Z.K. Slabý Boris Kovač New Ritual Group: The Path15. 6. 2017

Třiadvacáté album skladatele a multiinstrumentalisty Borise Kovače (1955), vycházející tentokrát opět na anglických RéR Megacorp, nese příznačné pojmenování The Path, což můžeme přeložit jako vyšlapaná cestička, ale také jako životní dráha – a obojí bude správně. Spletitá, a přitom základně jednolitá cesta vede od počátku Kovače k určité rituálnosti, k promísení etnických kořenů s rafinovaností moderního přístupu, různě variovanému, nicméně východiskem je mu, že „hudba je poslední útěcha mezi zemí a nebesy“. Tak vyznívalo CD Times of Day (2015), které jsem měl příležitost na těchto stránkách recenzovat, tak – s ryze osobním, až intimním přístupem -předstupuje i s opusem nejnovějším. Není divu: sám doznává, že osm kompozic, které zde předložil, vznikalo v období posledních patnácti let a že tudíž celkové vyznění má trvalejší platnost, že vyjadřuje se stabilní kontemplativností mysterióznost světa ve skladatelově nitru z různých úhlů.

Jestliže úvodní Intro into the Land (2009) imaginárně vzlétá nad krajinou domovské Panónie s rozvážnou nabíhavostí a zvelebňovanou vyčkávavostí, kterou odpočítává klavír Slobodanky Stević a vyličuje Kovačův melodion se saxofony Jasny Jovičević, je to ten nejlepší možný vstup do celé kompozice kompaktu. Probíhá totiž se stupňující se vehementní pastorálností, plnou dramatizovaného očekávání, mezi rozhřešováním a nadějeplností a vystřelí až do příkré rozpornosti balkánské/klezmerské tancovačky. Vše je tu popřemýšleno a odváhováno až do uzlového bodu s lyrickou melancholií, vzbuzující očekávání, co se stane v příštích okamžicích. Ty nastanou hned v ústřední kompozici (2015), jež dala název celému albu. Je nejdelší (více nežli čtrnáctiminutová) a je rozpolcená, obnáší vlastně několik skladeb, soustředěných kolem ústředního tématu, a dává nesčetně příležitostí jak samotnému skladateli (vedle melodionu soustředěnému výhradně na sopránku), tak jeho New Ritual Group, tedy již zmíněné pianistce Slobodance Stević, kontrabasistce Siniše Mazalice, hráči na bicí a perkuse Lavu Kovačovi (synu Borise) a zejména Jasně Jovićević, která střídá altku a sopránku a ve vypjatých momentech sáhne i po basklarinetu. Za stálého, byť zahloubaného odvazování klavíru tu saxofony odtajňují melodii, vyvažovanou oddusáváním bicích. Po prvním švu, opodstatněném kompozičním hlediskem, že ani v životě nepostřehneme předem, co nás čeká za příštím vrškem nebo příštím rohem, koncentruje sopránka ještě zahloubaněji vzývání vyzývání, měn(l)ivé obhlédání, probíhající tu střídavě s rozpoutáváním, zapoutáváním nebo odpoutáváním (od) emocí. Důraz setrvává na meditativním prozkoumávání šancí, odstřelovaných od ústředního tématu; jeho bohabojnost vyrovnává souměrnost podání všech nástrojů, především pak rytmické podbíjení bicích, probíhající s dobrozdáním klavíru. I když dojde k předělnímu ztišení, vždycky se navrací snaha po precíznějším vykreslení, vědomí nutnosti přesnějšího a přísnějšího záběru. Celek obměňuje několik vyvrcholení, a tudíž i návratů k nové rozvaze, což mi připadá, jako kdyby hudebníci ústřední námět ohledání ohlédání obcházeli z několika různých stran, aby ho mohli dešifrovat.

Série miniatur s názvem Book of Happiness, pocházejících z roku 1999, má v pomyslném nadhlavníku bombardování Srbska letadly NATO a otázky Jak to? Proč? Cyklus odstartovává uvážlivě plouživý a nebřeskně nádechový Dance, jehož tanečnost je zaujatě podmíněná a přebíravě probíhavá s protikladem nesmyslné akce a idylického jara, plného kvetoucích jasmínů, což naznačuje zřejmě i nádech vokálu. Klavír navozuje Colour of Remembrance, připomínající vzpomínkový návrat lásky, jež proběhla, její sentiment. A k němu se připojí i ostatní se zdůrazněním  procítěné citové reflexe. Basa pak dodává hloubku Sunrise, kde vše ligotá po nočním bombardování, meditativní zaujetí otevírá znovuzrození dalšího dne (vím, co má na mysli, prožil jsem škaredou popeleční středu při nesmyslném náletu na Prahu v roce 1945). Tato roztroušená suita s jednotným komorním laděním pak vrcholí v Delight, jež propasírovává a dodokumentovává prožité situace. Vniká do naší pozornosti, zklidňuje nás a zároveň znervózňuje, je to membrána do vyvěrající pokojnosti.

Mezitím Traveling Music (2014) vyvažuje a poodkrývá zamyšlenou rovinu s nádherným saxem, úlitbovým klavírem a štrapáckými bicími. Záměrně hebká nevzrušivost s podtóny folklórního koloritování se přehoupává do porozhlédání se zpřísněnými bicími a pozarputilým basklarinetem, rozdýchává a zvažuje objímavostní dorozumívání. Vehikl hudby nemusí najít přesnou destinaci, důležité je, že s její nápomocí lze putovat i do vysněnosti. A konečně závěrečné Midnight prelude (2014), probíhající mezi realitou a snem, okouzlí vyváženou a odvažovanou procítěností, šerosvitným zaujetím, plným melancholie a nezodpověděných dotazů. Můžeme se ptát, zda album končí rozčarováním nebo nadějeplností, zda se obzírání našeho proskribovaného světa zapevňuje nebo se nám nevěřícně pooddaluje. Jenomže to je pouze jedna z možností, domnívám se, že při poslechu tohoto preludování mohou každému vyvstat jiné myšlenky, kladná či záporná řešení. Není úkolem hudby je rozlousknout, hudba naznačuje, navozuje, předestírá. A v tom je Boris Kovač mistr. Nikdy nás nenechá chladnými. Proto se k jeho albům vracíme, abychom se pokoušeli dešifrovat, co nám sděluje.

Boris Kovač New Ritual Group: The Path

RéR Megacorp (www.rermegacorp.com)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!