Boris Klepal Mahan Esfahani: Současných skladeb pro cembalo není nikdy dost28. 4. 2017

Když se řekne soudobá hudba, cembalo nebude mezi prvními nástroji, které se člověku vybaví. Cembalista Mahan Esfahani vnímá hudbu komplexně, v pojmech „stará“ nebo „nová“ uvažuje minimálně a podle toho často vypadá i dramaturgie jeho koncertů. Skandální reakce publika na provedení Reichovy Piano Phase v Kolíně nad Rýnem mu vynesla nadstandardní pozornost médií, stejně jako BBC Music Magazine Award, kterou získal minulý týden za nahrávku Goldbergových variací pro Deutsche Grammophon. Mahan Esfahani má sídlo v Praze, ale doma je všude, kde se zrovna ocitne. Ať už je to v šatně Barbican Centre nebo ve Fantově kavárně, kde jsme se potkali. V únoru 2018 provede se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v Rudolfinu Koncert pro cembalo a smyčce Viktora Kalabise.  

f178e7e181039f9883ba4d79cceafc8b.jpg

Jsme tady ve Fantově kavárně na Hlavním nádraží – cestujete rád, nebo je to pro vás jen nezbytná součást uměleckého života?

Když jsem byl ještě kluk, pořád jsem nutil rodiče, aby se mnou chodili na letiště a já se mohl dívat na lidi, jak se někam chystají nebo odněkud přiletěli. To, co dělám, se neobejde bez cestování, ale stejně mě pořád baví.   

Odkud kam jste právě na cestě?

Momentálně na tom není nic vzrušujícího: zrovna jsem se vrátil z Kanady, hrál jsem v Quebecu a v Montrealu a zítra ráno se chystám do Londýna.  

Pamatujete si z cest víc zvuky nebo obrazy, z čeho si sestavujete svá osobní alba?

Nejvíc ze všeho vůně a chutě, miluju jídlo.  

Který zvuk si pamatujete v životě jako první?

Zvuk letadla. Pocházím z Íránu a z časů války s Irákem si vzpomínám na bombardování Teheránu, to je má nejranější vzpomínka. Neříkám to, abych dělal z rozhovoru drama a ze sebe hrdinu, je to pravda. Ten vjem byl strašně intenzivní a usadil se ve mně hodně pevně.  

A první organizovaný zvuk, nebo lépe řečeno hudba – jaké písně vás učila matka?

Pamatuji si otce, jak hraje na klavír. Nevím už, co to bylo, vzpomínám si jenom na ten zvuk. Ale míval doma spoustu desek s Beethovenem, všechno od Deutsche Grammophon. Mezi prvními konkrétními věcmi tedy nejspíš byl Císařský koncert nebo něco takového.  

Jaká je vůbec pozice západní hudby v Íránu, jak je to se školami, koncertními sály, orchestry a publikem?

Myslím, že klasická hudba je v Íránu spíš v defenzivě, ale nemá to nic společného s režimem. Protože i když byl příznivý, s hudbou byl problém vždycky. Každá kultura je bez hudby neúplná a už Platón říkal, že perští aristokraté se neučí hudbě, ale najímají si na ni profesionální hudebníky, takže jim chybí tento základní prostředek zušlechtění.   

Takže v tom není politický ani náboženský problém, nebo odpor k pronikání západní kultury?

Peršané měli podle mého názoru s hudbou vždy kulturní problém, co se týká vzdělávání i provozování, a to ústí do situace, že k hudbě nemají ani žádný zvláštní respekt. Myslím, že Íránci se nejdřív dívají na to, jaký má hudebník status, a teprve potom poslouchají, co hraje. Jsem přesvědčený o tom, že mám jen minimum íránských posluchačů, které by opravdu zajímalo, co dělám.  

A z druhé strany – nesetkáváte se tady s nedůvěrou, pohrdáním, nebo dokonce nenávistí?

To je součást každodenního života, ale s tím se nedá nic dělat. Jako poněkud exoticky působící cizinec má člověk vždycky nějakou vrstvu navíc, které si okolí všímá. Lidé se bojí toho, co neznají, a ventilují to nechutnými poznámkami nebo komentáři. V Londýně se mi to snad nikdy nestalo a v Praze taky ne, i když tady si lidé drží větší odstup. Třeba i někteří hudebníci, se kterými jsem se snažil navázat kontakt, ve mě nejdřív viděli cizince a teprve potom kolegu. Ale taky jsem potkal třeba Miroslava Srnku nebo Josefa Třeštíka – to jsou ohromně vstřícní lidé a podobných tu není málo. Nakonec to všude dopadne tak, že si najdete a vytvoříte svoji malou polis.  

