstanou housle, oratornění nabývá stále více vrchu. Svěřující se vokál, dotovaný hudbou, je střídán mezihraním smyčců, prošelesťovaným a probírkovaným, do něhož se zapojí i trombón a prohutněná basa, luznohraní přejde do bezděké hravosti, vlastně spíše k divnohraní, několikerý hlasový i nástrojový přemyk prostřídá meditování, pozamlčování, jednotlivé nástroje vstupují do děje a záhy z něj vystupují, což se vystupňuje do bezkoncovosti. Cluster Ringing, patnáctiminutová Carterova operka, nabídne zprvu šelmovské pohrávání, jenomže to je zdramatizováno a zvýlučněno trombónovou anabází, proviřující i splývající. „Hrdinsky“ vyříkavý vokál děj zaplétá, proplétá se jednotlivými situacemi, rozmítává je a prohlubinovává se, hudba jej cudně podhromopádňuje, rozezpívání houslí pak avízuje hlasové sdělení a dotvrzuje ho. Koncertantní poběživost a průběživost je vynásobena rozteteleným trombónem nad vískáním houslí, zahoufnicování nástrojů podestýlá vokální mihotání a roztetelení, jež vyústí do podivočelé srdceryvosti „na počkání“. Neustálá (z)vratnost vokálu koresponduje s vhupkováním a rozcupáváním hudby se vmyky jednotlivých nástrojů, s jejich roztékaným roztěkáváním i zase podloudným vrzukáním a zkomíravým zaobíráním. Hlas se od rozmarného čečetkování přepne k přebírkovanému nivočení, seismograf miniopery se pohybuje nahoru dolů, od netečnění ke koketérii, od promlouvání k údajnému dialogizování, což doprovází vždy nové probírání či prodírání, vyzývavé i vyznavačské vehementnění a náročnění, hlas využívá proskočnění s hudbou, hudba naopak zase záskočňuje hlas.

Dumb Delights, založený na básni Walta Whitmana Leaves of Grass, je rozevlátě písňový, hudba verše symetrizovaně doprovází, nabízí až středověké vylaďování, taneční protáčivost a zámluvnou rytmizovanost, prolétavou i trombónem a basou zahlubovanou. Violové chlácholení se upíná ke vzdornému vzpínání vokálu. Vydýchávání nástrojů otevře poemku Daniila Ivanoviče Charmse The Red Haired Man, prošmikovává ji a proerteplovává, francouzský vokál ji posouvá do jakéhosi lakonického oznámení, a to vše v necelých dvou minutách.

Kromě osmého songu Carter obhospodařil všechny zbývající záležitosti sám nejen jako skladatel a člen Riviere Ensemble, ale i jako autor textů. Tak Angela svůdní kočičím lákáním, proladivě lichotným i tázavým, až rébusově vstřícným, za odsekávaně pomnožného doprovodu hudby, což zvirulentní trombón za bleskosvádění kontrabasu. Something for Conny vzniklo ve vzpomínce na vystoupení s berlínským trombonistou Connym Bauerem, hlas tady útočně soupeří s trombónem, ale zpokorní při houslově výběžkovaném pápěření, vlínavostně přízvučném. Vše se tu odehrává záběrově, jako by hudebníci pokaždé pokročili po schodišti vzhůru, hlas se zdůrazněně stýká s některým z nástrojů; tato proměnlivost vede až ke stínování, zalykání, rozviřování, zakolotování, cupování, rozdmýchávání, dokonce až k provokujícímu „mektání“, vždy dojde k jinému polohování a souznění, například k prskoletnému rozprčování trombónu, který tu hraje zásadní roli, s prosekáváním a prokrustováním basy. To vše je svedeno k více než třináctiminutovému maratonu drmolivosti, říkánkovosti a rozškeřování hlasu, zaštítěného trombónem za strunného promotávání zamotávání vymotávání, nástroje zatvrzují přitvrzují, odlétají, výzpěvný hlas je naopak za této směsnosti záhadňující, biřicující a zatáhlující. Basové vpochodování do Manhattan Blues uvádí melancholizující hlas, spojný v bluesové náladovosti s trombónem. Laura Tejeda Martin tu improvizuje Carterův příběhový scénář, prokřížený s komorností kvarteta. Už zmíněné Can´t get Up s textem Jeana Arpa (z jeho Poems with no First Names) je násypně zázvučné a provzdyšné s vytěkávajícím hlasem, který se dobírá do povídavého pábení, náznakování a hloubavostního probádávání, zatímco kolektivně zkomponovaná hudba kolem jeho středobodování váhá, zvažuje, provažuje.

Závěrečné You Know pak nasadí svou namátkovou songovostí a houpavou vstřícností posluchači „červa do ucha“. Autor to komentuje: „ vy to víte – já vím, že to víte – vy víte, že já vím, že to víte“ a tak dále. Nikoli, tato „vlezlá“ melodičnost se nerekrutuje donekonečna, trvá minutu a půl, ale způsobí, že si Carterova Oratoria a songy vždy znovu připomenete. Nejenom pro tuto závěrečnou výzvu, nýbrž pro celek, ve kterém Carter vynašel tolik neobvyklých souznění a polohování, že by to jinému hudebníkovi vystačilo na několik desek. Ano, jeho Oratorios and Songs jsou skutečně neklasifikovatelné. Tak jsem se je pokusil alespoň nahrubo postihnout.

 

Kent Carter: Oratorios and Songs

Emanem (www.emanemdisc.com)

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Aaron Dilloway & Tom Smith - Impeccable Transparencies