Z.K. Slabý ReDDeer: New York – St. Johann; HaFFaH: Senza Titolo; Native Aliens Ensemble13. 7. 2017

Okabátění edice Evil Rabbit by mohlo napovídat jednotvárnost, ale opak je pravdou: co titul, to metastáze do odlišných prostorů. Potvrzují to i dvě nová CD. New York – St. Johann, nahrané částečně v newyorském I-BeaM v roce 2011 a částečně v rakouských Tyrolích o rok později, svádí dohromady pod hlavičkou ReDDeer rakouskou klavíristku Elisabeth Harnik (z Grazu), anglického kontrabasistu Dominica Lashe (z Bristolu) a americkou vokalistku Fay Victor (z Brooklynu). Setkali se původně zcela náhodně v mezinárodním uměleckém středisku OMI, ale když posloucháme jejich prvotinu, uvědomujeme si, že právě jejich odlišná východiska (od klasiky k podrónování) vytvářejí třaskavou směs, ve kterou se jejich osm improvizací proměňuje. Do Barbed vstupuje pianistka s basistou s nakupovanou nahřezávaností a nabuzovanou rozderností, ale jakmile se nad nimi s vytěkávanou rozhicovaností vynoří rozčíleně úzkostný i pod(d)trhaně zahrávavý vokál, vše spěšně spěje do jančivého a převalivého vydůrazňování. Detonující nástroje přejdou ve Frontman do punkvové polohromnosti, z níž se nicméně vokál vyvazuje do napjaté vzlínavosti, uchvacuje i zachvacuje pomyslné pódium a nad tvrdým klavírním úhozem přejde do jemné, až něžné promluvy. Tato svěřivě zádumná recitace se prodere do polozdrcovaného gejšlení a je zajímavé, jak překvapivě na sebe reaguje hlas s klavírem – od zvonivostního perlení přes jemně zadrcovanou oddechovost po napětí, zopakované a zapakované do zběsilostního řevu. Ano, tenhle výbušnický moment připomene bez nadsázky záchvat šílenství. Což nelze hned opakovat, proto Drip spíše naznačuje troufalé odsekávání a těkavé smýčení. Ne nadlouho: průrazný klavír otevře vokálu znovu vrátka do srdceryvného vykřikování, do vřavy a smíchu, přecházejícího do dialogu s publikem. A je to opětovně vokál, který nás vytočí v Drop off, brebentivě nás balamutí, škeří se, škemrá, nad kropenkováním klavíru se piškuntálně tetelí i výsostně libozvučí. A tak to (vzhledem k téměř dvacetiminutovému rozsahu) pokračuje: Fay Victor se postupně rozškaredí, vhamtá do probíravého kladívečkování a rozbíravého cvrčkování klavíru. Chruje, ropotí, hudruje, pitvoří se, chvástá se a hned zase vrzuká, vyřvávavě princmetáluje, se zaklesnutým klavírem se vškvoří do nactiutrhačné zběsilosti, plné závratných nástrah a rozmermomocněných běsů. Klavír s basou se pokoušejí tuto škálu výjevů dotvrdivě zauzemnit, vzájemně se s jachtavě zlovolným, až zlolajným vokálem provokují, nicméně křeč a běsnění hlasu se musí samo zruinovat a nalézt průzory do rozladivého potišování a snaživého vysvětlování. Kontakt nástrojů ovšem probíhá neustále, a to v (proti)polohách domlouvání, vymlouvání, handrkování a hádkování i zamatovávání, vše je dýchavičně dynamické, zřicenostně naléhavé, uminutě zavinuté, rozvalivě burácivé i vražedně rozeřvané. Když se pak ti tři vlámou do hromobitně paskřivé The Attic, dojde k naprostému znenormálnění, změtení a zmatkování. Nenajdeme tu snad jediný obvyklý tón, vše je rozcupováno do přebíjivé roztrušovanosti, hlas kloktá, dáví a repetá, hudba se ho snaží smýčivě zašupovat, ale ten pouze odjekne. A zajíká se i v následném Bridged; jeho proměňování probíhá od mámivého svěřování přes zaříkávavé brutálničení po zavilostní běsnění, a to vše hudba podbíjí, podjíždí, podhuntovává protihluky, dorochává i znejisťuje. Obdobně zákřičné, plné zářevné zběsilosti, je i Tight Tangle; výmětky hlasové rumrajnosti podeznívá hrubozrnostní piano i zářeznostní basa, a když se křeč rozvíří do vrcholení, obecenstvo trio odmění potleskem. Z čehož pramení, že závěrečné This is… by mělo být chápáno jako přídavek, a je to přídavek značně protikladný k celku alba: kontrabas tu vyvěrá z potichlosti, hlas opatrnicky prodýchává slovo po slovu, jde pojednou o zapadavě plouživostní ligotání, kdy meditativní hlas se vybzukovává do mírumilovného oddalování, pod trpitalsky zabřídavým prochrčováním hlasu probíhá záhřebné záplužnění basy… A to vše vede kamsi do prázdna. Ale dojem zůstává. Ten razantní přístup Fay Victor nemá možná tolik jemných, tajnosnubných nuancí, jaké známe od Shelley Hirsch, Maggie Nicols nebo Catherine Jauniaux, ale je zcela svojský, namísto vyvažující rozvernosti si jde tvrdohlavě za svým – až po neobvyklou hrdlořeznost. Avšak počítat s ní musíme.

