Hamid Drake Po každém hraní umřeš31. 5. 2017

Na konci sedmdesátek se mi věci začaly postupně skládat dohromady, ale přitom jsem pochopil, že pokud se chci živit jako muzikant, musí moje hra zůstat diverzifikovaná. Než jsem vstoupil do světa jazzu, měl jsem už vazby na r’n‘b a funky a reggae a asijskou hudbu a podobné záležitosti. A rozvíjel jsem je. Nikdy jsem tyhle styly hrát nepřestal, ani když jsem se pustil do volné improvizace. Bylo to nutné, abych vydělal pár peněz a postaral se o rodinu. Ale hlavně jsem většinu těch věcí miloval a pořád miluju. Někdy sice… absolvoval jsem tenkrát natáčení, která mě zrovna moc nebrala, což platí hlavně o reklamách, ale peníze přišly vhod. A co je nejdůležitější: ať už dělám cokoliv, snažím se do toho dát sebe celého. I když mi to třeba zezačátku nesedí, stejně tomu dám sto procent, nebo se o to aspoň pokusím. Protože tím reprezentuju i sebe. Nebudu tam sedět a říkat si: „Ty vole to je nuda, tyhle sračky. Nedám tomu nic. Prostě ten kšeft nějak doklepu a pak nazdar.“ Tohle nikdy nemůžu udělat, pořád bych se sám sebe ptal: „A jak se těm lidem hraje se mnou? Myslí si to samé? Proboha, ať už vypadne?“ Když hraješ, nic není černé nebo bílé, mezi tím je mnoho přechodů a někdy prostě vůbec nic nevíš – což je v pořádku, pokud si připustíš, že opravdu nevíš. Nevíš, co se při koncertě stane a co se z toho vyvine. Doufáš v to nejlepší, ale nevíš nic, fakt nic.

Jasně, nějaké jistoty přece jen existují. Jak známo, největší jistoty jsou dvě (ale ve skutečnosti je to jedna a tatáž): změna a smrt. Věci se pořád budou měnit a jednou všemi těmi změnami svého života projedeme a rozpustí se to. Tak to je, život prochází změnami… ale v hudbě – a v umění obecně – je naopak něco, co může být v našich životech stálé a pevné. Lépe řečeno se to jeví jako stálé a pevné, mění se to také, ale každopádně z toho vzniká energie, která ti dává oporu, ukotvení, něco, k čemu se můžeš vztahovat, něco, co ti mnohokrát zachrání život. Zasazuje to tvoji hudbu do perspektivy smrti, která tě čeká na úplném konci. Něco na způsob malé smrti prožíváme každý večer, když jdeme spát. V noci si neuvědomujeme tělo, tělo je jakoby mimo existenci, ale je něco, co existovat nepřestává. Většina velkých mistrů říká, že smrt je opuštěním těla, ale není to konec Vědomí s velkým V. V tomhle smyslu je smrt nejčastěji se opakující realitou v životě. Smrtí není jenom ten poslední třesk, když opustíš tělo. Smrtí je i chvíle, kdy dohraješ koncert. Koncert skončil. Za čtyři nebo pět dní skončí celý festival. To je také druh smrti. Letošní ročník je pryč. Fajn, lidé si jej uchovají v paměti, budou myslet na to, co prožili, ale festival je pryč, pfff, a je konec. Zajímavé je, že se toho konce i bojíme, bojíme se neznámého, jsme natolik upnuti na to, jakým účinkem věci působí, že není příjemné, když tě napadne: co kdyby takhle už příště nezapůsobily?

Je to jako ve vztahu: jsi s někým a říkáš si: člověče, život je skvělý! Pak se to začne rozpadat a přepadne tě velký strach, protože se snažíš představit si, jaké by to bylo žít bez té osoby. A najednou fííí a skončí to. Už během rozcházení jsi měl strach, úzkost, vztek, a to je také druh smrti. Zažíváš tyhle malé smrti, mnoho smrtí, i ty opravdu maličké smrti prostě pořád. Je to ta nejkonstantnější věc v životě a zároveň věc, které se nejvíc bojíme. Platí to i o hraní. Je to zajímavé. Při vystoupení vzniknou silné vibrace, pulzuje to a rezonuje to, chvěje se vzduch a proudí energie – zejména, když se začne dít něco opravdu úžasného – a ty toužíš, aby to pokračovalo dál. A často pak za tebou přijdou lidi po koncertě a opravdu je to vzalo a je tam energie, kterou také oni chtějí udržet a prodloužit, a proto zůstávají a pokračuje všechno to zdravení a konverzování a nikdo z nás se toho nechce pustit a nechat to odejít.

