Pavla Jonssonová Milenky múz: Monika Načeva22. 11. 2017

Narodila se v roce 1966 v Chocni; prázdniny trávila u dědečka v Bulharsku. Od šestnácti hraje divadlo, v osmnácti letech se přidala k pražskému divadlu A-studio Rubín, poté k brněnskému Ha-divadlu a ke Sklepu, s kterým hraje dodnes. Spolupracovala s mezinárodní divadelní jednotkou Secondhand Women, nyní i s divadlem Vosto5 a dětským divadlem Minor. V roce 1994 ji Tadeáš Verčák přesvědčil, že má zajímavý hlas. Začala svou textařskou spolupráci s básníkem Jáchymem Topolem a pak s Michalem Pavlíčkem připravila svůj první projekt, rockové Možnosti tu sou..., který měl úspěch u kritiky i publika. Každé další album bylo cestou do nových krajin, ať Nebe je rudý z roku 1996 nebo Mimoid z roku 1998. Ještě větší skok přichází po narození dítěte s Fontanelou z roku 2001 a po druhém dítěti Mami (2007). Následovaly The Sick Rose v roce 2010, Milostný slabiky v roce 2013 a Na svahu v roce 2016. Na podzim roku 2017 vydala vinylový Průvan v hlavě. Bydlí nad Slapskou přehradou s manželem a dvěma dětmi.  

křest 12.jpg

Moje kapela byla holky a novináři z nás byli nesví, proč holky hrají, proč se radši nestaráme o děti a tak. Ale u tebe to bylo tak úplně jiný, kluci tě uctívali jako múzu, nemusela jsi s ničím bojovat…  

Nemusela, já jsem úplně čuměla. Přišla jsem z malýho městečka, z Chocně, a netušila jsem, že to takhle půjde, já jsem to ani neměla v úmyslu. Chtěla jsem začít hrát divadlo. A to jsem taky začala, tak pomalu v Rubínu, pak jsem hrála s Ha-divadlem a pak se Sklepem. Kytarista Tadeáš Věrčák mě furt nutil, abychom zajeli za Michalem Pavlíčkem a najednou z toho byla deska. Ono se to tak rozjelo... až jsem měla pocit, že se musím trochu ukrýt. Tak jsem zpívala v pánským obleku a velikých botách. Byla jsem nesmělá štíhlounká dívenka, tak jsem se schovávala do těch velkejch rukávů a velkejch kalhot, abych nebyla vidět. Jak říkáš, že jsem to neměla těžký, právě že to bylo až úplně strašně jednoduchý, až jsem to nechtěla. Proto jsem potom zastavila tu první desku a nechtěla jsem už takhle pokračovat, protože se to řítilo do popu a já netoužím bejt takhle populární. A tak jsem to celý zastavila a začala jsem znovu. Od tý doby jsem šla směrem dolů, ale v dobrém slova smyslu, do neznáma.  

Určitě, recenze na první desku byly pokorně nadšený. Ale nenašla jsem nic víc. Jaké bylo přijetí těch dalších?  

Bylo to takové oslavné spojení s Jáchymem Topolem, moc dobře jsem si vybrala, ale nebylo to vymyšlený, byla to náhoda, že zrovna současně s mojí první deskou psal Jáchym svůj první román Sestra. Pak už každá další deska byla intimnější a intimnější, vnitřnější a vnitřnější, takže už se o tom tak jásavě nepsalo, to už si musel někdo najít, koho to zajímalo... nejvíc asi Mimoida, ve kterým jsem už pracovala jen s útržky Topolových slov a smíchala s úryvky pocitů z knih Stanislawa Lema. Tam jsem začala poprvé pracovat se slovy z knih, které mám ráda. Tento způsob jsem pak použila taky na desce Fontanela. Myslím, že Mimoid je dost odvážný album a že doteďka ho vždycky někdo vytáhne, kdo se zajímá o elektronickou hudbu a je to pro něj odrazovej můstek. To mně připadá výborný, že to po těch letech někoho zajímá. Ne tak, že by to někdo měl z tý doby, kdy byl mladý v hlavě, ale že si to nacházejí nový, třeba takový muzikanti uzavřený do sebe.  

Jsi tak zvláštní. Lidi tě zbožňovali za první desku. Je výjimečný získat si srdce posluchačů i kritiků. A přesto jsi od toho ustoupila a hledala jsi v hloubkách.  

