Jan Hocek Misha Mullov-Abbado: Cross-Platform Interchange10. 7. 2017

Když jsem zde před dvěma lety recenzoval první album britského kontrabasisty a skladatele Mishy Mullova-Abbada New Ansonia (recenze zde), označil jsem je za vskutku vydařený debut. Letos v květnu vyšlo album druhé, kde se syn italského dirigenta Claudia Abadda a ruské houslistky Viktorie Mullovové obklopil větším počtem spoluhráčů, ale přesto je výsledek bohužel rozpačitý.

Současný sedmičlenný ansámbl, v němž z původního kvinteta zůstal altsaxofonista Matthew Herd a bubeník Scott Chapman, tvoří ještě trumpetista a křídlovkář James Davison (ten na debutu hostoval), tenorsaxofonista a klarinetista Sam Rapley, pianista Liam Dunachie a perkusista Elad Neeman. Všech osm kompozic, jež bezmála šestapadesátiminutové album obsahuje, napsal Abbado; jeho prvotní inspirací byla láska k vlakům, v nichž každý člověk prožil kus života. Vlaky patřily vždy k dětství, k prázdninám, k dychtivosti po poznání a dobrodružství. Abbado se proto sanžil o co nejpestřejší hudební vesmír, kde mají místo všechny jazzové směry i vlivy Středního Východu, Brazílie či východní Evropy. Jenže tenhle rozptyl se stal nakonec slabinou alba...

Totiž fúzovat různé žánry a vlivy samo o sobě nemusí znamenat progresivitu. Zatímco na debutu dokázal Abbado spojit moderní jazz se soudobou vážnou hudbou, tady vytvořil poněkud uhlazený pel-mel, byť příjemně se poslouchající. Samozřejmě, to samo o sobě je v pořádku, hudba nenudí, instrumentální výkony jsou solidní, ale při poslechu nedochází k oné rezonanci, rozechvění, o vzrušení ani nemluvě. Jednoduše řečeno: v kontextu Abbadova debutu jsem čekal víc. Mnohem víc...

Abbado je samozřejmě nadále znamenitým instrumentalistou. V úvodní Shanti Bell kraluje právě on za doprovodu perkusí; frázování je patřičně řízné, skoro rockové. V závěrečné Hair Of the Bop (že by parafráze legendární pecky kapely Nazareth?) mu patří virtuózní sólové antré, než se rozvine mexická tortilla s westernovým odérem. Mezitím posluchače pohladí a posléze roztančí No Strictly Dancing, sycená zprvu spirituálem, poté latinsko-americkým odvazem. V závěru dojde k nadějnému rozvolnění, ale nakonec z něj nic nevzejde. Středomořskou příchutí je ochucená následující jedenáctiminutovka Waves; sice nakonec dojde k vzedmutí pod vlivem minimalistické figury ve spodním proudu, zahuštěné violoncellem hostujícího Matthewa Barleye (ten se objevil i na debutu), takže tenorové sólo patřičně zintenzivní, přesto se neubráním pocitu, že to zůstalo na půli cesty. Gromit´s Grand Outing sytí směs neworleánské dechovky a swingu; za uhánějící rytmiky se odvíjí řetěz krátkých sól, ústící do korunního basového chorusu. Kolikrát jsem takový straight-ahead jazz slyšel! Ale musím uznat, že to nemělo vůbec těžký zadek (jak tvrdí američtí jazzmani o těch evropských, když se pokoušejí hrát takový jazz). Snad právě proto má další skladba (Still, Hidden Morning) zvukomalebně lyrický kabát a´la ECM, podmalovaný abercrombieovskou kytarou hostujícího Roba Lufta, posléze s dechy evokujícími orchestr Dona Ellise. Titulní kompozice pak má sice jímavou, klenutou melodii, ale poté to nějak divně dostane popový háv, jenž se sice nakonec změní v rhythm-and-bluesovou náladu s funkovými ostny, s vynikajícím sólem altky - ale nějak to až příliš připomíná Quincyho Jonese. Nejblíže k mým očekáváním se jeví sedmiminutová skladba Pure 100% Nummery. Ze swingového plamene se kapela dostane do vroucího kotle dřevného hot-jazzu, swingu a hard-bopu, aby pak vše vrhla do free-jazzové výhně. Bohužel po tomhle zážehu nastane konec, ticho. Vzrušení z hudby nestačilo přijít. Škoda. Vrátit se na začátek? Zkusit to znovu? Toť otázka...

 

Misha Mullov-Abbado: Cross-Platform Interchange

Edition Records (https://editionrecords.com)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!