Z.K. Slabý Spontaneous Music Ensemble: Withdrawal8. 5. 2017

Martin Davidson uvádí na obložce CD, že na svém Emanemu vydal postupně tato raná alba Spontaneous Music Ensemble: Challenge (1966/1967), Summer 1967, Oliv & Familie (1968/1969), Frameworks (1968/1971/1973), For you to share (1970), Bare Essentials (1972/1973), Face to Face (1973) a Quintessence (1973/1974); když však nahlédneme do diskografie tohoto labelu, musíme k nim připočíst další, například A New Distance, New Surfacing, Plus Equals, Search & Reflect I + II, Trio & Triangle, na souběžně vydávaných psi records navíc ještě Biosystem. Svědčí to nejen o vydavatelově osobním zaujetí tímto souborem, vedeným skladatelem, bubeníkem a perkusistou Johnem Stevensem; je to zároveň zasloužená pocta formaci, která – podle Davidsonových slov – svým evropským významem odpovídá americkému (konkrétně chicagskému) AACM. A ke zvláštním klenotům seskupení anglických improvizátorů SME náleží téměř osmdesátiminutové Withdrawal (1966/1967), nyní v renovovaném, pečlivě vypraveném vydání, ve kterém svá „tovaryšská léta“ vedle jmenovaného Stevense s přehledem představili (tehdy mladí) Kenny Wheeler (trubka, křídlovka, perkuse), Paul Rutherford (trombón, perkuse), Trevor Watts (hoboj, alto sax, flétna, hlas, perkuse), Evan Parker (soprán a tenor saxofony, perkuse), Barry Guy (kontrabas, piano) a Derek Bailey (amplifikovaná kytara kromě úvodního soundtracku), jeden vedle druhého solitér, vytvářející v následujících letech neopakovatelnou pestrost britské avantgardní hudby.

První třetinu kompaktu tvoří hudební doprovod ke stejnojmennému filmu, režírovanému Georgem Paulem Solomosem. Je vnitřně dělen do čtyř okruhů, což při poslechu není znatelné, protože jeho dějová struktura probíhá bezpauzově. Vyvstává z pomručovaného, vycinkávaného zadumání, rozvíjí se do vyholedbávání s odhalivou a vysvětlivou Wheelerovou trubkou, k níž se sdružují nástroje dalších hudebníků; nejimaginativněji tu působí Rutherfordův trombón a Wattsův hoboj. Z tohoto propletence vytěkávají jednotlivé nástřely, průniky a výštěky, ale z prokreslujícího štěbetání se rekrutuje vroucnější plynulá linie, podporovaná přehršlením bicích. Soubornění nástrojů nabývá na důraznosti (vedle Wheelera si povšimneme Watse s altkou), ale základní linka se přídavnostním přesýpačnostním pospěchem nedává zmást, každý z hudebníků si dává záležet na svém partu, aniž se vzájemně předsazují do vůdčích rolí, čemuž napomáhá Guyova prolínavá basa. Stále radikálnější seskrumážení, zdánlivě roztěkané do ždibkování a podloudného (roz)vracení s šancí vršit páté přes deváté, má kupodivu svůj neustále zvehementňovaný i ztišovaný  vnitřní řád, ve kterém se uplatní jak protáhlování a odsekávání trubky nebo saxofonové polibky, tak vytrvalé perkusívní hlomození. Vše na sebe navazuje, a přesto nás každá proměna trochu zaskočí, ať jde o vypravěčské souhrnování, propírané oponování nebo (vy)nalézání zvukových trsů. Přes perlivostní dohadování, zvukové rozkolotání a až blahobytné rozkochání, kdy si každý hude svou, vzniká z těchto střípků rozkomíhaný celek, působivě omamný a výhlučně zroztodivněný. Prosazující se ústřední motivace, nemeandrová, zaskočivě zákeřňující, durdivě znepokojující, ale hned zase zvelebivě pokojná, až pokorná, má totiž zřetelnou vizuálnost i bez souběžného sledování filmu, stává se tedy jakýmsi „filmem pro uši“.

