Boris Klepal Wiener Festwochen 2017 – Hledání společné řeči v hudbě i ve vesmíru21. 6. 2017

Komunikace mezi žánry, komunikace mezi myšlenkami, komunikace mezi lidmi. Politika, žhavá témata současnosti, těžké hříchy minulosti. Schopnost, ochota a možnost, stejně jako neschopnost, neochota a nemožnost se domluvit. Wiener Festwochen sice žádné téma oficiálně nevyhlásily, ale z programu festivalu nakonec vyplynulo tak jako tak a vinulo se napříč všemi žánry od divadla přes performance, happeningy a přednášky až po muzikál a operu. Spojení hudby a jeviště mělo v letošním ročníku čtyřnásobné zastoupení, vrcholnou událostí byla světová premiéra opery Mondparsifal Alpha 1–8 (Erzmutterz der Abwehrz) – neuvěřitelně rouhačský a zároveň zábavný přepis scénického rituálu Parsifal Richarda Wagnera.  

„Festival má obrátit všední události a každodennost vzhůru nohama,“ píše se v manifestu k letošním vídeňským Festwochen. Kupodivu toho lze docílit i ve městě, kde si festival nevystačí se zvaním hvězdných interpretů, protože jejich koncerty k běžnému životu rakouské metropole patří. Pokud chce někdo předvést výjimečnou operní událost lidem, kteří mají po ruce Vídeňskou státní operu s tradičním repertoárem a k tomu progresivnější Theater an der Wien (o lidové Volksoper nemluvě), nezbývá mu než mít myšlenku a energii i odvahu ji zrealizovat. Zrod letošní festivalové pecky Mondparsifal Alpha popsal skladatel Bernhard Lang v květnovém rozhovoru, další tři hudebně-scénické projekty ale dělaly jeho opeře velmi dobrou společnost.   

 

Hledání klíčových slov  

Ishvara – Bhagavadgíta, koloběh zrození, elektronika, world music, umělá hmota, rave party

Les Robots ne connaissent pas le Blues čili Únos ze Serailu – opera, world music, promíchané kasty, hip hop

Mondparsifal Alpha – spása, komiks, spektralismus, smyčky, mikrotonalita, Svatý Grál

Traiskirchen. Das Musikal – uprchlíci, muzikál, (skoro)neprostupné kasty, Brecht, naivita  

Všem inscenacím byla společná dnešní či nedávná #popkultura – nejen ve formě odkazů, ale především jako prostředí, v němž je potřeba nejen přežít, ale pokusit se přežít se ctí. A možná nakonec dojít i ke spáse.  

 

ishvara-2017-05-foto-zhang-yan-005.jpg

foto Zhang Yan

 

 

Ishvara. Svrchovaná moc symbolů  

Performance Ishvara byla v zásadě dvouapůlhodinová techno party nabalená na koloběh znovuzrození zvaný v hinduistické tradici sámsara. Čínský výtvarník a performer Tchien-čuo Čchen jí zahajoval svoji autorskou výstavu v Pekingu a Festwochen ji uvedly jako evropskou premiéru. Cílevědomá práce s banalitou a povrchní interpretací symbolů vypadala jako stvořená pro festival se silným intelektuálním zázemím, který na náměstí před chrámem svatého Štěpána zahajovala bizarní hvězda Conchita Wurst. Sedm scénických obrazů Ishvary vytvořilo velký scénický oblouk, který začínal a končil stejným obrazem. Mezi světly, stroboskopy, obřími nafukovacími figurínami a v umělé mlze probíhal životní cyklus, který mohl patřit jednotlivci, generaci i světu. Ostatně Kršnova pěstounka Jašóda uviděla v ústech svého svěřence celý vesmír i stvoření, tak proč by se odraz něčeho podobného nemohl odehrát na mnohem větším jevišti Halle E + G v MuseumsQuartier.  

Hudební zázemí obrovskému projektu čínského performera vytvořily především skladatelka a zpěvačka Aïsha Devi a hráčka na japonskou loutnu satumi biwa Kakushin Nishihara. Obě používaly hodně elektroniky, ale svoje sety odehrály i zazpívaly živě. Výtvarná složka kombinovala západní reklamní a sprejerskou estetiku s naivní podobou hinduistických svatých obrázků. Děj „odvyprávělo“ kromě dvou mluvených vstupů taneční a pohybové divadlo. Z evropského techna si bralo energii, z indických chrámových tanců smysl pro detaily. U představení se dalo přemýšlet, meditovat, nechat se unést, ale taky vypudit ze sálu, když už to bylo moc nahlas. Anebo si zavzpomínat na zážitky s halucinogeny.  

