Matěj Kratochvíl Zkouška sirén - Kdo je náš mecenáš?3. 5. 2017

Je třeba přiznat barvu, i HIS Voice patří do spolčení vlastizrádných neziskovek usilujících o demolici tradičních hodnot. Pokud by to někomu nebylo jasné z témat, o nichž píšeme, usvědčuje nás nenápadné logo na černobílém obalu historicky první kompilace, která byla k našemu časopisu přiložena v roce 2003. K vydání CD s hudbou Martina Smolky, Víta Zouhara, Ivy Bittové nebo Kojetínské industriální filharmonie totiž přispěla nadace Open society fund, jedna z organizací založených miliardářem Georgem Sorosem, který se dnes leckde stává veřejným nepřítelem, přesněji symbolickým strašákem, o jehož aktivitách se mluví ve významných náznacích a jehož motivy jsou podle mnohých ty nejtemnější. Je pravda, že cesta, po níž tento maďarský světoběžník došel ke svému jmění, se běžnému smrtelníkovi může zdát zvláštní, lemovaná těžko srozumitelnými finančními operacemi, na jejichž konci jsou vydatné sumy. To ale ní výsada George Sorose, ale celých velkých skupin současných obchodníků, jejichž prací je vydělávat peníze pomocí přesouvání peněz. Mezi lidmi zbohatlými touto cestou najdeme nejednoho mecenáše umění. To nás navádí k řadě otázek, namátkou: Má se umělec starat o původ peněz, které za své umění dostává? Lze si podporou umění (a jiných aktivit) kupovat moderní verzi odpustků? Má být umělec svému sponzorovi nějak zavázán?

V minulém roce vyšla Wittgensteinova kniha faktů, jejíž autor, Ladislav Čumba ukazuje příběh rodiny ocelářského magnáta Karla Wittgensteina, otce filozofa Ludwiga Wittgensteina a někdejšího majitele oceláren Poldi Kladno. Wittgensteinovo bohatství mělo svůj původ mimo jiné v zakázkách spojených s rusko-tureckou válkou, ale také v ochotě rychle se zbavovat nevýdělečných podniků. Z jedné strany to byl štědrý podporovatel vídeňské secese a inovátor přispívající k rozvinutí Rakouska i Čech, z druhé strany krutý vykořisťovatel, o němž se ve Wittgensteinově knize faktů dočteme: „A v radikálních novinách Svoboda, vycházejících v Kladně a řízených budoucím československým prezidentem Antonínem Zápotockým, vyšel redakční, tedy nepodepsaný nekrolog končící slovy, že konečně zhynul ten „židovský vydřiduch“, jenž si „z krve kladenských dělníků uspořil 60 milionů. Samá dělnická krev!“.“

Významným patronem moderní hudby byl také Paul Wittgenstein, slavný klavírista a starší bratr Ludwiga. Poté, co během první světové války přišel o pravou ruku, objednal si několik skladeb pro klavír levou rukou, mimo jiné u Maurice Ravela nebo Paula Hindemitha. Skutečnost, že skladby objednal a vymínil s k nim doživotní provozovací exkluzivitu, se nevylučovala s tím, že se mu výsledky objednávky ne vždy líbily, jak se rovněž dočteme ve WKF: „Ravelův Koncert pro levou ruku se sice také Wittgensteinovi nelíbil a odmítal jej hrát, přesto se nakonec se skladbou smířil, a existuje dokonce televizní nahrávka, kde toto dílo sám hraje. Vkus měl tedy jiný než skladatelé, u kterých si skladby objednával. Otázku, proč tak činil, nechejme stranou. Skladatelé si také nestěžovali, vždy dostali řádně a dobře zaplaceno. Přesto zůstávalo nevysvětleno, jak došlo k vyřazení skladby nejprogresivnějšího z německých skladatelů 20. a 30. let 20. století z hudebního provozu. 

