Z.K. Slabý Loz Speyer´s Inner Space: Life on the Edge; Stuart Popejoy: Pleonid22. 5. 2017

Vždycky si říkám, že propagační slogany by měly být výstižné, sice jemně nadnesené (což k propagaci patří), ne však nadměrné nebo zavádějící. Debut Inner Space Loze Speyera Life on the Edge je anoncován těžkotonážně: téměř jako následovník Art Ensemble of Chicago, a tím pádem jako klenot v diadému produkce Leo Records. Dobrá, pokusme se odhalit, co je na tomto tvrzení pravdivé a co eventuálně podvržené.

Vůdčím duchem Inner Space je trumpetista, hráč na křídlovku, skladatel, aranžér Loz Speyer, inspirovaný „tančením v hlavě“ Ornetta Colemana a umanutostí Charlese Minguse, ovládající promíšení kompozičních podkladů s nadlétáním improvizačních doplňků. Do svého kvintetu si vybral perfektní hráče. Posuďte sami: je to Chris Biscoe s altsaxem i altklarinetem, Rachel Musson s tenorem a sopránkou, Olie Brice u kontrabasu a Gary Willcox u bicích. Své album nahráli ve Fishmarket Studiu ve Willesdenu 17. prosince 2015, o jeho produkci se Speyer podělil s Leem Feiginem. A jedenáct skladeb, které na desce najdeme, probíhá v obdobných časových dispozicích, téměř vždy však “na hraně“ vyčkávavosti a naplňování, precízněji: jsme stále na čekané a splňování očekávání se nám dostává v různě odvažovaných dávkách.

Zcela samozřejmě se nám jeví vstupní Long Road jako výprava na dalekou cestu, odhodlávaná basa a pádné bicí uvedou další melodicky i rytmicky prolínavé a prostřídávané nástroje v čele s trubkou, vše je tu bezzádrhelně proskočné a vervně hutné. Jedním termínem: Inner Space nás vítá s otevřenou náručí. Obdobně Rocket Science nabídne pevné podlaží pro trojici dechů, které si přehazují vedení i prolongovaná solidní sóla, v nichž se vycajchnovávají (opět se nejvíc prosazuje Speyer), navracejí se s pohrávavou náladou k trojvazbě, paběrkují, repetují, zahloubávají se i holedbají. Vláčně se vloudí Space Music se zázemím vřetenových bicích a hutné basy, hýřivě saxové vyčiňování je tu obhlíživé, plné přitajemňovaného (ro)zvažování a vyvažování, bicí natvrdo podkopávají hýčkání dechů a jejich zkusmování, nicméně to vše se děje s jemnou pompézností. Už v tomto momentu můžeme dojít k zobecnění: jsou to nálezy beze ztrát, což je třeba přičíst ke kladům alba.

Naopak se zabíravou smršťovostí se rozvíjí From A to B to Infinity,  v tomto širokém, zároveň však úprkovém záběru nemohou hudebníci sice příliš excelovat, zato do děje vstupují s přičinlivě poskočnými extravagancemi, jako by na přeskáčku dohledávali definitivní uplatnění. To nepřichází, snad proto, že nemíní propadnout experimentování, ale v unizoním souběhu docházejí k harmonizující soudržnosti, pouze sóly došpikované. Připadá mí, že vědí, kam až mohou zajít, a své hranice dodržují. Střídání jemnosti a drsnosti celé desky jenom potvrdí Fragile, zjemněně zádumčivé a zároveň vybízivé, s velkou šancí pro uvážlivé sólování kontrabasu. Brice se s nevzrušivou nonšalancí prodírá i obklopením (ba téměř zaklopením) ostatních nástrojů, vše ovšem setrvává v rovině zrozvážněné zatlumenosti nebo alespoň přitlumenosti.  Vlastně už předpokládáme, jak se bude vyvíjet Unfold Enfold; s ustalovaným rozhoupáváním i prosazovaným zbytňováním by se mohl blížit k maše, jenomže – a to je druhý zobecňující vývod – bravurní provedení momentů, kdy tenkterý instrument zavévodí a je pokaždé zanedlouiho obklopen objímavou souhrou, je natolik perfektní, že na jejich eventuální průklepnost pozapomeneme.