 

Les_Robots..._2_foto_Knut_Klassen.jpg

foto Knut Klassen

 

 

Roboti a Únos ze serailu až ke kompatibilitě s vesmírem  

Mozartovský kult si Praha připomene letos na podzim nabubřelým projektem „Plácido Domingo diriguje Dona Giovanniho ve Stavovském divadle“. Divadlo z Brém dorazilo na Festwochen s tím, že Němci možná Mozartovi nerozumějí tolik jako dávní Pražané, ale dobře ho znají a můžou si dovolit jeho komedii trošku přeskládat a promíchat s něčím současnějším. Výsledek se jmenoval Les Robots ne connaissent pas le Blues čili Únos ze Serailu. Mozartův zdrojový singspiel je humorná historka z dob „turecké módy“ ve Vídni, ohlas janičárské kapely se ozve hned v břinkavé předehře. Brémské divadlo udělalo ze singspielu velkolepou show se symfonickým orchestrem, elektronickými beaty, africkou world music, úžasným zpíváním a pohybem po celé Halle E + G.  

Mozart své hrdiny navzdory žánru singspielu (což by měla být taková jednodušší opera) moc nešetřil a napsal jim dost těžké zpívání, představení Les robots jim naložilo na záda ještě mnohem víc. Představení začalo normálně zahranou předehrou, na kterou navázal rapovaný úvod, mozartovská čísla se plynule střídala s rockovými a elektronickými pasážemi. Solidní pěvci brémského divadla zvládali v operních číslech uzpívat halu i bez mikrofonů, ty sloužily pouze v popových pasážích. Nutno říci, že basista Patrick Zielke zazpíval Osminovy pekelné hloubky a sopranistka Nicole Chevalier proložila pauzy těžké árie Constanze rapem. Člověk nestačil zírat, kde účinkující berou dech i energii.   

Brzy po začátku představení se ze zadních řad zvedl početný komparz a zaujal místa na lavicích po stranách jeviště. Občas si někdo přesedl, vrátil se do publika a někdo z publika zase přešel na scénu. Toho začali využívat i diváci, přesouvali se na výhodnější místa v předních řadách, jakýsi drobný neklid provázel celou inscenaci a vcelku přestalo být jasné, kdo patří ke statistům a kdo si koupil lístek. Monika Gintersdorfer a Benedikt von Peter zrežírovali obraz světa v pohybu, současnou hudbu k Mozartovu singspielu složil Ted Gaier.  

 

 

JB-20170601-Meese-Wien-Probe-foto-jan-bauer-1822.jpg

foto Jan Bauer

 

 

Parsifal a jeho epochální výlet do Měsíce  

Parsifal v reinterpretaci nebo snad redefinici Bernharda Langa má sice k panu Broučkovi dost daleko, ale na první pohled se moc neblíží ani svému vzoru z opery Richarda Wagnera. Skladatel svému poslednímu dílu říkal Bühnenweihfestspiel – tedy slavnostní scénické zasvěcení či rituál – a Bernhard Lang ho zdánlivě spíš znesvětil. A co se nepovedlo rozrušit a přetvořit Langovi, to dorazil režisér Jonathan Meese loni vyhozený z Bayreuthu. Při hlubším pohledu se ale nedá říct, že by Parsifala znesvětili, zesměšnili nebo uráželi. Na cestě ke spáse dnes ale číhají jiná a nejspíš i zákeřnější rizika než květinové dívky v zahradě černokněžníka Klingsora nebo nebezpečně svůdná Kundry.  

Bernhard Lang pracoval s Wagnerovou hudbou, nechával znít původní motivy v jiných hodnotách, přeznívat přes sebe tóny v nečekaných a přitom známě znějících souzvucích, rozváděl je do mikrotonálních struktur. Útržky libreta se vracely ve smyčkách, které měnily smysl textu i charakter postav. Z vážných mouder se stávaly banality, text jako by místy ztrácel význam a zůstávala z něj jen zvuková kvalita.   

