Petr Ferenc Lukáš Jiřička: Tahle revolučnost na úrovni estetiky je dodnes inspirativní22. 12. 2017

Jedním z nesporných vrcholů letošní koncertní sezóny bylo brněnské provedení legendární Symfonie sirén. Ruský avantgardní skladatel Arsenij Avraamov ji zkomponoval pro oslavy pátého výroční VŘSR v Baku, které se v roce 1922 rozeznělo řízeným hlukem sborů, armády, dělníků i továren, dělostřelectva i loďstva. Jde o jeden z největších zvukových eventů v historii hudby, akci, o níž máme vzhledem k době jejího vzniku jen šlakovitě málo zpráv a o to větší prostor pro domýšlení, jak to tehdy na břehu Kaspického moře asi vypadalo a znělo.

Festival Moravský podzim ve spolupráci s Expozicí nové hudby se rozhodly Symfonii sirén znovuoživit. O tom, co se na brněnském Výstavišti bude dít, se špitalo dlouho dopředu, a z působivého provedení se stala společenská událost, jež přilákala více než tisícihlavý dav.

S jedním z pachatelů, dramaturgem Lukášem Jiřičkou jsem hovořil o technických výzvách realizace a o tom, jak to na Výstavišti vlastně probíhalo. Z davu, který se sešel, totiž zdaleka nebylo vidět vše.

jiřička.JPG

Jak se tolik lidí a dějů dává dohromady?

To se dává dohromady rok. Někdy loni v létě mě oslovil dramaturg Moravského podzimu Vítězslav Mikeš, že mají tento záměr, a už tehdy do jisté míry tušili, nebo věděli, co všechno můžou mít k dispozici. Vědělo se, že mají v Brně sbory, a už tam byl nápad ze strany festivalu, že se do toho dají vtáhnout třeba i městské služby jako ambulance a policie.

Pak se nějakou dobu hledal kompoziční a režijní realizátor. Původně se oslovila Olga Neuwirth, ta ale tři měsíce váhala a nakonec nemohla. Pak Heiner Goebbels, ale kvůli nějakým jeho závazkům v Japonsku z toho také sešlo. Jinak by asi zájem měl, i když se zalekl té extrémně malé možnosti realizace. Věděli jsme, že na samotném Výstavišti je potřeba to i s navožením techniky a se světelným designem kompletně udělat za dva dny a není čas s těmi lidmi důkladně zkoušet, a tak se musel vytvořit nějaký instantní koncept. Nakonec jsme oslovili Andrease Ammera s FM Einheitem, což byla velmi šťastná volba. Jejich záliba v industriálu a avantgardě je známá jak z jejich inscenací, tak i slavných rozhlasovek. Einheit navíc býval členem Einstürzende Neubauten. Hodně pomohlo, že Avraamovovu skladbu nebo happening s názvem Symfonie sirén znali a znali i historické materiály k němu, aniž bychom je o to žádali, takže to teritorium jim bylo známé… Pak jsme měli setkání v Brně, tam se jim nabídlo, co je k dispozici, a oni na to kývli: Společně s Andreasem a Muftim (FM Einheit) a ještě s Matyášem Dlabem jsme připravili libreto, ve kterém jsme hodně řešili, co je a co není možné. Oni vznesli třeba požadavek, aby vznikly zvukové sochy, pro které jsme zase oslovili člověka nadmíru povolaného – sochaře a hudebníka Martina Janíčka. Ale jinak ta produkční práce, kdy se zapojila lokomotiva, sbory, dělostřelci z Baterie Austerlitz, hokejoví fanoušci, to byla půlroční dřina produkčních festivalu a do značné míry i Matyáše Dlaba.

