Miloš Vojtěchovský Rukavice, stroje, rituály (a hudba) druhá poznámka ke genderové diskuzi18. 3. 2017

Když jsem v minulém sloupu otevřel onu ožehavou otázku genderu v umění, budu se s tím muset vypořádat. Každopádně jsem mírně přemítal, co asi z perspektivy mužského sexismu a šovinismu může být tou nejodlehlejší a možná zároveň nejdráždivější podobou ženského živlu v umění. Vycházejme z toho, že je to třeba kyborg, nebo kyborgka, fembot, nebo genoid: hybridní srostlice ženy a stroje, jeden z temných archetypů modernity, s nímž se potkáváme v literatuře od romantismu, v béčkových filmech od let padesátých, ve fantazy, anime a stylu manga od let devadesátých. Protože jde o téma poněkud nabobtnalé pro lehkovážný styl sloupku, spokojte se zde jen s několika příklady „ženského“ umění, kde se téma stroje, čehosi mimolidského, transhumánního, případně magické oživené loutky objevuje.

Nebo lépe řečeno: kde najdeme různé podoby a verze prostetického aparátu, extenze těla v podobě pomůcek, zařízení, přístrojů. Dona Haraway - autorka slavného Manifestu Kyborgů sice přemítá o postgenderovém diskurzu, ale vnímá koncept kybernetické bytosti jako vzpouru proti nastavení dominantní patriarchální společnosti a jako radikální kritiku mužského způsobu uvažování, řízení a destrukce světa. „Je lepší být kyborg, než být ženou v patriarchální společnosti.“

Genealogie montážních pokusů, relativizujících pevné hranice mezi lidským, mechanickým a animálním sahá hluboko do minulosti, ale vhodným příkladem epochy modernismu je třeba sochařka Meret Openheimová, přestože s hudbou nemá přímo asi nic společného. Krátce poté, co se Meret přestěhovala do Paříže a seznámila se surrealisty, stala se objektem jejich sublimované i reálné erotické touhy. Například fotografa Mana Raye, autora několika jejích slavných aktů. Jestli to brala jako újmu, nebo princip slasti je otázkou diskuze, ale každopádně v roce 1936 vytvořila asi své nejznámější dílo „Objekt“, neboli kožešinovou snídani. Do stejných let jsou datovány „Gants de fourrur“ - montážní objekt v podobě rukavic ze zvířecí srsti, z nichž trčí dřevěné prsty s rudě namalovanými nehty. Stejně jako chlupaté nádobí, pokryté gazelí srstí- nejde pochopitelně o opravdové rukavice, ale o symbolický, možná dokonce psychoanalyticky zabarvený objekt, metaforicky proměňující ženskou ruku ve zvířecí tlapku, v něco „animálního“. Důležité je, že to se odehrálo v době, kdy algoritmizace a technologizace pronikaly do všech koutů a plošin meziválečné průmyslové společnosti. Kdy miliony ženských rukou, prstů po celém - civilizovaném - světě vykonávaly námezdní funkci výrobního prostředku u běžících pásů zbrojovek, textilních továren, u pultů telefonních ústředen. Symbolické gesto srstnatého artefaktu Meret Openheimové bývá spojováno s radikálním feministickým protestem proti směřování společnosti k odcizení a odtělesnění jako důsledek tendencí k automatizaci a kybernetizaci člověka.

Tehdy už byla Klara Reisenbergová, neboli Clara Rockmore v USA uznávaná jako virtuozní hráčka na první elektronický nástroj éterofón, neboli těremin. Ruská imigrantka Reisenbergová dostala od zamilovaného Lva Těremina RCA éterofón jako dar už v roce 1928. Elektronický bezdotykový nástroj zachránil její profesní kariéru, protože kvůli artróze kloubů nemohla pokračovat ve hře na housle. Společně s Těreminem zdokonalili původní model a Rockmore se stala ve třicátých letech první hráčkou na nástroj, který prospektorsky a vizionářsky vykročil k virtualizaci technologie elektronického zvuku. Elektromagnetické pole vyzařující z cívek elektronického aparátu proměňuje tělo hráče v cosi jako pohyblivou anténu. Protože naše těla sestávají z větší části z nádoby plné slaného roztoku, každou změnu pozice těla – rukou a paží - antény rozhraní těreminu přesně a automaticky převádí do zvuku, sonifikuje ji, transponuje tělesné gesto na zvuk. Kontrolovaná a algoritmizovaná psychomotorika hudebníka, hudebnice – performerky – tanečnice je formou, imitující techniky hry na housle, nebo violoncello, ale i z techniky zpěvu, ovládání svalu hlasivek. Pokud trochu zjednodušujete, při pohledu do dějin hudby 20. století zjistíte, že éterofón a jeho různé další varianty s oblibou využívají ženy. Jakoby přesná múzická koordinace gesta, kdy není třeba se dotýkat, obsluhovat, ovládat, opečovávat fyzický instrument byla pro ženu vysvobozením. Ale patrně se tu dostávám na tenký led podvědomého patriarchálního šovinismu a určitě existuje řada textů a knih o ženských nástrojích a mechanismech, které jsou organicky a geneticky rozdílné od strojů maskulinních, které bohužel mají stále navrch.