Ta první byla populární, další věci si museli lidi vybírat. Pro mě je umění hodně niterná záležitost, inspiraci musím najít zevnitř. Pak si to začne žít svým životem a ke kolika lidem to přijde, to už já neovlivním. Nebo takhle, já to ovlivňuju živejma koncertama, který mě baví a zajímají nejvíc. To, že to ještě dávám do konzervičky, je můj deník, hudební. Tahle cesta ke mně patří. To, že to začalo ve velkým, to muselo být proto, že jsem začala v době, kdy lidi byly hodně otevřený a dychtivý. Jáchym psal těžký básně a přesto to lidi tak oslovilo. To jsem byla překvapená, nečekala jsem to. V popu máš texty jednoduchý a je to takový hraní si na písečku, a tohle byly temný texty. Akorát muzika byla přístupnější, byla to velká kapela. Pak jsem začala spolupracovat s míň lidma a víc se v tom hrabat.  

Mluvila jsi o spolupráci s Jáchymem Topolem. Na prvním album jsou dva texty, které jste napsali spolu, Dem on a já a Suchý oči vlhký ústa. Jak to přesně bylo?  

To byla velká jízda. Jáchym to nejlíp popsal v bookletu reedice Možností, kterou vydal Respekt: „V Respektu jsem řešil celosvětové problémy a sledoval českou realitu. Nechtěl jsem psát básně... Začali jsme se scházet po barech a klubech, dávali jsme texty dohromady. Někdy jsem přinesl popsaných pár stránek, jindy jsme čmárali po účtenkách, koukali do zdí, hodiny si vyprávěli, lovili jsme ta slova... Netušil jsem, že končím s novinařinou na spoustu let a že pravděpodobně ta práce na textech mě vykopne do prózy...“ Tak to bylo, silný setkání! Našla jsem si ho přes samizdatovou sbírku Miluju tě k zbláznění, hlavně přes báseň Udržuj svou ledničku plnou. Začátek devadesátých let v Praze byl zběsilej i hodně inspirativní. Jak se to všechno měnilo, ty podzemní kluby, že o tom vědělo jen pár lidí, že se něco děje, pak zase po čtrnácti dnech to skončilo a bylo to na jiným místě. No, šílená doba to byla. Hodně jsme pařili a dostávali jsme se do mimoňských situací. Jáchym měl vždycky tužku a papír a rovnou psal, co mu šlo hlavou a já ho doplňovala. Bylo to velké souznění, silnej vztah.  

V písni Možnosti tu sou je obraz: „Okolo mě šla jiná žena oblečená do kůže lásky / aby život mohla vydržet … měla zrcadla v očích / a v nich jsem byla i já / ta žena zářila láskou / možná možná i tou mou.“ Jde k tomu říct, co si prožívala, když jsi to zpívala?  

Tenhle text jsem ještě jednou vytáhla pro desku Mami, s Pavlíčkem a DJem Five. Nebylo už důležitý, že možnosti tu sou, nazvala jsem ho Jiná žena a víc se položila do té básně. Na první desce je takovej vyplivlej... Nejvíc se mi líbí na Topolových básních, že pořád žijou svým životem a můžu s nima donekonečna pracovat, zpívat je. Jiná žena neboli Možnosti tu sou je o okamžiku, kdy člověk musí být velmi pozornej, aby mu to štěstí, cítění lásky, neuteklo. Ten okamžik můžeš cítit v různých situacích, na různých místech, třeba i v tý básni.  

Proč je to žena, která září lásku a ne muž? Souvisí to s tebou?  

To je asi otázka pro autora. Možná pro to, že ji Jáchym psal pro mě. Může tě okouzlit žena, která vyzařuje lásku, je oblečená do kůže lásky. Je to krásný, tak to může říct jenom básník!  

A co žena, která sbírá uhlí z náklaďáku vypadlé?  

To je stará Jáchymova báseň. Tu jsem si vybrala už hotovou, já už ti ani neřeknu proč, nějak mě oslovila, moc o tom nepřemýšlím, jenom jsem cítila, že zapadla do tématu celýho alba.  

A pak jsi tam měla jeden svůj text Příteli – to je taky o lásce? „S tebou být vnímat vším / na co myslíš / na co myslím …tělo se chvěje tím štěstím … chci se vzrušovat vším tajemstvím…“  

Ano, o silné lásce mezi přáteli. Napsala jsem ho v době, kdy jsme se hodně scházeli s Jáchymem a jeho bráchou Filipem. Rozuměli jsme si, bylo to silné pouto, byla jsem jejich sestra. Měla jsem je oba moc ráda. Pak vyšel Jáchymovi první román Sestra.  

