Matěj Kratochvíl Björk: Utopia11. 12. 2017

Pro experty na marketing populární hudby musí být přístup islandské zpěvačky Björk učebnicovou ukázkou nesprávného postupu: Z její tvorby se vytrácejí výrazné a zapamatovatelné hity a namísto nich začínají její alba plynout jako souvislý proud s nekonečnými litaniemi. Rytmy se neustále proměňují, takže ani na tanečním parketu nejsou použitelné. Navíc se stále častěji i na koncertech schovává za čím dál podivnější masky. Publiku ale jako by tato nevstřícnost nevadila. Je to setrvačnost, díky které ti, jež chytly za srdce hity z devadesátých a nultých let, poslouchají novější, od písňovosti stále vzdálenější a poněkud do sebe zahleděnou tvorbu? Nebo je v té hudbě bez ohledu na formu stále něco magického?

Po deskách Biophilia a Vulnicura je Utopia již třetí v řadě, kde autorka přemýšlí v parametrech přesahujících střídání slok a refrénů. Oproti oběma předcházejícím je to ovšem ještě zvýrazněno stopáží přes sedmdesát minut. Přesto se nedá říci, že by Utopia byla nudná deska. Spíše je u ní jedno, ve kterém místě se zaposloucháte. Zdá se opravdu, jako by byla koncipovaná jako kruh, do něhož lze vstoupit kdekoliv. Některá místa mají větší spád a přeci jen jsou poskládané tradičněji, jinde vládne rozvláčnost. V Blissing me dominuje harfa, Saint má minutový instrumentální úvod, devítiminutová Body Memory začne volným zpěvem nad změtí akustických i elektronických zvuků, po nějakých dvou minutách vpadne temný rytmus, ten je zase vystřídán opojně smíchanými sbory a skončí dlouhou prodlevou fléten.

V písni Features Creatures hlas podbarvují zvláštní houkavé zvuky. Jde o takzvané „harmonic whirlies“, plastové hadice, které při roztočení nad hlavou vydávají různě vysoké tóny v závislosti na délce. Nahrávku harmonických vířítek si Björk půjčila od australské skladatelky Sarah Hopkins. Tvorba této autorky by se dala popsat jako new age – spousta odkazů k matce zemi, duchům přírody, v hudbě pak melodie inspirované různými tradicemi, ale zušlechtěné do podoby příjemného meditačního podkresu. A vazbu na tento žánr se zdá odrážet celé album Utopia. Nejen názvem a jejími slovy o tom, že psát tyto písně byl ráj ve srovnání s pekelným vznikem alba předchozího. Björk na Utopii vykresluje možnosti lepšího příštího světa a tak se – těžko říci jak moc plánovitě – v něčem potkává s hudebníky, kteří k ideálu mířili v dobách, kdy slova o tom, že „bude líp“ nezněla jako výsměch či hrozba. New age v podobě, v jaké se zrodil v šedesátých a sedmdesátých letech, je na jednu stranu hudbou až nesnesitelně přeslazenou a také houfně komerčně vytěžovanou, ale stejně tak dokáže v některých podobách s naivní upřímností vkročit do nevyzkoušených míst. Když Paul Horn, jenž je považován za jednoho ze zakladatelů žánru, pracoval s mohutným dozvukem Tádž Mahalu a doprovázel flétnou skřeky kosatek, nešlo ještě o na efekt vypočítané triky pro povrchní hledače snadno dostupné spirituality. Alba umělců jako Kitaro nebo Steven Halpern skrývají za kýčovitou fasádou nejeden zajímavý moment. Krátce, hudebně ventilovaný optimismus se nevylučuje s originalitou.

Björk na desce míchá řádku přísad, z nichž by se dalo uvařit čistokrevně newageové album. Zpěv ptáků se proplétá mnoha písněmi: Některé opeřence natočila sama, jiné si půjčila z nahrávek Davida Toopa či francouzského ornitologa Jeana C. Rochého. Hodně prostoru dostávají flétny v rukou dvanácti Islanďanek a jejich zvuk autorka spojuje s mytologickými příběhy různých národů. I syntetické zvuky často mají zářivé odstíny jak od Vangelise. Vize nového věku, jakou předestírá Björk, se ovšem od new age liší. Není to naivní optimismus, ale je to optimismus poučený zkušenostmi, tušící, že na cestě za krásným příštím se může ledacos pokazit a že je třeba se zbavit neblahé zátěže minulosti. Ve zvuku se tak do štěbetání ptáčků míchá digitální pípání nebo výhrůžné vrčení jakési šelmy. Protipól vzdušným témbrům fléten a syntezátorů tvoří cukavé a nepravidelně kopající beaty. Zvláště ty připomínají, že hlavní spoluautorem desky je Arca, v jehož vlastní tvorbě také můžeme slyšet střet jemné krásy s technologickou výhrůžností. Také v textech se míchá ideál utopických vizí s problémovou skutečností. Některé písně jsou zjevným vyřizováním účtů s předchozím životním partnerem (a tak trochu s muži obecně), jiné jsou formulovány jako vzkazy vlastním dětem. Vzkazy o tom, že je třeba odpoutat se od chyb svých rodičů a dělat zcela čerstvé chyby vlastní.

Album Utopia je hodně osobní, ale to je vlastně celá tvorba Björk. Propojuje soukromé příběhy s pohledem na svět a vesmír stejně přirozeně jako součástky z populární hudby a experimentů. Zda výsledný utopický stroj zafunguje a přenese posluchače do nových světů, závisí samozřejmě na jeho ochotě nechat se unést. Pro někoho bude zvuková opulence této desky usnadněním, jinému může připadat přeplácaná. Rozhodně to ale není deska opatrná. S opatrností se totiž Utopie vybudovat nedá.

Björk: Utopia

One Little Indian (http://www.indian.co.uk)

 

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!