Matěj Kratochvíl Diamanda Galás: All the Way, At Saint Thomas the Apostle Harlem25. 5. 2017

Americko-řecká zpěvačka Diamanda Galás vydala poslední nahrávku v roce 2008 a devítiletou pauzu si nyní vynahrazuje vydáním hned dvou alb zároveň. Pokračuje na nich v přepracovávání písní z různých zdrojů, jazzu, popu, francouzského šansonu i country. Obě alba stojí v podstatě jen na klavíru a hlasu, jen s decentním zapojením efektů – to především na All the Way. Hlas Diamandy Galás ovšem vydá za celé sbory a ani po šedesátce se jeho ostří neotupilo. Popové či jazzové písně se tak v jejím podání mění v radikální árie či temné žalozpěvy. Pozadu nezůstává ani její klavírní hra, která znatelně čerpá z toho ostřejšího v jazzu a blues, ale ve výsledku je hodně spřízněná s avantgardní hudbou 20. století. V mnoha písních je také slyšet, jak jde Diamanda proti povaze klavíru coby harmonického doprovodu a používá ho jako jednohlasý nástroj, jehož kontury vedou buď paralelně se zpěvem, nebo vytvářejí rozeklanou basovou linku. Není těžké vidět v tom inspiraci hudbou Středomoří a Blízkého východu, tamních tradičních nástrojů, jako jsou arabská loutna oud a řecké buzuki.

Diamanda Galás veřejnosti téměř bez výjimky nastavuje tvář pod silnou vrstvou make-upu, jako by chtěla udržet jistý odstup mezi světem a svou skutečnou osobností. Díky tomu je snadné vnímat ji jako postavu, na niž postupující léta nemají vliv. A její hlas v tomto ohledu neprozrazuje o nic víc. Vlastně naopak, na obou nových albech je pěvecká technika vybroušenější než kdy dříve, jako by ona léta před nimi byla strávená intenzivním tréninkem. Hudba je plná míst, v nichž se hlas zastaví na jednom tónu na tak dlouho, až přestáváme vnímat, že je jeho původ v lidském hrdle, a vnímáme ho jako přízračný hudební nástroj. Divoká sóla, která byla už dříve srovnávána s kytarovým řáděním Jimiho Hendrixe, nejsou o nic usedlejší, ale mají v sobě novou míru přesnosti, jako by si zpěvačka vyloženě užívala svou schopnost zcela bezchybně zaintonovat jakkoliv zběsilé běhy a skoky. Po dekádách ventilování nekontrolovaných emocí skrze hlasivky dospěla k dokonalé kontrole, aniž by to utlumilo její expresivitu.

Výběr materiálu k přepracování byl pro zpěvačku vždy aspoň zčásti otázkou nejen hudebních kvalit, ale také kontextu, příběhu jednotlivých písní a jejich autorů. Ke svým řeckým kořenům se zpěvačka obrátila písní Anoixe Petra (to lze přeložit jako Otevřený hrob) z 60. let z repertoáru zpěvačky Marinelly. Do amerického country nás zavede píseň Pardon Me I’ve Got Someone to Kill, kterou napsal a původně nahrál Johnny Paycheck a která tu má roli téměř popové, přístupné hitovky, v níž původní tvar zůstává čitelnější. Jinou téměř konvenčně krásnou skladbou je zhudebnění básně Cesara Paveseho Verra la morte e avera tuoi occhi (Přijde smrt a bude mít tvé oči), v níž si můžeme připomenout, že Diamanda Galás si rozumí i s jazykem opery. Další z položek, pod nimiž je Diamanda Galás podepsána i autorsky, je zhudebnění básně německého romantika z 19. století Ferdinanda Freiligratha nazvané Die Stunde Kommt. Na All the Way najdeme také jedno čistě klavírní intermezzo v podobě jazzového standardu ze čtyřicátých let Round Midnight, jehož autorem je Thelonius Monk.

Přístup Diamandy Galás k přebíraným písním byl vždy velice otevřený, a proto může dávat smysl, aby jednu skladbu vydávala opakovaně. Stalo se to třeba písni O Death která se objevuje v různých verzích na obou deskách a která zároveň vyšla již v roce 2008 na desce Guilty Guilty Guilty. O Death je lidová či zlidovělá americká píseň, jejíž autorství je nejisté, ale doložená je již ve 20. letech 20. století. Jde o klasický námět smlouvání člověka se Smrtí o odklad odchodu ze světa se závěrečným ujištěním, že nakonec na každého dojde. Verze z roku 2008 je více bluesová, virtuozně rozervaná, klavírní frázování výrazně synkopující. Na All the Way je více vokálních ornamentů, buď stylově spřízněných s blízkovýchodní hudbou, nebo vycizelovaných do abstraktních dlouhých tahů, navíc dobarvených elektronickými efekty. Verze z At Saint Thomas se po úvodních minutách rozjede s rytmickou energií připomínající gospel nebo funk a skoro ponouká k tleskání do rytmu. Hlasové koloratury jsou v ní kratší a dalo by se říci hravé, nepůsobí-li to u Diamandy Galás nepřípadně.

Diamanda Galás od počátku své kariéry rozvíjela tematicky koncipované projekty s prvky divadla či rituálu, jako bylo vystoupení Plague Mass věnované tématu AIDS nebo Defixiones, Will and Testament spojené s tureckou genocidou Arménů, Řeků a Asyřanů. V této linii stále pokračuje a v letošním roce pracuje na představení Das Fieberspital podle díla expresionistického básníka Georga Heyma, s nímž zavede publikum mezi oběti žluté zimnice v průběhu 1. světové války. Většinou jde o témata násilí, odsouvání určitých skupin lidí na nebo za okraj společnosti, propojování společenských tenzí s osobními emocemi. V písních ale vlastně dělá totéž, jen dávkované jinou formou, v pestřejším a přístupnějším kabátě. Na obou nových albech ukazuje, že v tom dozrála do mistrovské kondice.

 

Diamanda Galás: All the Way, At Saint Thomas the Apostle Harlem

Intravenal Sound Operations (https://diamandagalas.myshopify.com/)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!