Tak je tomu i v následujícím Thick and Thin, kdy obdobná okoličnatost kolem sól s vyčiňujícím „zbitím“ Willcoxe probíhá v očekávaně přístojné pohodě, kdy žádný z hráčů ani na okamžik nic nezatemní, neprolátne, nezmatní, avšak ani neuhne od očekávané perfektizující naplněnosti. Skutečně nevím, komu honem dát přednost, jasnozřivé trubce, střídání saxů, výdrži kontrabasu? Asi všem, jednomu po druhém. Vytlumované vyšírávání s vyšešikovávanou výderností vás obloudí v Deap Sea Spirit. Je to prodyšněně vyhlubňovaná skladba,  vznícená i zapadávavá. Na přijaté osnově se pak vzedme s novým vzmachem Snakes and Ladders. Uvědomíme si – a to je další rezultát, že je odHADnutelné, co si bystřeji nebo zdrženlivěji zopakujeme, že se zavádivé nečekanosti zřejmě nedočkáme. Znovu však nemohu nepřipomenout, že i takové zajeté osnově musím volky nevolky vystavit vysvědčení se samými jedničkami, v tomto případě masivnímu basovému sólu pak udělit jedničku s hvězdičkou.

S překypující rozhodností probíhá Contretemps, prostupované srostitostí i výprostností dechů, které téma zaličují i doličují do sól s plným nasazením i prubířením. Tentokrát jsou to především bicí, které za asistence basy zapikolovávají eventuální vakuum. Kolébavě (nikoli ukolebávkově) je rozehráno Brewglass, šíravě povlovné, hřejivě zadumané (opět kontrabas!), rozehrávané s citlivou hřejivostí a nakonec i konejšivostí. Jak vidno, pozitiva přetrvávají. Tam, kde by předlohy mohly plnit pouze doplňující úlohu, nastoupí hudebníci a zvýší potenciální laťku hned o několik stupňů. A ten slogan? Je neplatný v tom, že Inner Space můžeme s Art Ensemble of Chicago srovnávat pouze vzdáleně, a tím nepřesvědčivě. Chybí tu ona bezprostřední výmykovost, exotizující nečekanost, kýžená nevypočítatelnost, která byla vždy pro AEOC typická. Závěr: slogan je neplatný. Album Inner Space patří i bez ohledu na zmíněnou filiaci ke značným pozitivům katalogu Leo Records (i když se domnívám, že by napříště neměla brilance hráčů o tolik převažovat půdorys samotných skladeb, že role předloh by měla být osobitější, aby ji muzikanti nemuseli tolik vypomáhat). Podstatné je, že na zmíněném vysvědčení s jedničkami trvám.

Protipólem Života na hraně (nebo snad na ostří?) je Pleonid skladatele, aranžéra a baskytaristy Stuarta Popejoye, známého kompozicemi Void (2008 pro vibrafon a elektrickou basu), Single Payer (2012 pro sólový snare drum) a Cyclops (2013 pro rockové trio). Nikoli obsazením: i tady jde o muzikantský výkvět, rekrutující se tentokrát z newyorských improvizátorů. Jsou to houslistka Sarah Bernstein, altsaxofonista Avram Fefer, trombonista Steve Swell a vibrafonista a bubeník Kenny Wollesen. Tento kvintet rozehrál svůj um při koncertování v brooklynském Firehouse Space 31. května 2012, jenomže geneze téměř šedesátiminutového toku skladby nespočívá pouze na momentálním výkonu hráčů: Popejoy své dílo generoval už od roku 2007 na předběžné algoritmické bázi, což precizně vysvětluje v doprovodném textu takřka sekvenci po sekvenci. Jde tedy o propojení systematické softwarové přípravy novátorského znění s příležitostmi pro improvizaci, dodávající dílu nevšední lesk.

