Matěj Kratochvíl Zkouška sirén - Jak srovnat pohlaví?1. 3. 2017

Ve své nedávné glose si náš kolega Miloš Vojtěchovský povšiml genderové nevyrovnanosti autorského zázemí našeho časopisu a rýpnul tak do problému, který je napříč obory stále intenzivněji probíraný. Není to pro nás novinka. Již před lety o HIS Voice kdosi jiný prohlásil, že ho „píší muži o mužích a pro muže.“  Tedy že ona nevyrovnanost se netýká jen autorů, ale také témat.

Krátce před psaním toho sloupku jsem si připravoval přednášku na výuku dějin hudby 20. století, tentokrát o meziválečné Francii. Důležité místo v této kapitole má takzvaná Pařížská šestka ve složení Georges Auric, Louis Durey, Arthur Honegger, Darius Milhaud, Francis Poulenc... a pak ta skladatelka, jak ona se jenom... Přitom Germaine Tailleferre nebyla méně kvalitní skladatelkou, jen historie si prostě vyfiltrovala hlavně Honeggera, Milhauda a Poulenca a ji odsunula do pozadí. Její příběh je přitom dokonalou ilustrací problému uzavřenosti některých kulturních sfér ženám. Otec jí nechtěl dovolit studium hudby, konzervatoř proto navštěvovala tajně. I poté, co si získala svými skladbami uznání, byla médii vnímána jako něco exotického: „Jen zřídka má publikum příležitost vidět ve skladatelské roli hezkou dívku,“ napsal v recenzi na koncert z roku 1926 kritik bostonského The Globe. A takových příkladů najdeme v historii více. Alma Mahler se musela kvůli svému Gustavovi vzdát komponování, Ruth Crawford Seeger ukončila svatbou s Charlesem Seegerem fázi experimentálních kompozic a věnovala se místo toho sběru lidových písní a výchově sedmi dětí (tři vyženila, čtyři sama porodila).

V roce 1970 napsala Pauline Oliveros pro New York Times text nazvaný „A neříkejte jim dámy skladatelky“ (And Don't Call Them ‘Lady’ Composers), kde trefně rozebírá historické a společenské kořeny slabšího zastoupené žen ve vážné hudbě a stereotypy omotané kolem tohoto problému. Zároveň ale již tehdy konstatuje, že během 20. století se situace výrazně mění a navrhuje kroky, které by vývoj popostrčily ještě dál. Uklidňuje čtenáře, že „muži nemusejí páchat sexuální sebevraždu, aby své sestry v hudbě podpořili.“ Ve své pozdější knize Software for the People je konkrétnější a formuluje projekt zaměřený na studium přínosu žen v oblasti hudby. Vytváření projektů zaměřených především na ženy se i dnes mnohdy zdá jako správné řešení vedoucí k překulení historické nerovnováhy, ale přesto ve mně hlodá červík pochybností, zda takové kroky nevedou právě k tomu, že se zdůrazňuje odlišnost dam-skladatelek od skladatelů (jimž nikdo neříká páni-skladatelé), že, jak píše Oliveros, jsou tak ženy ve výsledku odsunuty z hlavního proudu. Sami jsme si v HIS Voice tento přístup zkusili již v roce 2004, kdy jsme připravili tematické číslo nazvané Hudba žen. Ve zpětném zrcátku má tento počin všelijaké mouchy, mimo jiné tu, že většinu textů napsali muži, s výjimkou jednoho překladu zmíněné Pauline Oliveros a reflexe žen v hudbě v postkomunistických zemích od Rakušanky Susanny Niedermayr.

Tím se dostávám k nedostatku žen píšících na naše stránky, ke zdání, že časopis, který si za svůj předmět vybral hudbu posouvající konvence, je udržuje, pokud jde o složení autorského týmu. Je asi zbytečné vysvětlovat, že za tím nikdy nebyla záměrná snaha o udržení vysoké hladiny testosteronu. HIS Voice založila žena a vždy jsme autorky vítali. Spíše tu došlo k souběhu dvou zdánlivě nesouvisejících procesů. Na jedné straně se genderové rozdělení profesí výrazně stírá. Na druhé straně se hudební žurnalistika nachází ve fázi, kterou optimisté vidí jako hledání nového smyslu a nových forem, pesimisté pak jako pomalou ztrátu významu. Doba, kdy se v mnoha dříve tradičně mužských rolích rozložení sil vyrovnává, je zároveň dobou, kdy je snadné psaní o hudbě realizovat skrze osobní blog, aniž by k tomu autorka (nebo autor) potřebovala zastřešení médiem. Ve chvíli, kdy si časopisy více uvědomují, že potřebují ženy, už možná ženy nepotřebují časopisy, aby se vyjádřily. Možná to je jen specifický problém „okrajového časopisu o okrajové hudbě“, jako je ten náš, ale letmý pohled na scénu psaní o hudbě v našich i přespolních krajích dává tušit, že jde o širší fenomén.

Nevím, jestli má tato situace nějaké jednoduché řešení. Kvóty na autorky asi nepomohou, snad najít tu správnou motivaci nebo komunikační kanály, skrze něž bychom nové autorky přitáhli.

Jsme asi odsouzeni k tápavému pohybu vpřed, v němž nám mohou pomoci rýpance ze všech stran. A pokud by někdo chtěl inspiraci k tomu, jak si připomínat, zda v některých oblastech nejedeme podle příliš stereotypních vzorců, doporučuji twitterový účet nazvaný @manwhohasitall, postavený na jednoduchém principu. Fráze z médií i rozhovorů týkajících se žen a jejich rolí, prostě převádí do mužského rodu. Ledacos tak hezky vyplave na povrch.

 

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: The Placenta Family Tree Volume 9