Jozef Cseres Hermovo ucho: Staré dobré zvuky v Tate Modern II29. 6. 2017

Necelé dva roky po vzniku iniciativy E.A.T., jenž bohužel neměla příliš dlouhé trvání, založila Elaine Summers, jedna ze členů Judson Dance Theatre, nadaci Experimental Intermedia Foundation. Usídlila ji na Broadwayi, odkud ji později Phill Niblock přestěhoval do svého loftu na Centre Street, kde ji pod novým názvem Experimental Intermedia provozuje dodnes. Niblock v Tate představil dva typy svých intermedií – aktualizovanou reinstalaci dvou Environmentů ze začátku 70. let a několik hodin dlouhý audiovizuální koncert, v němž kromě něj účinkovali Thomas Ankersmit (analogový syntezátor), Guy De Bièvre (lap steel kytara), David First (kytara), Neil Leonard (saxofon), Lori Lixenberg (hlas) a Elisabeth Schilling (tanec).  

Sérii audiovizuálních Environmentů Niblock koncipoval již během práce na prvních filmech koncem 60. let. Byly to vlastně animované instalace pozůstávající z vícero synchronizovaných filmových a diaprojekcí, hudby a občasných živých tanečných vstupů. V letech 1968–71 vytvořil celkem čtyři – Environments, Cross Country (Environments II), 100 Mile Radius (Environments III), Ten Hundred Inch Radii (Environments IV) – a představil je v různých institucích ve státě New York. Pro londýnskou prezentaci autor zrekonstruoval poslední dva; obrazy digitalizoval a instaloval v doprovodu novějších hudebních kompozici. „Environment“ v názvu těchto intermedií odkazuje jednak na ekologický význam prostředí (v projekcích dominovaly záběry z přírody), jednak na nezvyklou formu simultánní prezentace obrazů, zvuků a pohybů v galerijním prostoru. Principu simultánnosti zůstal Niblock věrný dodnes, čímž se vzdálil původnímu estetickému konceptu (experimentálních) intermedií, jak jej formulovala Summersová, když Experimental Intermedia Foundation zakládala. Intermédia totiž pochopila jako přesahy a semknutost obrazu s jinými médii (třeba promítání obrazů na těla tanečníků), zatímco multimédia měla podle ní představovat jednoduchou, více či méně organizovanou koexistenci vícera médií.  

Kurátoři Deseti dnů a šesti večerů kladli důraz na fyzickou přítomnost těl (performerů, tanečníků, hudebníků i návštěvníků) v instalacích a environmentech, jimiž propojili sály, koridory, foyer a úrovně členitého prostoru galerie (původně elektrárny) s jejím bezprostředním okolím. Už před vstupem do komplexu přitahoval pozornost návštěvníků muzea i kolemjdoucích „mlhový environment“, který pro ně na principech performativity, participace a imerze nastražila Fujiko Nakaja, průkopnice žánru instalace v Japonsku, proslulá spoluprací právě s E.A.T. Doprovázen zvukově-světelnou kompozicí Rjuiči Sakamota a Šira Takataniho, „mlžil“ environment nejenom jejich těla, ale též tělo známého tanečníka Mina Tanaky. Ten kromě mlhy vedl dialog i s větrem.  

I Pepa Ubera a Josefina Camus rádi zahalují vlastní fyzická těla do technologicky generovaného závoje. V strhující performanci Ellipsis Land (Eliptická krajina; 2016–17) plovou po podlaze jakoby ve stavu beztíže a smyslové zmatenosti, zmítajíce se mezi reálním a virtuálním světem, v neartikulovatelném chaosmu technokratické promluvy, elektronických zvuků, světel a video obrazů. Těla performerů se stávají detektory nového ekosystému a antropocénního prostředí, propustnými membránami, skrze které proudí energie, látky a data biotechnologického metabolismu. Na představení se významně podílely hudba Simone Salvaticciho a světelný design Antonyho Hateleye.   Rovněž Isabel Lewisová reagovala na měnící se vztah člověka k prostředí. Prostorná multisenzoriální asambláž, uvnitř které byli návštěvníci vítáni a jemně atakováni rostlinnými sestavami a těly pohybujících se tanečníků a performerů, je dynamická forma na pomezí, pro niž autorka razí pojem „occasion“ („příležitost“). Je to otevřené umělecké dílo, nenuceně nabízející příležitost prozkoumat průsečíky naší smyslové zkušenosti a stále nevyzpytatelnějšího prostředí, do něhož nás uvrhla naše sobecká obsese expandovat tělo a smyslovost prostřednictvím technologických řešení bez ohledu na bezprostřední i vzdálenější důsledky pro další existenci lidstva a planety, jež ho zplodila.  

Ve společné instalaci-performanci Gravitational Feel (Gravitační pocit; 2016–17) literáta a literárního teoretika s interdisciplinárními přesahy Freda Motena a filmařky, výtvarnice a performerky Wu Tsang sloužily zvuky jako spouštěč nahodilých událostí. V nainstalované spleti pestrobarevných provazů s mnoha uzly (přiznaná reference na uzlové písmo Inků) autoři chrlili zámotky řečové komunikace, v nichž se místy ztráceli, stejně jako lidé ztrácejí pevnou půdu pod nohama, když se ocitají v intimních situacích. Poetika intimity, jež performance vyznává a rozvíjí, je bezprostředně spojena s nutkáním (mnohdy až chtíčem) kódovat a dekódovat obskurní vyjádření sociálních komunit a sociolektů, zejména v rámci rozmanitého okruhu LGBT.  

Festival hostil i další instalace a prezentace, ne všechny však byly zajímavé z hlediska využití zvuků. Bombajské studio CAMP, například, proměnilo jednu z galerií a jeden z tanků muzea na prezentační platformu několika interaktivních instalací a projekcí, v nichž se poetické principy participace míchaly se sociální či politickou angažovaností. Každopádně je sympatické, že po filmu se Tate Modern otevírá též jiným zvukovým uměním a stává se stánkem aktuální audiovizuální kultury. Inu, jeden dneska před zvuky neuteče ani v pietních muzejních prostředích.  

 

phill-tate.JPG

Phill Niblock uprostřed instalace Isabel Lewisové

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!