Jan Hocek Zápisky melomanovy 252. 6. 2017

Před čtyřmi lety se přestala v Automatických (Winternitzových) mlýnech v Pardubicích vyrábět mouka. Poté tam chtělo město vybudovat kulturní centrum, ale nesehnalo dostatek financí, takže z toho sešlo. Unikátní industriální objekt, první pardubickou stavbu Josefa Gočára z let 1909-10, jež měla asociovat babylonskou Ištařinu bránu, vloni na jaře koupil pražský architekt Lukáš Smetana se svou ženou. Noví majitelé se sice zatím ještě nerozhodli, jak s nabytým objektem naloží, ale v posledních měsících je přesto v areálu živo. Soustřeďuje se sem nonkonformní kultura, převážně experimentální hudba a výtvarné umění, v podstatě současná forma undergroundu.

18. května v bývalých dílnách Automatických mlýnů vystoupili představitelé brooklynské hudební avantgardy, trio Tigue a Forever Man. Nejdříve to rozbalili v kratším setu Tigue, to jest tři hráči na bicí nástroje Matt Evans, Carson Moody a Amy Garapic. Netajili se fascinací prostorem Mlýnů a jejich perkusivní minimalismus a la Steve Reich souzněl s urbexovou syrovostí. Polyrytmický proud byl navíc zahuštěn spodním dronovým zvukem elektrických varhan (Evans), který tak ochutil hudbu omamnou psychedelií.

Byl to spíše takový předkrm, neboť po smršti naprosto svobodné improvizace v podání pardubického tria Friks přišlo společné vystoupení Tigue s věhlasným bubeníkem a skladatelem Johnem Colpittsem, kterého můžete znát pod jménem Kid Millions jako člena kapely Oneida, rockové úderky s psychedelickými chapadly, jež u nás již dvakrát koncertovala (2009, 2013). Ovšem jako Forever Man byl v našich luzích a hájích, respektive v mlýnských zdech, zcela poprvé, stejně jako Tigue. Přidal se k nim ještě Brandon Lopez, který s baskytarou neochvějně tvrdil základy již na sólovém Colpittsově albu Play What They Want, jež pod hlavičkou Forever Man vyšlo minulý měsíc. V Mlýnech ji použil zhusta i jako zdroj hlukových výronů, čímž umocnil vskutku transovní účinek pardubického vystoupení. Brooklynští věrozvěsti dostáli své pověsti. Jejich koncertní set byl ve znamení minimalismu, vycházejícího z afrických rytmických struktur; ten může být strhující stejně jako nudně monotónní. Forever Man s Tigue ovšem udržovali v onom repetitivním proudu neustálý pohyb do všech směrů, rozechvívali jej, různě dynamizovali a zabarvovali. A v pravý čas ten proud zlomili a stočili jinam, aby ho po nějakém čase vrátili zpět, často ale posunutý a hutnější. Hudební tok ani na okamžik nezabloudil, ani se nerozlil do šíře, čili nerozmělnil. Naopak, vytrvale mohutněl, nikoli košatil, byl střídavě vzletný i zemitý. Proto nebylo divu, že se samotní aktéři, a tím pádem i posluchači dostali na stejnou vlnovou délku. Ať už to nazveme omámením, transem či rozšíženým vědomím, byla to ale spíše extáze, než meditativní stav. Zážitek jako z jiného světa! Což vlastně už samotné spojení Brooklynu s Automatickými mlýny v Pardubicích bylo jiným světem.

Již zmíněné album Play What They Want skrývá celou plejádu dalších jmen newyorské hudební scény napříč žánry, jež se na nahrávce podílí. Nejznámější personou je bezesporu Laurie Anderson. Najdeme zde ale i harfistky Brandee Younger a Mary Lattimore, soubor soudobé vážné hudby Quince Contemporary Vocal Ensemble, jazzového pianistu Sama Yulsmana, kytaristu a klávesáka Phila Manleye (z post-rockové kapely Trans Am), trombonistu Bena Lanze (Beirut) či kompletní rockovou skupinu Yo La Tengo.

Já se ale ještě vrátím k protagonistům pardubického koncertu. Nevím, zda si to přítomní návštěvníci uvědomovali, ale hrál zde opravdový výkvět brooklynské, potažmo newyorské avantgardy.

Matt Evans je nejen excelentním instrumentalistou, ale též skladatelem, jenž se nechává inspirovat divadlem a výtvarným uměním. Absolvoval studium hry na bicí nástroje u Michaela Burritta a studia dokončil na Ohio State University pod vedením Susan Powell a Johna Krygiera. Evansovy kompozice často napodobují fyzický proces, v tomto případě spojením zvuků degenerovaných záznamových technologií s akustickými nástroji. V roce 2013 natočil sérii 30 magnetofonových kazet, na nichž byly dokumentovány skladby vzniklé fyzickou manipulací se záznamem zvuku (např. řezáním, poškrabáním či roztažením nahrané pásky). Je také vyhledávaným interpretem děl současných skladatelů. Přímo pro něj třeba David Lang napsal skladbu Miracle Ear (pro toy piano a kovové trubky). Video, které při této příležitosti vzniklo, ukazuje Evanse hrajícího s až dětským zaujetím na toy piano a plechovky od sody uprostřed strukturované architektury brooklynského Red Hook, která obdivuhodně koresponduje s polyrytmy skladby. Lang dodává: Žiju tam už čtyři roky a jsem posedlý množstvím holých sklepních stěn. Čtu je jako obrazy. A každý je jiný...

Carson Moody pořádá workshopy a mistrovské kurzy po celém světě, je vlastníkem internetového obchodu s hudebními publikacemi (sám jich napsal a vydal bezpočet), vystupuje na prestižních festivalech soudobé hudby, včetně toho v německém Darmstadtu. Pohybuje se také na poli volné improvizace (Dr. Ax), jazzu (East Side Brass Band), multidisciplinární avantgardy (Sticks, Strings and Paint) a progresivního rocku (Stegall).

Amy Garapic úzce spolupracuje se skladateli Robertem Honsteinem, Jasonem Treutingem a Johnem Lutherem Adamsem, vystupuje se soubory Bang On a Can, Asphalt Orchestra, Nexus, So Percussion, též s Davidem Byrnem a indickým filmovým skladatelem AR Rahmanem. Letos sdružila přes dvě stovky hudebníků z 24 měst ze 7 zemí v projektu A Worldwide Day Of In C; šlo o čtrnáctihodinovou oslavu půlstoletí od vzniku průlomové minimalistické kompozice Terryho Rileyho. Již v roce 2012 něco podobného udělala také, když spojila stovku perkusistů v A Worldwide Day Of Vexations. V osmnáctihodinovém maratónu byla kompletně provedeno monumentální dílo Erika Satieho Vexations (1893), považované za první minimalistickou kompozici. Ta je specifická tím, že samotná skladba trvá něco přes minutu, ale musí se 840x opakovat! Mimochodem, poprvé zazněla v kompletní podobě až v roce 1963, a to díky aktivitě Johna Cage.

Brandon Lopez, původem Portoričan, spolupracoval s celou plejádou avantgardních jazzmanů a improvizátorů (Nate Wooley, William Parker, Peter Evans, Paul Lytton, Franz Hautzinger, Zoe Christiansen...). V současné době vede trio The Mess, také trio pod vlastním jménem. Letos vydal vynikající album sólového kontrabasu s titulem Smoked Sunshine Vitriol Spits. Je libo?

 

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!