My jsme si rozdělili funkce a věděli jen, kdy ty lidi přesně potřebujeme a jaké mají mít instrukce pro jednotlivé úkoly. Pro spoustu z nich ty úkoly byly poměrně jednoduše specifikované. Spíš bylo důležité, aby věděli, kde mají co dělat na časové ose. Skandovat hurá, vytvářet choreografické figury nebo houkat klaksony pro ně nebyl problém. Jen museli vědět, kdy přesně a po čem následují. Dát za ty dva dny dohromady a stihnout všechny ty lidi zrežírovat a proorganizovat na místě byla šílená výzva, pravděpodobně největší divadelní kamikadze našeho života, protože ve výsledku se zapojilo na 250 účastníků, velkou roli měli studenti, naši kamarádi hudebníci, dramaturgové, scénografové atd., kteří se do toho zapojili jako další performativní složka. Do samotné realizace se takřka vše řešilo hlavně e-mailem, s Matyášem Dlabem, Ammerem a FM Einheitem jsme měli v březnu dvoudenní schůzku v Brně a na konci dubna ještě jeli dna dva dny k Einheitovi domů do Bavorska. Pak jsme se všichni sešli až v říjnu, nejprve dva dny předtím zkoušela kapela a až následně se šlo do obrovské modernistické haly na Výstavišti. Einheit připravil nějaké elektronické patterny, většina toho, co se pak hrálo, ale vznikla na místě z improvizací tří hudebníků s výrazným kompozičním vkladem Ammera a Einheita, kteří tam navíc dělali buď elektroniku nebo rozmanité sirénové hluky a ruchy.

To znamená, že hudba byla improvizací do připravených základů?

Byla částečně improvizovaná. Často musela být provázána s textem, což se zkoušelo dohromady i s hercem Jánem Sedalem a se saxofonistou Pavlem Arakelianem. Vědělo se, kde přesně v hudbě i scénické akci mají být místa pro sbory, s tím se počítalo. Hudebníci dostali za úkol improvizovat třeba na téma Internacionály, tak půl hodiny hledali nějaký tvar této skladby. Taky se věděly přibližné stopáže, jak dlouho má kapela hrát. Náplň byla z velké míry ovlivněna backgroundem hudebníků. Bubenice Saskia von Klitzing hraje v hodně rozmanitých projektech a s Ammerem a Einheitem již spolupracovala, takže asi tušila, co přesně chtějí. Oba dechaři s nimi ale pracovali poprvé a oba mají jazzové a freejazzové kořeny, takže byl v hudbě patrný vliv amerického i evropského freejazzu.

A nebylo ho tam moc? Saxofon je přece buržoazní nástroj…

To říkáš skoro to, co jsem jim se smíchem také tvrdil, a sice že nám do revoluce tahají imperialistickou hudbu. V dobrém se trošku šklebili.

Oni se to ale snažili posunout do nějaké psychedelie a krautrocku, úplně čistý jazz to nebyl. Ty dva nástroje byly vybrány i z toho důvodu, že trochu připomínají sirény. Dechy k nim mají blízko, takže si je představení svým charakterem jaksi samo nadiktovalo. Jde o to, co ty nástroje umí. Tubista Jon Sass hrál i dlouhé drony, do jisté míry ilustroval zvuk sirén, takže to mělo svoji logiku. Když to chvílemi sklouzlo až moc do freejazzu, snažili jsme se to všelijak mírnit.

Jak Symfonie sirén vlastně zněla v Baku, se asi moc netuší…

Tuší, protože se zachovala partitura, která tehdy vyšla v novinách. Avraamov se snažil zapojit do provedení celé město a akce se řídila heslem: Nikdo není divák, všichni jsou performeři. Takže celé město mělo být aktivní, angažované v té události. Participovat. Avraamov to nechal vytisknout v místních novinách, takže obyvatelé Baku věděli, v jakých zónách se kdy mají pohybovat a v kolik hodin třeba mají začít zpívat Internacionálu. A jelo se podle jasné časové osy, bylo přesně napsáno, kdy střílí artilerie či na komíně křižníku Dostojny zazní takový cylindr, který Avraamov sestrojil a který byl schopen hrát tóny Internacionály. To samé nasadil i na lokomotivu.

Nějaký „váleček“?