Počkej, ten román je o tobě?  

To určitě ne. Byla jsem jedna z možností inspirace!  

A jaký text máš nejradši? 

Mám hodně ráda báseň Místo, kterou jsem poprvé zpívala na desce Nebe je rudý. Říká se v ní: „Tohle je to místo je v hlavě vězněný / slyšíš mě? Slyšíš mě, když na tebe mluvím / víš, že to jsem já? A věříš mi?“ To je nádherný! Pak jsem ji použila s úplně jiným pocitem na albu Mami, ale nejvíc funguje, když ji zpívám v doprovodu kytary Michala Pavlíčka, kde nejlíp vyzní ty krásný slova. Natočili jsme ji se smyčcovým Quartetem Pavla Bořkovce na CD Na svahu. Dokonce jsem ji zpívala bez doprovodu na jednom pohřbu, když spouštěli rakev do země. Asi mně zůstane navždy!  

Takže na prvním albu jsi byla obdivovaná múza. Muži ti snášeli všechno nejlepší. Na těch dalších albech jsi víc jako dirigentka, z pozice na piedestalu ses stala režisérkou s plnou kontrolou?  

Je to pravda, tak to bylo. Ta první deska byla taková, že jsem byla čistě jen to médium, a pak se to začalo měnit, cítila jsem z těch živých koncertů, že to funguje, že to lidi poslouchají a baví je to. Strašně mě zajímalo s tím experimentovat, poznávat lidi, kteří dělají různou hudbu, protože já jsem to nikdy neměla určený stylově, že bych byla z jednoho kmenu.  

Ale krásně jsi rockově frázovala.  

Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Vždyť já ani neumím noty, to všechno bylo intuitivní. Ta první deska byla rocková, protože takový byli ty lidi, co to dělali se mnou. Kdyby dělali jazz, tak bych byla tenkrát jazzová zpěvačka. Já myslím, že je to v podstatě jedno.  

Je to výhoda být herečka na koncertech při zpívání?  

Jak se to vezme, herečka, já jsem se nikdy nepovažovala za herečku. Chtěla jsem jí být, ale pak jsem zjistila, že bych na to ani neměla, hrát opravdové role. Spíš jsem spolupracovala se zajímavými autorskými divadly, za to jsem hrozně šťastná. Na to moje hraní to stačí, to je to, co umím. Ale asi mi hraní na podiu pomohlo, že se člověk nestydí a že cítí prostor podia. A taky mě divadlo naučilo dobře posadit hlas. Při zpěvu máš mikrofon, ale zažívám situace, kde mikrofon nemám, třeba na vernisážích a čteních. Pak mi to určitě pomáhá. A taky ta spolupráce s autorskými divadly malých forem mě naučila komunikovat s lidma, být jim blízko, říkat ta slova přímo a do očí.  

Žila jsi ve snové situaci, kdy ti spolupracovníci snášeli svoje největší poklady, ale lákalo tě někdy si založit holčičí kapelu?  

Nelákalo. Já jsem se tím nikdy nezaobírala. To, že jsme měli Deli na baskytaru na první desce, to byl Tadeášův nápad. Alo jo, kdybych potkala muzikantku, která mi bude vyhovovat tím, co dělá, bude mít stejný cítění v hudbě, proč ne? Mně je vlastně jedno, jestli to bude muž nebo žena. Já jsem tohle nikdy neřešila. Mám i oblečení nejradši unisex. Vůbec to nerozděluju.  

Jsi androgyn?  

V tom přemýšlení asi jo. Nejsem typicky ženská, ani nepřemýšlím jako chlap. Ale budeme mít v prosinci koncert já, Iva Bittová a Lenka Dusilová. Když maj tyhle tři lidi dělat něco dohromady, tak je to zajímavý.  

No to je přesně ono, ženská superskupina! Jak budete zkoušet?  

Iva žije v New Yorku, takže je to těžký. Lenka má dost koncertů a já začínám zkoušet Záhadu hlavolamu v Minoru a připravuju vydání svý devátý desky. Moc společnýho času asi nebude, sejdeme se v září a uvidíme! Věřím tomu.  

A seženete si na to muzikanty?  