Minulý rok se hodně přetřásal incident na vašem koncertu v Kolíně nad Rýnem, kde publikum hodně negativně zareagovalo na hudbu Steva Reicha. A prý je nevytočila jen hudba, ale někdo tam měl i zakřičet: „Mluv německy.“

Trošku těžko se mi to popisuje – i historii často lépe popíšou až historici, již mají odstup, než přímí svědci událostí, kteří v dané době žili. V Kolíně jsem byl uprostřed dění a doteď vlastně úplně přesně nechápu, co se stalo. Myslím, že to bylo především kvůli hudbě a zároveň i doufám, že v tom nic jiného nebylo. Nejednalo se ovšem o izolovaný incident – máme sociální média a tam se takové věci řeší pořád. Na Facebooku je skupina fanoušků cembala a od těch se podobných věcí dočkám každou chvíli. Takže na podobné střety jsem v podstatě zvyklý.   

Ale živě je to přece jen něco jiného než na Facebooku, nebo ne?

Reichovu Piano Phase hraji se sluchátky kvůli playbacku. Všiml jsem si, že se něco děje, až byli lidé úplně zdivočelí – nic takového jsem v koncertním sále nikdy neviděl. Ale řekl jsem si: „OK, Mahane, to je tvá chvíle, teď máš šanci těm lidem něco říct.“ Zeptal jsem se jich, z čeho jsou vyděšení a začal mluvit o tom, že v Íránu se zakazují koncerty a umělecké akce vůbec z naprosto malicherných důvodů. Atmosféra byla strašně napjatá, ale zároveň naprosto fascinující. Koncert skončil v ohromných emocích a jeden posluchač se přišel na pódium omluvit.  

Studoval jste na Stanford University a potom v Praze u Zuzany Růžičkové – jak jste ji našel?

Když mi bylo něco přes dvacet, žil jsem v Londýně, měl jsem tam zázemí i koncerty, ale bylo mi jasné, že ještě nejsem komplexní umělec, potřeboval jsem se posunout někam dál. Měl jsem hrát koncert pro BBC, chtěli po mě jakousi blbost a já jsem přišel s cembalovým koncertem Viktora Kalabise. Partituru jsem měl, ale v Anglii to nikdy nikdo neslyšel. Když jsem skladbu studoval, tak jsem si sehnal na Zuzanu Růžičkovou telefon a požádal ji, aby si ten koncert na BBC poslechla. Ona to udělala a potom jsem ji začal přemlouvat, aby mě učila. Nechtělo se jí do toho, trvalo mi rok, než jsem ji přesvědčil.   

Vaše první nahrávka pro Deutsche Grammophon Time Present and Time Past obsahuje skladby od Bacha a Scarlattiho, ale také je tam Reich a Górecki. Jak to jde dohromady, je problém je skloubit?

To je jen otázka přístupu, žádný problém to není a klavíristé takové věci dělají běžně. Začnou koncert Bachem a Scarlattim, pokračují přes Chopina a Schumanna, pokračují Rachmaninovem… proč by to nemohl dělat i cembalista. Nedávno jsem hrál Bacha, Scarlattiho a k tomu Kaiju Saariaho, Loua Harrisona a Henryho Cowella. Proč a jak hrát starou a novou hudbu zároveň vlastně vůbec není téma, prostě je to hudba.  

A jak se k tomu staví nahrávací společnosti, zvlášť ty velké?

To je věc dlouhé a nepřetržitě probíhající diskuse.  

Goldbergovy variace jsou vaše druhá nahrávka: chtěl jste je nahrávat vy, nebo si to přáli v Deutsche Grammophon?

Byl to výsledek oboustranné dohody.  

Mají současní cembalisté dostatek soudobých skladeb, které by mohli hrát?

Současných skladeb pro cembalo není nikdy dost! A vůbec současné hudby, to snad ani nejde, aby jí bylo dost.  

Spolupracujete s nějakými současnými skladateli přímo?

Ano, španělský skladatel Francisco Coli Garcia pro mě napsal koncert, premiéroval jsem ho v únoru v Londýně v Barbican Centre. Miroslav Srnka mi píše skladbu pro festival Contempuls, něco mi napsal i Kevin Volans, Daniel Kidane pro mě složil šest etud… pořád něco vzniká.  

Kdybych se zeptal na vaši top ten skladeb pro cembalo, co v ní bez velkého přemýšlení bude?

Bachův Dobře temperovaný klavír – číslo jedna bez debat.

Koncert pro cembalo a pět nástrojů Manuela de Fally.

Koncert pro cembalo a smyčce Viktora Kalabise.

Xenakisova Khoaï.

Velká Suita e moll Jeana-Philippa Rameaua.

William Byrd – cokoliv. Málokdo si uvědomuje, že je to skladatel Bachova formátu. A rád ho dávám do programu na festivalech soudobé hudby, protože publikum zaměřené na soudobou hudbu Byrd vždycky zaujme. A konkrétně řeknu třeba Fantazii na Ut Re Mi Fa Sol La ze sbírky My Ladye Nevells Booke, ta je úžasná.

Jean-Henri D'Anglebert a jeho velká Passacaglia g moll.

Bachův Koncert E dur BWV 1053.

Jordan secret od Kaiji Saariaho je ohromující.

A nakonec cokoliv, čím se právě zabývám.

 

 

 

Foto © Marco Borggreve: Amsterdam, 2009

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!