Senza Titolo od obdobně záhadně pojmenovaného kvartetu HaFFaH bylo nahráno v prosinci 2016 v amsterodamském Taalu 100 a ve studiu Molempad v obsazeni altsaxofonista Christian Ferlaino, pianista Gerbert de Jonge, kontrabasista Renato Ferreira a bubeník Hans Houtman. Do počátečního De geweldige nduja se tato čtveřice vhudlává se stále důraznějším kolovrátkováním až do razantní tobogánové sjíždivosti. Proudná altka, vroucně nabalivá, dění rozviřuje, podpevněná pianem za vymětavé asistence srázné basy a rachotivých, mlátivě odsekávaných bicích. Toto kolotavé sráznostnění v jednom tyglíku si čtveřice vychutnává až do rozpoutané elixírnosti. Podobně odštěpkovávaně vymítavý Monkey part 5 zroztodivní poštěkně výtryskný sax se stáložárným klavírem a poklepnými bicími s kvasnou zhmožďovaností. One for Bley dokumentuje, jak se všichni dokáží za probíjení bicích propojit do úsečného rytmizování s čitelnými odezvami be bopu, propnout se do zmnožované virválnosti a promelodizovat do bystronohého vypiplávání. Připadá mi to, jako kdyby hráči jeden po druhém vstupovali na strniště improvizace a neohlíželi se na podmínky. Mi & nim odšpuntovává a odťukává sax za propadání a prohmatávání klavíru, a toto kalibrující zahmotňování svou pružinovou rozsochatostí nám může připomínat až zadrncávané polenohraní. Ale to už WWW získává točivý vír kolotočové spádnosti se zarputilým saxem a vrhcábovými bicími, drůzuje do vydolovávané zhupnosti a vyvolavačsky se akcentuje. Sax je přitom vynášen podmítáním rytmiky, ale je to zatrucovaný kontrabas, který příběh rozvolní a zahutní. Ten, zasmyčcovaný, rozdůrazní i Round u turn, rozkružované rozklepným pianem a prohánivým saxofonem. Kiminmykarda navazuje utrhačnostním progejšlováním v jednom víru, plném ruchu a zbrklostní závarnosti. Tady je piano spíše usilovně přebíravé, byť svižné, a basa zhybňující, dopující celkové průsmykování do závěrného dokolesňování. Podobně Medea je vyobrazována líčivým klavírem s odvažovaně závažovanou basou a s úprkovým rozmítáním bicích, ale je to sax, který příběh sumarizuje a zezávažní. Každopádně ani tady se nikdo ani na chvíli neocitne v poklidu. Rovněž Stepping down je rozprouděn vyhmatávavou basou a rozblyskotán vytěkávaným saxem, což znásobí zabičovávané a někdy až promlacované bicí do zabíravé zaříkavosti. We have to go tvrdí závěr, a hudebníci toto předsevzetí zrealizují s rozkřehlostní prokouzlovaností a mživou krouživostí, jsou disciplinovaně mísiví až do zahroutivé konečnosti. Prostě jde o soubor, plný energie, dynamičnosti a sehrané sbornosti.