Rozhodly jsme se, že vystoupíme samy, bez doprovodu. Housle, kytara a Lenčiny krabičky. Já mám na starosti slova. Moc se těším.  

mlýny foto.jpg

Tisíce talentovaných děvčat studuje hudbu a pak většinou někam zmizí. Proč myslíš, že to je? Proč nevytrvají ve svém tvůrčím úsilí?  

Jsou v menšině, to je pravda. Když mě po koncertě osloví nějaká mladá holka a je vidět, že si chce povídat, to je první, co jí povídám. Musíš najít to, co ty chceš vevnitř a jít za tím hlava nehlava, jít za tím snem. Zkusit to. A jde to i s dětma, teda, když si vybereš správnýho partnera! Já jsem romantik, já nevidím nikde žádný překážky. Prostě jdu a zkusím a až vrazím hlavou do zdi, tak se oklepu. A tohle těm holkám říkám. Ale ono se to lepší.  

Lepší se to? Myslím tím v tom tvůrčím prostoru, kde se ženy můžou projevit. Myslíš, že ta autenticita, po které toužíme, je blíž?  

Určitě, na sto procent. Víš co, já mám rodinu a mám dvě děti, holku a kluka a můj manžel mě od začátku podporuje na sto procent v tom, co dělám. Vždycky jsme se tak vyrovnávali, aby on mohl dělat, co ho baví, a já mohla dělat, co baví mě. Už jsme spolu dvacet let a nikdy se neobjevilo, že tohle je práce pro ženskou a tahle pro chlapa. A jsem šťastná, že jsem potkala někoho, kde to takhle má. A jak máme holku a kluka, tak vidíme, že oni už takhle taky myslej. Maru, který je patnáct, někdy přijde ze školy a říká, no a mně se zdá, že ta paní učitelka prostě z nás holek dělá voly. A teď to rozebíráme. Máš pravdu, souhlasím, samozřejmě, tak jí to řekni. Musíš to říct, když se ti to nezdá, všechno musíš hned říct, protože tím pomůžeš tý holce vedle sebe. Manžel byl vychovanej maminkou k rovnoprávnosti! Takže já jsem ráda, že je takovej, protože si neumím představit, že bych vedle sebe měla nějakýho mača. Jsem v tom optimistka, to se hodně mění. Já třeba hraju poslední čtyři roky dětský divadlo v Minoru a tam jsem mezi hodně mladejma hercema a herečkama. A to už vidím, že nejsou vůbec žádný rozdíly. Ty holky jsou od rány, úplně v pohodě.  

Myslíš, že existuje nějaká esenciální ženská kvalita v kreativitě nebo myslíš, že co se kreativita je androgynní, že nemá pohlaví?¨  

No, ráda bych řekla, že nemá pohlaví, ale musím taky říct, že když se ženská povede, v umění, tak je to velká bomba. To má v sobě velkej rozměr. Třeba když vezmeme konkrétně Patti Smith, jaký má náboj a sílu. Ona je revolucionář, ona je předchůdce punku. Byla takovej floutek a drsná, ale taky má v sobě tolik něhy. A když rozbalí tu něhu v hlase, je tam možná ten rozměr mateřství, něco víc, co muž do hlasu nemůže dát, protože nerodí! Moc o tom nepřemýšlím, ale ráda bych řekla, že ne. Nebo Delia Derbyshire, kreativní zvukařka z BBC, která někdy v padesátých letech vymyslela znělku Doktora Who, když začínal. Hodně experimentovala ve studiu s elektronikou. To byly ještě velký kotoučáky a takový ty různý banány, který se musely přepichovat, aby to vydávalo zvuky. Byla taková drsná baba, ale velice elegantní. Mám od ní tři cédéčka. Ta muzika, co dělala, byla v tý době nadčasová. Nebo drsná i něžná Janis Joplin! A pak jsou takový bojovnice jako Matka Tereza, Indíra Gándhí, Milada Horáková, Milena Jesenská. Všechny takový ty silný baby, který se nedaj a bojujou. Spisovatelky z 19. století, Emily Dickinsonová, Irma Geisslová, která psala do šuplíku, protože jí ve čtrnácti letech zemřela maminka a musela se starat o svý sourozence. Psala tak jasně, jednoduše a nikdo ji neslyšel. Takových žen je mnoho!  

Myslíš, že by ženy měly vědomě usilovat o vytváření hudby, která je odlišná od mužské? Vytvořit takovou divokou zónu?  