Ne, něco na způsob pískadla na čajové konvice. Avraamov sestrojil pískadlo, které ale umělo zahrát Internacionálu. Vytvořil další dechový mechanismus… To představení se každopádně řídilo přesnou časovou osou, která byla zapsaná. A zapsané byly i lokace. Ono to nebylo režírováno v tradičním slova smyslu, řídilo se to do značné míry sdílenou partiturou. Arsenij Avraamov věděl, že vzdálenosti mezi lidmi a jednotlivými akcemi jsou dost velké, takže se všichni museli řídit časovým plánem a on sám jenom část akcí – alespoň pokud se ví – dirigoval z továrního komína pomocí praporků. Je taková slavná fotka, jak stojí se zdviženýma rukama s praporky.

avraamov_conductor1923.jpg

A rytmus nebo čas odpočítávalo dělo: „Po desátém výstřelu se přidaly továrny v Černoměstské čtvrti…“

Ano. A tahle struktura byla hodně zachována i v naší brněnské verzi. Sám Avramov se rozhodl, že ty děla bude používat jako svého druhu perkusivní nástroj – udělá z nich bicí. To jsme také použili. Ve velké části sálu ta děla nebylo úplně slyšet, bohužel, ale kdyby byla celé slavkovská artilerie blíž, vytlouklo by to okna v celé té veletržní konstrukci…

Zaujalo mě, že ta partitura vyšla v novinách. To v Baku předtím nevěděli, že se něco chystá? Nebo naopak dostali příkaz se zúčastnit? Věřím, že by jim to strana nařídit uměla.

To asi uměla, ale tím, že to bylo k pátému výročí Říjnové revoluce asi nebylo nutné na to tlačit… Nečetl jsem žádné materiály, ve kterých by se popisovalo, jak tam Avraamov davy obyvatel dostal. Pro nás se dochovaly jen dva zdroje: jeho vlastní text a zmíněná novinová zpráva. O verzích, které pak realizoval ještě v Moskvě a v Petrohradu, se neví prakticky nic, jen to, že byly chudší. Nejrozvinutější byla verze z Baku, určitě i kvůli přírodním podmínkám, které umožňovaly třeba létat letadlům. A nebyla tam ruská zima.

Mohl bys celou tu realizaci a její jednotlivá stádia popsat?

Sraz byl u prosklené konstruktivistické věže. Začalo se výstřelem ze signální pistole, pak herec předal pokyn německy mluvícímu performerovi, který recitoval kus Avraamovova textu. Avramov ve zpětné rekonstrukci události popsal, co se kdy dělo, ale citoval i užitý text partitury a my jsme tyhle texty použili jako součást, řekněme, libreta nebo narace. Pak tento text přejalo dalších osm mluvčích – bohužel jich nebylo devět, abychom dostáli počtu megafonů – a k nim se připojila dechová kapela, marching band, který doprovázel mluvčí s megafony až do haly A. Tam se celý dav srotil před čtyřmi míchačkami, v nichž byly nasypány kameny a vytvářely nečekaný hluk. Fungovalo to zcela bez amplifikace. V tomto místě se setkal herec a nestor brněnské divadelní alternativy, Jano Sedal, který to všechno začínal jako jistý průvodce, s profesorem Siegfriedem Zielinskim, což je známý odborník na média. Zielinski byl jako druhý performer vybrán proto, že je velkým znalcem Avraamova (ale třeba také Viléma Flussera), navíc je mu fyzicky podobný a měl chuť se zúčastnit. Takže ho vybrali nikoliv pro jeho performerské kvality, přestože byl velice dobrý a přesvědčivý, ale i pro jeho lásku k danému období, futurismu, avantgardě atd. Poté, co oba na střídačku pronesli Avraamovovy texty, se dav přesunul z křídla haly do hlavního sálu, kde už na ně čekala hudební úderka – kapela, jejíž hudba se postupně prolínala s různými performativními akcemi od pětadvaceti výstřelů z děla přes příjezd ambulancí po sbory, které zpívaly Internacionálu a Marseillasu a pak Internaciolálu s Marseillasou dohromady v takové chaotické podobě. Mezitím byli ještě, což asi nebylo vidět ze všech stran, výrazně účastni i jednotliví performeři s megafony, kteří vytvářeli v prostoru choreografické konstelace, přesouvali se a zároveň někdy fungovali i jako bezpečnostní složka, protože vytyčovali trajektorii, kudy budou projíždět motorkáři s Harleji nebo čisticími vozy. Takže měli víc rolí a někdy i role, řekněme, služební, ale vždycky to bylo v  jasné choreografické konstelaci, i když ta se díky počtu diváků ne vždycky zdařila. Pak se tam ještě objevil dav fanoušků hokejového klubu Kometa Brno a představení dospělo k takové codě, při níž se všechny tyhle prostředky vrstvily přes sebe, až se nakonec dav, vedený částečně mluvčími s megafony a částečně hokejovou klikou, vydal ven z haly k parní lokomotivě.