Největší problém celé věci pojmenoval Bernhard Lang předem – bez znalosti původního Parsifala si s novou měsíční verzí sotva někdo poradí. Langova hudba i Meeseho inscenace se k Wagnerovi neustále obrací, odkazuje na něj a nabaluje na něj novou, současnou vrstvu. Pod ní ale stále zůstává skryto sdělení, že cesta ke spáse je možná.   

Jonathan Meese si kromě režie navrhl i celou výpravu, jednalo se tedy o trojitý gesamtkunstwerk: nejdříve Wagnerův, z něj odvozený Langův a ten inscenovaný Meesem. Režisér stylizoval sám do sebe postavu starého rytíře Grálu Gurnemanze – výrazná mánička v teplákové bundě mumlající dokola svá moudra zapadala do bizarní stylizace postav. Kundry měla podobu Jane Fondové z filmu Barbarella, Parsifala si Meese vytáhl z téhož zdroje. Klingsor jako mizerný imitátor Elvise Presleyho většinu času prodlel s plyšovým medvědem v těle obětního panáka z filmu The Wicker Man (český distribuční název snímku je Rituál – sic!). Nezbytnou rekvizitou byl kosmonaut, připomínající nadpozemský smysl rituálu s polopatickou přímostí, podobně jako se mladí adepti společenstva Grálu šplhali na Montsalvat s cepíny v rukou.  

Dirigentka Simone Young a orchestr Wiener Klangforum odvedli perfektní práci stejně jako pěvci. Jejich role na ně sice kladly úplně jiné nároky než ty wagnerovské, ale pořád hodně vysoké. Jen se všechny ty smyčky naučit a zapamatovat si je muselo být děsné. Alespoň tedy hlavní role ve výčtu – Amfortas: Tómas Tómasson, Gurnemanz: Wolfgang Bankl, Parsifal: Daniel Gloger, Klingsor: Martin Winkler, Kundry: Magdalena Anna Hofmann.  

 

Traiskirchen5_foto_Verena_Schaeffer.jpg

foto Verena Scaeffer

 

 

Traiskirchen čtvrt století po velkých prázdninách  

Uprchlický tábor v Traiskirchen byl první zastávkou mnoha lidí, kteří utíkali z komunistického Československa na Západ – psal o tom Pavel Kohout ve svém Konci velkých prázdnin. V Traiskirchen je ovšem pořád plno, i když dnešní uprchlíci jsou především z Asie a Afriky. Muzikál sdružení Die schweigende Mehrheit – Mlčenlivá většina – se odehrává v roce 2015, kdy vrcholila uprchlická krize. Ta, která u nás pořád vyvolává šílené emoce navzdory tomu, že nás prakticky nezasáhla. Vídeňáci mají jeden z největších uprchlických táborů Evropy hned za humny, takže znají celou problematiku trochu blíže než my. Zažili si i plná nádraží bezprizorných lidí, kteří moc nevěděli, kam se vrtnout.  

Traiskirchen. Das Musikal je politické divadlo vycházející z brechtovské školy, nebojí se bolestivých témat, zábavy, poučování, ani extrémních paralel hraničících s demagogií. Neopírá se jen do zabedněných neonacistů nebo taktizujících politiků, kteří jsou velmi snadným terčem, ale i do naivity dobrovolníků, nemohoucnosti táborového personálu, zištnosti vedení tábora i nereálných představ uprchlíků o západním ráji. Ti všichni tvoří zdánlivě neprostupná společenství, která narušuje – světe, div se – láska. Vztah se rodí mezi dívkou z Afriky a táborovým dozorcem, mezi mladou neonacistkou a bývalým vojákem Islámského státu.  

Představení nemělo uhlazenost profesionálních muzikálových produkcí a bylo trošku spíchnuté na koleně, ale vynahrazovala to ohromná energie a zápal, se kterým se hrálo a zpívalo. Hudba vycházela ze současného písničkářství, doprovod obstarala šestičlenná kapela. Čistě hudebně je Traiskirchen zcela mimo HIS Voice, ale ideově a poněkud pankáčským přístupem sem přece jen patří. A vůbec není od věci vidět, že k tématu uprchlíků mohou přistupovat pozitivně i lidé – teď je řeč o publiku –, kterým ten příval chudáků chodil pod okny ve velkém.  

 

Wiener Festwochen, 12. 5. – 18. 6. 2017

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!