Celá komprovizace mi připadá jako kolotoč mistrných vstupů nebo jako štafetový běh na dlouhou trať. Hned zpočátku je celá navigace načrtávána (až vlezle) a nabobtnává s náruživou baskytarou, do jejího vykolíkovávání se nasouvají housle, vzbuzují napětí, proti kterému se vymezuje zurčivý sax, celý vstup je vrtošivě roztěkáván a proměňován do vibrafonového obzírání. Závažně plynulého. Náladotvornost však přinášejí především klouzavě epizující housle a rozdynamizuje ji vystřebávající trombón. Tak to i pokračuje: nad předestřeným a podetýkajícím se stejnozněním se odehrávají ustavičné zvraty, nástupy, rozestupy, vymětání, prostě co nástroj, to zezávažňující přípodotek, který posouvá nebo zhybňuje celé dění, takže se vše bezezbytkově pronáší, pučí, narůstá, rozrůstá, hypnoticky hybní. Při tomto namnožování si každý nástroj trvá na svém, buď si lebedí nebo výhrůžní, potřaskává, rozminovává, zdýmadluje. Vehementnění se prostřídává s cingrlátkovými pasážemi, vyčkávání přeruší další vyrojování nebo vzlétnění. Je to ustavičné kolotání nahoru dolů s potajovanými i nabízivými replikami a s ohraničenými peripetiemi, vzdýmavými i vracenkovými. Je to neustále renovované nabírání dechu, povlovné a vydurďované, pochmurné i vábivě a konejšivě nalaďované. Tuto změť různotvárných nálad zdůrazňují sólové exhibice, ať jde o prudký a útočivý trombón, vyklopotňující bicí nebo kantátující housle; řečiště skladby je tak posouváno do různorodých situací, rozpestřovaných tón po tónu v nabalivě zauzlovávaných a rozuzlovávaných skečích. Zdá se, jako by si všichni jenom pohrávali, ale z jejich meziher se vždy vyroní zvažitelňovaný nebo pitoreskňující moment, který má svoji důsažnost. Řečeno zcela lapidárně: toto mozaikování má svoji zacílenou celistvost.

Přitom kolektiv Pleonidu neponechá sólujícího hráče samotného, většinou se kolem jeho akce naskrumáží, čímž ji zhybní, rozvíří nebo i zrozšafní. Svoji úlohu v tomto kontextu mívá i monipropauzírovávání, po němž se všichni oklepou proklepou a zpoupětují do prozvroucnění. Každý chytí zavčasu další dech, obnoví (zá)chvatnost, zaburcuje, zbujní, zrujní, nebo se naopak zazpěčuje a zapomalí. Je to celá anabáze aprílovostního křížení nálad a přístupů, neustále prolongovaná. A vždy se něco znovuzrodí:  vzrušenou stádní rojnici přehrne nadhled houslí, nad matnou a matoucí osnovou se ze zámlky vyprodírá trombón, rozsochatou nehlučnost přetnou bytné bicí. Jsou to skluzavky nahoru dolů, ale nikoli bez ladu a skladu, děj tajemně ovládá předpřipravený záměr záchytňující protikladnosti, prospojované horoucnosti i zátišnosti, zakletosti i vzývavosti, smrákání i procitňování. Opět řečeno ve zkratce: je to rozechvějná důsažnost v mnoha podobách, plná excitace a uminutosti v repetujících náhalech.  Po zaokolkování s pocitem vágnosti záhy následuje zmrtvýchvstání, snad dokonce předpřipravené, je plné kuráže, která je charakteristická pro celé hudební spřežení, zvláště pak pro výzevně znebezpečňující a tok zauzlovávaně replikující trombón nebo pro vynikající houslové rozněžnění.

Téměř zalitujeme, když je tato obhlídka, probíhající v nesčetných podobách, náhle utnuta. Což svědčí o její až prognostické působivosti.

 

Loz Speyer´s Inner Space: Life on the Edge

Stuart Popejoy: Pleonid

Leo Records (www.leorecords.com)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!