Zajímavý moment pro mě byl ten, ke kterému došlo, i když dojít nemělo. Celé provedení totiž nemělo končit potleskem kapele a performerům, naopak – mělo se dojít k lokomotivě před halou coby závěrečné z řady akcí. Ta základní divadelní konvence, že se někomu tleská a on se klaní, tady měla být zrušena, ale diváci si ji vyžádali. Samotným závěrem ale měl být až příchod před halu, před nímž měla deset minut troubit parní lokomotiva. Ještě jsem zapomněl říct, že na začátku v celém areálu z amplionů zněl půlhodinový omamný drone, který FM Einheit připravil jako určitý podkres vytvořený také ze zvuků sirén.

Kde jste vzali ty krásné megafony?

Ty na zakázku vyráběl Martin Janíček. Vyrobil deset megafonů a dvě sochy, z nichž jedna, což možná nebylo moc dobře vidět, má přimontovány čtyři staré sirény a druhá je určena pro bubeníka. To je Martinova práce a všem se samozřejmě velmi líbila. I vizuální autonomie a estetika těch megafonů je imponující. Jsou vyrobeny z rour pro vzduchotechniku, takže to má svou rovinu i ve znakovém systému proudícího vzduchu. To nám bylo docela jasné.

Motorky ale nebyly v plánu...

Byly. My jsme od začátku věděli, že na Výstavišti bude probíhat tattoo festival a že ho dělají dohromady s motorkáři. Nebyl problém domluvit, že tam na motorkách projedou.

Bylo něco, co nevyšlo? Kromě toho, že nebylo slyšet děla.

Myslím, že zvuk by v určitých momentech asi mohl být lepší. Šlo asi o pozici, kde člověk stojí, ale s tím se nedalo pracovat moc, protože ta hala má naprosto šílený dozvuk, který se pak díky přítomnosti diváků začal chovat úplně jinak. Takže zvuk mohl být jiskřivější, ale jinak si myslím, že to drželo dohromady a že v rámci struktury se tam nic nerozpadlo a k žádnému technickému lapsu nedošlo.

Chvíli to vypadalo, že úvodní výstřel z věže tak docela nedopadne.

Ano. Ale naštěstí dopadl. Jednotlivé segmenty, ze kterých se představení skládá, jsme znali dost dlouho dopředu, takže se na nich ta partitura rovnou postavila a nebylo tam moc režijní improvizace. Když Andreas Ammer přišel s první verzí a my jsme ji pak s nimi v Německu probírali, šlo spíš o to vymyslet, co kdy kde a na jakém místě má zaznít, kdo má kdy přijít. Samotný rámec ale nebyl problém. Na žádnou výraznou verifikaci nebo kritiku nedošlo. Nestíhali jsme pouze – na to skutečně v těch dvou dnech nebyl čas – vystavět v rámci díla víc vrstev, ať už v samotné choreografii v prostoru nebo v autonomní práci s light designem. Navíc jsme nevěděli, kolik přijde diváků a co vůbec bude možné, protože on ten pohyb pak byl velice limitovaný.

Co politické konotace? Má cenu slavit VŘSR?