Přestože mají ve druhé třetině desky tři sekvence shodný název, nejde o recyklování soundtracku. I když motivy mohou být shodné, výsledný dojem odhaluje téma zcela odlišně. Přispívá k tomu jak vyvěrající kytarový part, tak zdůrazněné Stevensovo jazzověji striktnější pojetí, kontrabas, vymykající se tentokrát z víceméně drónující pozice soundtracku, Wattsův neobvyklý vibrafon, trombón, který přidává (zá)mluvně vstřícné rozdivení. Postupně se tu prosazují jednotlivé hudební výsadky, nervóznivé provazování prohazování rozdriblovávají nástrojové injekce, zamykané i znovu odmykané, mimoděčně vysoukávané i podvojně sesouvratněné. Nikdo tu sice neklade na odiv své zasólování, přesto pozorně vnímáme Wattsovo flažoletové flétnování nebo Guyovo klavírní extempore. Ve skutečnosti jde o ozvláštněné spojité nádoby, ve kterých jeden účastník pitoreskňujících ambaláží podporuje nebo záporuje druhého, jednomu každému jde o souborné vyznění přes různé zvraty souběhů a protiběhů, vedle probíjivého bujnění dochází k tlumenému zniternění (třeba ve druhé sekvenci), třebaže i to se může jevit jako zábludně vrtošivé nebo vydřihostně zádrhelné. A je to třetí sekvence, jejíž goliášovsky náhlučné zvírňování doprořítí zvukovou chumelenici až do závěru. Ten skončí zcela náhle – jako na povel.

Poslední třetina se údajně původně jmenovala Puddle, Raindrops & Circles; nyní je tento název pouze přifařen k úvodní pasáži a titul suity zní Seeing Sounds & Hearing Colours. Stevens tvrdil, že při jejím pojetí byl ovlivněn Webernovými Five Pieces for Orchestra. Každopádně tu do značné míry experimentoval s instrumentací a hned úvod překvapí vývzdešněním hoboje, zaplňovaným s opozičňujícím zaplétáním, zminuciózňovaným kapkobitím a prohrabávaným filistrováním. Plynutí dění je úchvatkově uvážlivé, náznakově nezbrklé, až prošourávané, znicotnivě rozharašované i lebedivé. Prodýchané a proveřejované je i další navázání, promotávané a zvýlučňované náhlučkovými výběžky s hobojovou líčivostí a zarputilým miliskováním, otevírajícím kolektivní improvizaci s troubenkami, zavracenkami a zaličováním. Celibátnost kolem noty C je příznačná pro další (prů)běh s probiřmovanou (pro)táhlostí a skřipcovanými průmyky. Dějovost, náznakově zezávažňovaná, tady má příměs žalostnosti, až zoufalnění, je prodíravě rozcapovaná do výškového žejbrování a vykrucovaných houkaček a sklouzne až do zhrucovaného provolňování.  Neustálé prostřídávání nástrojů charakterizuje závěr; než si stačíme pořádně uvědomit, na co kdo hraje, už ho zastoupí kolega – je to zvukový konglomerát, uzemněný a podstřešený vrtošivými bicími a vracející se k motivům, které již zazněly dříve, tedy ke znovu sdíleným sdělením. Rozvezenostní úsečnostnění je tak vytřebávaně sroubeno do vichrnostně záhalného celku.

Co setrvává, je jednotný dojem z mnohosti zákrutů, vědomí souhry muzikantů, kteří tady úspěšně okoušeli, co všechno svedou, kteří experimentovali i s nástroji pro ně nezvyklými a k nimž se později nevraceli. Withdrawal jako ústup? Naopak, jako troufalý nástup.

Spontaneous Music Ensemble: Withdrawal

Emanem (www.emanemdisc.com)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!