Hindemith dostal dobře zaplaceno. Skladba se jmenuje Klaviermusik a má opusové číslo 29. Čtyři věty bez přestávek. 1. Uvedení. 2. Levoruká polovina. 3. Trio. Basso ostinato. 4. Finale. Vše složil v roce svého nástupu do čela německé avantgardy, v roce 1923. Za velkorysý honorář provedl rekonstrukci svého domu ve Frankfurtu nad Mohanem — své proslulé skladatelské věže. Filharmonie ve Výmaru s vratislavským dirigentem Juliem Preuwerem v dopise ze srpna 1923 souhlasila s Wittgensteinovým uvedením této skladby na zahájení sezony 1924. Ale Wittgensteinovi se skladba nelíbila. I když nemohl tušit, o jak velkou vycházející hvězdu světové hudby jde, byl chytrý na to, aby skladbu renomovaného skladatele ztratil či zničil. Proč se skladba tedy po dobu osmdesáti let nehrála? Odpověď dává stručný dopis Paula Wittgensteina dirigentovi: „Nerozumím ani jedné notě a nebudu koncert hrát.“

Velké peníze a mecenášství současného umění i hudby spojuje Wittgensteinovic rodinu se Zdeňkem Bakalou nebo Karlem Janečkem. Na rozdíl od velkooceláře mají tito sponzoři mnohem nejasnější obory činností – jak už tomu v dnešním podnikání bývá. Vysokorychlostní obchodování na burze, navíc realizované v podstatě strojově, nebo nesrozumitelná síť obchodních společností, z nichž některé krachují, zatímco jiné prosperují, jsou zdroji peněz, z nichž část (z pohledu majitele troška, z pohledu příjemce často zásadní část) podporuje velice záslužné aktivity na poli soudobé hudby.

Vlastně je to symbolická paralela. Některé proudy hudby se ve 20. století dostaly do fáze, že jim rozumí pouze úzký okruh posluchačů s příslušným vzděláním a ochotou pronikat složitými zvuky a strukturami. Podobně se mnohé obory podnikání proměnily v esoterické spolky, jimž rozumí jen zasvěcení. Jaká hudba by vznikla zhudebněním algoritmů pro obchodování s finančními deriváty?

Pokud se umělec rozhodne nezačínat si s velkým kapitálem, může získávat podporu od menších, tradičněji zaměřených sponzorů, u nichž může možná snáze posoudit, zda se mu jejich způsob vydělávání zamlouvá, či nikoliv. To většinou obnáší pracnější proces a sesypávání menších částek. Anebo lze stále ještě doufat v podporu od státu, což ovšem podle některých znamená tvořit umění za peníze uloupené skrze daně. O tom jsem se již kdysi trochu rozepsal

Hranice mezi státními a soukromými penězi navíc nemusí být vždy jasná, jak ukázala kauza kolem jistého pivovaru sponzorujícího alternativní kulturní scénu.

Co tedy s tím? Jak najít ten správný obchodně-umělecký model, v němž prostě posluchači ochotně zaplatí umělcům odpovídající sumu za jejich díla a umožní tak jejich další rozvoj. Kolika takovým se to daří v hudbě populární?  A v té vážné, či jinak okrajovější? Philip Glass, jeden z posluchačsky nejúspěšnějších skladatelů posledních desetiletí, o sobě hrdě říká, že se dokáže uživit bez státní podpory. Ovšem při bližším pohledu to není tak docela pravda, protože instituce, orchestry, festivaly a divadla, které si od něj objednávají skladby, ze státních peněz často žijí, takže jde jen o vsunutý mezičlánek mezi Glasse a ony mýtické „peníze daňových poplatníků“, případně peníze nadací podobných těm od Zdeňka Bakaly nebo Karla Janečka.

Cílem tohoto textu nemělo být nalezení odpovědi na otázku, jak financovat umění. Naopak, měl ukázat, že na každou zdánlivě jednoznačnou odpověď můžeme položit aspoň jednu zpochybňující otázku. Dokud umění nezanikne, bude třeba se těmito otázkami zabývat s vědomím, že neexistuje čisté řešení. Pokud se tedy nenarodíte jako Giacinto Scelsi do rodiny, kde můžete celý život komponovat a nestarat se, zda vaše hudba někoho zajímá.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!