Matěj Kratochvíl Martin Smolka: Poema de balcones20. 3. 2017

Martin Smolka je skladatel, jehož styl je na scéně současné kompozice docela dobře identifikovatelný. Od 90. let minulého století rozvíjí svou variantu (nové) jednoduchosti, hudby, v níž se tradiční prvky jako tonální harmonie, melodie, pravidelné rytmy střetávají s mikrotonálním rozlaďováním a neobvyklými témbry. Jeho hudba umí být až provokativně příjemná, přitom ale stále hledá nové cesty – jakkoliv se autor od hledání novosti verbálně distancuje.

Smolka se již dávno etabloval v zahraničí, na české scéně je o něm slyšet o dost méně. Není tedy překvapením, že mu autorské CD – teprve druhé po desce Euphorium z roku 1998 – vychází na německé značce Wergo. V podání SWR Vokalensemble Stuttgart pod vedením Marcuse Creeda na něm jsou tři sborové skladby, z nichž každá ukazuje trochu odlišnou stránku hudby, která se nebojí být jednoduchá.

Poema de balcones (2008) pro dva smíšené sbory vznikla na text Federica Garcíi Lorcy, z jehož Cikánkých romancí (Romancero gitano) si ovšem skladatel vzal pouhé tři řádky: „moře tančí na pláži / báseň o balkónech / voda hřmí“. Text se stává materiálem rozpouštěným do sborových hlasů, rozmazávaným jako vodové barvy, tvarovaným do vln. Ačkoliv tu nejde o srozumitelnost textu, hudba ho ilustruje téměř doslovně, vytváří příboj, opakuje pohyb nahoru a dolů, čisté harmonie se přelévají v husté clustery. Jako pěna na hřebenech vln se přidává pískání ve vysoké poloze, které v první chvíli připomíná elektronicky generovaný zvuk, byť jde o produkt lidských rtů.

Pokud zůstaneme u malířských přirovnání a Poema de balcones nám bude znít jako impresionisticky rozpité plochy, pak následující Walden, the Distiller of Celestial Dews (2000) je spíše sérií kaligrafických zápisů. Text poskytla kniha Walden Henryho Davida Thoreaua, reflexe života v přírodě a oproštění se od nánosů moderní civilizace. Fragmenty z Thoreauova textu jsou rozděleny do pěti částí provádějících posluchače od Plejád na hvězdné obloze přes jezera, indiány, ostružiny a cypřiše. Každá z částí je hudebně odlišná, ale ve všech je text srozumitelně deklamován. Někdy jde jen o jednohlas, někdy se melodická linie rozostří, jako když písmomalíř přitlačí na štětec, jindy se harmonie plně rozvine.  Někdy se fráze na chvilku zacyklí, nikdy však natolik, aby se opakování stalo nápadným. Spíše nenápadně sbor v několika místech dobarvují bicí nástroje – jemné tření kovových ploch.

Třetím dílem na disku je Słone i smutne (2006) na text polského básníka Tadeusze Różewicze. Po rozpitých plochách a pečlivě vykreslené deklamaci zde přicházejí více ke slovu harmonie a sborový zvuk v tradičnějším smyslu. Báseň není zhudebněna ve svém původním tvaru, je rozebrána na fráze a slova, od konvenčních harmonií hlasy sklouzávají do zhuštěných míst, pasáže na hranici slyšitelnosti jsou následovány mohutnými vzedmutími. Občas se skladatel upne na skupinu souhlásek a vytvoří z ní téměř jazzově houpavou perkusivní frázi, pak se rozmáchne ke dlouhým plochám samohlásek.

Hledání nezvyklé krásy v jednoduchosti má své nástrahy a některé skladby Martina Smolky v minulosti budily dojem putování po příliš dobře prozkoumané stezce. Trojice děl na tomto disku ale jako dílo rutiny nepůsobí, také díky své kontrastnosti. Ambientní plochy Lorcovy mořské poezie, kazatelská deklamace Thoreaua i polská dramatičnost ukazují, že vskutku v průsečíku příjemných a nezvyklých hudebních prožitků lze stále hledat a nacházet nevyzkoušené kombinace.

Martin Smolka: Poema de balcones

Wergo (https://de.schott-music.com/wergo)

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!