Co mě v posledních deseti letech akutně zaměstnává, je „leadership“. Konkrétněji: co to obnáší být vedoucím kapely. Pár svých kapel mám, ale vždycky mi chvíli trvá, než se do té role dostanu, možná to plyne z pocitu nejistoty, nevím určitě, možná si uvědomuju, že historicky bylo mnohem víc lídrů kapel, kteří hráli na jiné nástroje, než těch, kteří hráli na bicí, ale na druhé straně bylo i mnoho silných osobností právě bubenických, které vedly skupiny rockové i jazzové i další, každopádně v posledních deseti letech se mi cyklicky vrací pocit, který mi našeptává: „Možná teď je ten pravý čas. Teď je ta moje chvíle, kdy mám odhodit všechny nejistoty, které prožívám, i všechny věci, které mě zdržují od toho, abych hrábl po taktovce a šel do toho a vedl nějakou vlastní kapelu.“ Hraji ve skupinách, kde jsem v pozadí, ne hudebně, ale řekněme z organizační perspektivy, a naučil jsem se fungovat s lidmi na osobní úrovni a číst osobnosti nejrůznějších lidí, kteří se mnou hrají. Hrál jsem s leadery, kteří jednají s členy kapely rázně a ne úplně laskavě, znáte to – protože chtějí prosadit svůj úhel pohledu a určit si, jak to chtějí, až to často působí zastrašujícím účinkem a ničemu to nepomůže a v podstatě nedosáhnou výsledku, jaký chtějí. Je to pro mne škola komunikace a toho, jak být vnímavý k osobnosti druhých, s nimiž bych chtěl něco dělat. V tom procesu se ve mně vždy neodbytně hlásí o slovo témata, se kterými se potýkám já sám. Rozhodně jsem si nikdy nemyslel, že mě opravňuje vést kapelu čistě jen to, že už hraju dostatečně dlouhou dobu a objíždím s tím celý svět. Vždycky se ptám: „Budu-li v té pozici, co to přinese?“ Tohle je moje naléhavé téma.

Před pár lety jsem ten krok konečně udělal a zjistil jsem, že mi to jde líp, než jsem předpokládal. Nespočívalo to v tom, co jsem dělal, jako spíš v tom, co jsem nedělal. Myslím, že jsem našel způsob, jak ve správnou chvíli ustoupit do pozadí a nechat muzikanty v určitých kompozicích, aby rozvíjeli svůj vlastní hlas. Jednou z těch skupin byla Bindu Reggaeology (s Napoléonem Maddoxem, Jeffem Parkerem, Jeffem Albertem, Jebem Bishopem a Joshem Abramsem), další se jmenuje Lhasa, City Of The Gods (s Pasqualem Miurrou, Jebem Bishopem, Joshem Abramsem a Jeffem Parkerem). Bylo to pro mě ohromně zajímavé a čekalo mě jedno překvapení za druhým, když jsem sledoval, jak citlivě reagují na mé podněty. Sice spolu tak či onak hrajeme už dlouho, vedeme rozhovory a řešíme věci na pódiu i mimo pódium, ale být najednou v té speciální pozici, v které jsi vymezen jako vedoucí, je něco úplně jiného. A to nemluvím o zařizování všech možných záležitostí, zejména finančních, to je také něco úplně jiného, než když ti někdo zavolá, jdeš zkoušet, odehraješ koncert a dostaneš zaplaceno. Tady máš zodpovědnost za další lidi a to byla další věc, která mě od toho dlouho zrazovala. Zase se rojila témata mých nejistot a pak jsem si řekl hele, jediný způsob, jak se s tím vyrovnat je skočit do vody a zkusit plavat.

Co z tebe udělá dobrého lídra? Naslouchání. Musíš umět hodně dobře poslouchat a naslouchat. To za prvé. A pak musíš mít určitý druh skromnosti, která se paradoxně transformuje v sebejistotu. Také jsem zjistil, že toho nemusíš moc namluvit, ale musíš hodně poslouchat. A když už něco řekneš, někoho třeba koriguješ, musíš to říct tak, abys tu osobu nebo ty lidi, se kterými pracuješ, nezastrašil. Řekni to jako povzbuzení, protože chceš napomoci tomu, aby z každého vyšlo to nejlepší. A každá kombinace lidí je jiná, protože je tam jiná chemie. Některé chemie fungují a některé, musím říct, nefungují. A na tom, že nefungují, není nic špatného. To jsou těžké věci, protože v zásadě tady mluvíme o vztazích. S nimi je to vždycky složité. Ať už jde o intimní vztah k někomu, nebo o vztah k hudbě v rámci kapely, což je také velmi intimní. Někdy reaguješ spontánně a na místě, jindy si vezmeš dotyčného stranou a naladíš se na něj a snažíš se být co nejupřímnější a zbytek závisí na osobnosti toho druhého. Jsou lidé, kterým stačí říct: „Tohle nefunguje. Nemá to co dělat s tím, jak jsi dobrý, ale je tady chemická nerovnováha.“ Většina z nás jsme svým způsobem křehcí a nechceme, aby naše pocity byly zraňovány, a pokud máš soucit a empatii, nechceš zranit ani nikoho jiného. Ale někdy, když to nefunguje, tak to říct musíš. Často to donekonečna natahujeme, podobně jako v osobních vztazích, až to břímě dovláčíme k hoře, kterou už nelze překonat. A pak už to říct musíme. Znám lidi, kteří kvůli tomuhle radši rozpustili celou kapelu a začali znovu od nuly.

Když o tom všem přemýšlím, společným jmenovatelem všeho je schopnost komunikovat. A formou komunikace může být právě naslouchání. Tím prokazuješ respekt ostatním, se kterými hraješ. Dáváš jim potvrzení. Mají v tobě oporu. Většina z nás chce, aby se nám na nějaké úrovni dostalo potvrzení, a když se nám ho nedostane, připadá nám, že nás nikdo neslyší a že svět je proti nám. Už jen když jdu po ulici a někoho potkám, vystavím mu potvrzení tím, že se na něj usměju, a ze zkušenosti vím, že i něco tak nepatrného může ovlivnit celý jeho den a jeho rozpoložení.

Úryvek ze svazku theoral No. 12 v edici oral music histories vydávané Philippem Schmicklem přeložil Jiří Pilucha

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!