Ne, nemyslím. Hudba je jeden proud, neměla by mít žádný mantinely. Ani v pohlaví. Ale je pravda, že silnej zážitek z porodu a pak první setkání s dítětem mě hodně ovlivnilo při tvorbě desky Fontanela. Proto jsem ji tak pojmenovala.  

Co je fontanela?  

To je to tepající měkké místo na hlavě, nesrostlá lebka co mají narozená miminka, zázrak přírody, otevřená hlava, průvan. Fontanela mě hodila tematicky do přírody, do tajemství přírody, kde je to temný, záhadný, co musíš zkoumat, kde tě věci překvapujou. Ale taky se dostáváš k sobě, právě třeba i přes zážitky z porodu a z očí novorozence, které jsou průhledem někam, kam už nevidíš, čemu nerozumíš. Nemůžeš to zachytit, protože už jsi v nějaký osobě a máš svý zvyky. Hodně mě to v tý době zajímalo. Když jsem přestala kojit, jela jsem zkusit holotropní dýchání, o kterým jsem hodně četla, na chorvatský ostrov Maun, podle kterýho je pojmenovaná píseň na Fontanele.  

A jaký to bylo? Chtěla jsem se tě zeptat na Stanislava Grofa, kterému děkuješ na obalu Fontanely.  

No, já jsem to měla krásný, abych to zjednodušila, cítila jsem, že jsem se dostala myslí do srdce. Zažívala jsem takovou velkou extázi. Jakoby najednou nešlo o Moniku, že tam je. Bylo to na ostrově, zbystřily se mi všechny smysly. Silně jsem cítila místo, kde jsem, tu hlínu, moře, stromy, vůně, zvuk vln. Tím vším jsem procházela, nejen myslí, ale i celým tělem, a cítila jsem, že je všechno v pořádku. Byla to jízda! Tohle všechno jsem chtěla zachytit na Fontanele.  

Rozumím. Julia Kristeva, sémiotička původem z Bulharska, se zabývá předřečovou sférou, tím, jak spolu komunikují matka a dítě beze slov. Vždycky se mi zdálo, že Fontanela je o tom. Kristeva a Načeva, taková bulharská dvojice.  

Ano, je to silný vztah, který jsem si krásně užila. Když jsem byla malá, rodiče mě o prázdninách vždycky šoupli k dědovi, pastevci ovcí pod Vitošu do bulharských hor. On vůbec nemluvil, opřel se o strom, koukal někam do dáli a většinou usnul. Měl velký stádo ovcí, a já se mu občas někam ztratila a toulala jsem se. Takže jsem taky moc nemluvila, ale byla jsem v přírodě spokojená. Děti se učí od rodičů nejvíc přes emoce, ne přes slova. To je jasný a taky je jasný, že to to je moc důležitý lidský období.  

Můžeme se ještě vrátit k Fontanele?  

To moje těhotenství přišlo v pravý čas, nevím, co by jinak přišlo po Mimoidovi. Já jsem experimentovala se svou psychikou, to mě hodně zajímalo. Vždycky jsem si studovala Junga a zkusila psychedelický drogy. Vše se změnilo s mým těhotenstvím. A to jsem pak celé zúročila na Fontanele.  

Jaké to bylo?  

Hodně zajímavý zážitky s lysohlávkama, LSD a DMT, což je nejsilnější psychedelická droga.  

Bylo to podobný jako holotropní dýchání?  

Bylo i nebylo. Podobný v tom, že ti to odbourá tvoji vůli a kontrolu nad myšlením, to je stejnej začátek, ale pak to má jinej proces. Dýchání mi přišlo lepší v tom, že ho určuješ jen dechem, kdežto tady do sebe dáváš trochu jedu, což je divný. Občas jsem z toho měla paniku, že se nevrátím, že jsem se otrávila. Jinak ty prožitky jsou podobný. Ale každej to má jiný, přes svoji osobu.  

Poznáš sama sebe?  

Pomůže ti to poznat něco víc ze sebe, ale hlavně ti to rozbije ten systém, na který seš zvyklá. Musíš v ten moment tvořit novej, z nekonečna možností. Já jsem šťastná, že jsem to prožila na vlastní kůži, to uvědomění, jednak že jsme součástí něčeho většího a za druhý že máš zkoumat sám sebe a možnosti lidský psychiky. Teda mluvím za sebe!  

Jak ovlivňuje spiritualita tvoji kreativní práci? Vychází tvorba z tebe?  