 

Laetitia Sonami je v jistém smyslu přímou pokračovatelkou „Kláry“ Rockmore. Zatímco Clara zůstala v situaci interpretky populární, nebo klasické hudby, Sonami posunula princip sonifikace pohybu do oblasti experimentální a avantgardní hudby. Narodila se ve Francii, v roce 1975 se přestěhovala do USA, kde studovala například u Elian Radique, Roberta Ashleyho a Davida Behrmana. Nástroj, který pro sebe objevila, je jakási techno-extenze srstnatých rukavic Meret Oppenheimové: dataglove, rozhraní komunikace mezi člověkem a počítačem jsou rukavice s ohybovými flexasenzory, převádějícími pohyb prstů a pozici ruky na data. Původně byly rukavice spojené s elektronikou kabely a dráty a hráč tak opravdu připomínal kyborga. Možnost technologie MIDI a potom bezdrátového přenosu dat v 90. letech přiblížil trochu techniku hry těreminu, ale počítačové vybavení hardwaru a software rozšířil podstatně zvukový rejstřík.

 

Laetitia Sonami není pochopitelně ani zdaleka jediná žena, která s magickými hrajícími rukavicemi pracuje. Julie Wilson-Bokowiec a Mark Bokowiec spolupracují jako umělecké duo od konce 80. let. V roce 1994 představili The Navigator: divadelní technologickou soustavu, založenou na využití interaktivního zvuku, projekci interaktivního videa a trackování pohybu. Systém postupně rozpracovali do první verze komplexního autorského díla BODYCODER SYSTEM a kladou ho přímo do souvislostí kybernetické praxe, filosofie a teorie. Julia Wilson-Bokowiec využívá jako vstupní signál hlas a pohyb těla a převádí je v poněkud teatrální gesamtkustwerk. Stylem se jejich performance řadí k tradici technologického divadla a spektáklu od Bauhausu Oskara Schlemmera k polskému divadlu 60. let až k rituálnímu pojetí performance Hermana Nitsche a tvorby Genesis P-Orridge.

 

Abych tvrdošíjně nesetrvával jen na čistě genderovém setkávání rukavice, těla a současného umění, jako poslední příklad uvedu jeden z projektů Japonce a muže Atau Tanaky. Myogram je lékařský nebo neurofyziologický termín označující kontrakci jednotlivých svalů těla. Jsou dvě formy svalového stažení a důležité je, že během kontrakce se uvolňuje teplo a vzniká mechanická práce. Tato data, vlastně změny napětí, lze pomocí čidel umístěných přímo na ruce číst a přenášet do počítačového systému. Hráč si navlékne na zápěstí dva náramky, rozdělené na jednotlivé segmenty a při pohybu rukou a paží jsou jeho gesta, tedy svalová performance systémem přenášeny a transformovány na zvuk, amplifikovaný do osmi kanálů. Podivný tanec je dalším rozšířením původního principu sonifikace pohybu těla těreminem. V případě Tanaky připomíná jeho tvorba něčím japonský tanec buto. Podle teorie buto Akiry Kasaie je buto tanec vlastně nástrojem k rozrušení hranic tělesnosti a spirituality a scelením prostoru mezi jedinci. Slova a myšlenky bytují v nehmotném a neviditelném prostředí, rozprostírajícím se mezi lidmi. Tanečník pak svalovou kontrakcí, kódovanou artikulací těla médium éteru artikuluje, elektrizuje, oživuje a rituálně spojuje původně separované jednotlivce do jediného sdíleného prostoru univerzálního jazyka. Jestli je takový scelený a živoucí prostor opravdu post-genderový jako je tomu ve vizi budoucnosti Dony Haraway nechávám prozatím otevřené.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Aaron Dilloway & Tom Smith - Impeccable Transparencies