Ze značně jiného kadlubu je kompakt, pojmenovaný pouze názvem souboru: Native Aliens Ensemble. Byl nahrán v roce 2016 v amsterodamském Teatro Munganga a jeho protagonistou, vedoucím, autorem všech devíti kompozic i producentem je Renato Ferreira, tentokrát s tenorem a barytonem. Po svém boku má vokalistku Lauru Polence, sopránsaxofonistu Yeda Gibsona, dva kytaristy, z nichž George Dumitriu zvládá i violu a Miguel Petruccelli přechází k baskytaře, Jana Willema van der Hama s fagotem a altsaxem, violoncellistu Gábora Hartyániho a Onna Govaerta s bicími a pandeirem. Ferreira jako skladatel čerpá z dosti širokého zázemí od Evropy po Brazílii, anotace tvrdí, že jeho inspirací byl Louis Andriessen nebo Alban Berg nebo Hermeto Pascoal nebo Egberto Gismonti, po pravdě řečeno až takovou rozletitost na albu nenacházím, třebaže vystřeluje do různostranosti. Tak O treze vhrčí do děje s bručivou lapidárností, vervně, až humpolácky jadrně, obnáší (vy)trvale mrskutou troufalost, i když její vřídelnost se převalí a zašplouná do odpočivné ležérnosti, zálibně převalivé. S tázavou náhlostí a s hybnou, téměř utíkavou vehemencí prokotávaných a promrskávaných bicích dává Olha quem veio de lá příležitost vokalistce, aby s kolébavou latinskoamerickou folklórností projevila náruživou rozkochanost i pohrávavou zázemnost. Děje se tak s výřečnou prorytmizovaností, do které se zatínají s nasazením a výdrží vévodivé saxy. At the border se naopak vynořuje spoza rohu, prozkoumávavě, s ostražnou všetečností, ruchově vystřebávanou. Vše je tu smýčivě promatňované, střelkově útržkovité, hrdlivě zahmožďované. Zato Ballad in Maracatu oplývá skutečně zřetelnou baladičností, zacymbálovanou a zřetelně zacellovanou pod klasicizujícími dechy. Skladba se rozvíjí s odpoutávanou náruživostí a s podbíravou zachroumávaností do ztracena. Dalším protikladem je For Nene, humplovaně hravá a vzpínavě rozverná, čemuž odpovídá jak pozpěvný vokál, lidově akcentovaný, tak dovýrazňující poddupávaný doprovod, ve kterém se prostřídávají vůdčí nástroje, především pak Ferreirův tenor, ale jejich střídavá náladovost zapadá do celistvého kontextu. Jiným obratem se vyznačuje Druktemaker. Vyraší totiž s hledavou a prohlédavou protěkávaností za propolíčkovávání mrskutých bicích, které promlatně prokrývají zbrklostní melanž souboru, rozpoložovaně burácivou i klopýtavě zardušovanou. Obhlédavá Catira je zato spíše zásnubně vyčkávavá, rozvíravá se slavnostní dychtivostí, její náružnění za probuzování bicích a za protleskávání, povzbuzující neustálé vzrušení, však zůstane bez zakončení. Odhodlávaně výbojnickou pozpěvnost se zabrnkáváním, postruňpváním a výdešněním nabídne Akmens, asmens, dems, zidens. Protiklad táhlé hudby a a zákřičného zpěvu, zvariovaného posléze do překotné výřečnosti a čarující slabičnosti, dovede kolektiv až do halabaladivého punktování se slabikováním a hláskováním; přesto symbióza vokálu a hudební licitace jakékoli prokrustování přetrvá. Alien King zvrátí jakoukoli snahu po obdobném licitování: je to celokapelový návrat se vším všudy, prošpikovaný mementy všech nástrojů. Ani v těchto hromadných akcích se neztratí nadsazeně vábničkový vokál, jehož roli přebere baskytara a zavrcholí s vehemencí plnozvučný sax. Ten však – jako obvykle – zahodí nebo pohodí pointování. I tak jde o album, jehož koumáctví vás jistojistě zaujme.

ReDDeer: New York – St. Johann

HaFFaH: Senza Titolo

Evil Rabbit (www.evilrabbitrecords.eu)

Native Aliens Ensemble

Trytone (www.trytone.org)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!