Mám ráda silný básně. Když už používám slova, potřebuju najít silný slova, aby to přes ně bylo konkrétní, to co myslím. A pomohlo mně to v tom, že nejsou hranice, můžu hledat dál a dál, že jsem neskončila. Nekonečný pocit z krásy a uvědomění si, že láska je to ono!  

Takže duchovnost já zásadní?  

Duch je jak dech, to se mi vždycky líbilo, já mám radši slovo dech, bez něho to nejde.  

A jaké máš oblíbené muzikantky?  

Určitě mám ráda Patti Smith.  

A to pánský oblečení, to jsi měla od ní?  

To asi ne, alespoň si to neuvědomuju, myslím, že to byla náhoda. Jak už jsem řekla, chtěla jsem se obalit do něčeho, jako takovej šáša. Možná opak toho, co se čeká od pěkný holky!  

A kromě Patti?  

Ta Delia, o který jsem už mluvila a taky Lisa Gerrard z Dead Can Dance. Určitě Eva Olmerová, a Marta Kubišová měla taky svoje místo, když dokázala odejít z popu a radši nezpívat! Tak to je správný.  

Takže tobě nikdo neřekl „ukaž kozy“?  

To ne. To je strašný, to nepotěší.  

Chtěla bys nepřímo nebo přímo něco říct ostatním muzikantkám v téhle sérii?  

Pojďme být krásný, něžný, láskyplný, statečný, silný a bez kompromisů!  

Jak jsi mohla kluky z první desky nechat jít?  

Byla to kapela složená z výborných muzikantů z různých tehdy známých kapel. Nevybírala jsem si je sama. V tý době jsem se tak rozkoukávala. A protože to začalo mít úspěch, chytlo mě to a já chtěla dál pokračovat po svým! Hledala jsem, až našla super muzikanty z Havířova, kteří byli spolu už vyhraný, nehráli s nikým jiným, byli hodně otevřený a hlavně jsme společně začali hledat náš výraz.  

sněhová 3.jpg

Je možný prorazit v zahraničí? Ty jsi spolupracovala s řadou lidí ze světa.  

Asi ne s češtinou. Bylo mi vždycky jedno, odkud pochází můj spoluhráč, hlavně aby byl originální. První mám básně a představu, přes jakou muziku je dát ven. A pak hledám lidi, kteří mně to umožní hudebně. Třeba Tim Wright na The Sick Rose. Nikde jsem nenašla nikoho, kdo by se zabýval elektronikou takhle do hloubky. Přes dvacet let studuje sound. Spolupráce s ním byla neuvěřitelná. Byl ke mně otevřený a při tom přicházel s tolika nápady. To není o tom, že chci dělat se zahraničím, to je taková náhoda. Když muzikant necejtí slova a jejich rytmus, tak s ním nemůžu dělat.  

A uznávají tě někde v zahraničí?  

Asi mě neznaj. Ani jsem se o to nikdy nesnažila. Dokonce si myslím, že jsem nejvíc pražská!  

A co Justin Lavash?  

Toho mi doporučil můj muž. Natočili jsme spolu desku Milostný slabiky. Přes něho jsem si muzikantsky sáhla do blues. Je to výborný muzikant, moc mě to bavilo. Škoda, že to ukončil.  

Jak se ti spolupracovalo se Sylvou Fischerovou?  

Sylva je úplně skvělá, a jsem moc šťastná, že jsme na sebe natrefily. Je to můj velký spojenec! Přirozeně mi navázala na Topola. Naše spolupráce začala při albu Milostný slabiky a její obnažené silné verše o milostných vztazích s přesahem krásně fungovaly s Justinovou bluesovou kytarou. Tenkrát jsem vybírala ze všech jejich básnických sbírek a pak jsme se scházely a upravovaly, předělávaly. Tak to bylo i s Jáchymem, napřed jsem si vybírala a pak začal psát pro mě. Se Sylvou jsme se ještě do tý fáze nedostaly, že by psala přímo pro mě, ale asi to tak má být.  

A co Secondhand Women?  

To je mezinárodní seskupení, výborný baby, jedna je z Islandu, druhá z Dánska. Já jsem do toho přišla kvůli tomu, že jedna z těch holek z Islandu se sem nemohla dostat a tak jsem přišla já jako alternace. Jednou za čas udělají hru a tu pak hrajou po Evropě, hodně v angličtině. V Čechách většinou vystupují v Alfrédu ve dvoře. Mám je moc ráda.  

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!