Ano. Hahaha. Samozřejmě, že ne… ale má určitě cenu toto výročí kriticky připomínat, vést s ním dialog. Je zajímavé – a možná trochu mimo nahrávku – že právě téhle věci se asi oprávněně zalekl Heiner Goebbels, který se vždycky deklaroval za levicového tvůrce. Ale za levičáka západního střihu, ne toho, který tady bude oslavovat Velkou říjnovou revoluci.

To je do nahrávky.

Klidně. Pro nás samotné je to ale taky velká výzva. Nejde přece jen o to, že se oslavuje nějaká revoluce. Divadelní počin, který tehdy Avraamov připravil, byl v mnoha ohledech pionýrský a založil celou tradici – která se rozvíjí posledních řekněme sto let – takzvaného participativního umění, které ruší hranice mezi tím, kdo je divák, a tím, kdo je performer nebo třeba vykonává nějaký úkol. V tom také spatřuji politický aspekt, navíc geniální ve svém rozsahu, provedení i radikalitě zvukového jazyka. Fakt, že všichni účastníci jsou součástí té matérie a významové roviny, pro nás byl dost podstatný a ten jakoby levicový či komunistický akcent, v tomto ohledu asi není zhoubný. Tahle věc je každopádně dost problematická a my jsme i s dramaturgem Moravského podzimu, Víťou Mikešem, probírali, nakolik ten revoluční potenciál oslavy Říjnové revoluce akcentovat.

Zajímavé ale je, že samotná skladba není dogmatická. Avraamov tam nemá žádné velké proslovy, které velebí Lenina a tak dál, ona to byla spíš futuristická oslava průmyslové mašinérie, zvuků vojska nebo samotného města. Avraamov tím v roce 1921 podle mého názoru předběhl např. Johna Cage s jeho potřebou používat reálné zvuky v kompozicích. Nebo konkrétní hudbu. Ne náhodou se říká, že Symfonie sirén je jedna z prvních skladeb konkrétní hudby. Já bych dodal, že i první industriální hudba. Pravda, v živém provedení, bez použití předem připravených nahrávek atd. A tahle revolučnost na úrovni estetiky je podle nás dodnes naprosto inspirativní.

Můžeme si říci, že zatímco Hitler byl konzervativní odjakživa, Sovětský svaz prvních pár let avantgardní umění velice podporoval.

O tom je docela dost textů. Nejlepší kniha, kterou jsem na tohle téma četl, se jmenuje Sound in Z a napsal ji Andrey Smirnov. Popisuje v ní nejen Avraamova, ale celou generaci raně sovětských hudebníků, která na poli estetiky opravdu přinesla věci, jež se stihly jen letmo rozvinout a pak na ně třeba ani nikdo nenavázal nebo se objevovaly až zpětně. Je vidět, jak obrovský potenciál byl v té potřebě začít od nuly přítomen. Takže si myslím, že v tomto směru se člověk přinejmenším na úrovni umění nemusí stydět za to, že se hlásí k odkazu sovětské avantgardy. Jsou tam skladatelé jako Molosov, je tam Malevič, je tam Dziga Vertov, Ejzenštejn, lidé, kteří opravdu přinesli nové kompoziční metody, průkopnické techniky, jak nakládat s uměním.

O větším zapojení publika jste neuvažovali?

Uvažovalo se o jedné sekvenci, kterou jsme dva dny před uvedením škrtli. Šlo o moment, kdy se všichni navzájem propojí přes mobilní telefony. Mělo se říkat: Vemte si cestou od věže do haly číslo svého souseda. V jednu chvíli se celá ta hudební mašinérie měla zastavit, lidi si měli zavolat a halou měl znít jenom ten úplně šílený hluk mobilních telefonů. Takže se o způsobu participace publika uvažovalo. Zazněla tam výzva, aby publikum také zpívalo Internacionálu, a bylo na něm, jestli se zapojí… Slova zná skoro každý, nebo aspoň tu melodii. Nakonec jsme si řekli, že ten zvuk mobilních telefonů je nakonec možná trošku laciný nápad a že si ani nejsme jisti efektem, který by to mohlo mít. Zvukově by určitě byl zajímavý, ale trvalo by to dlouho a nás spíš zajímalo pracovat i s nějakou dynamikou celé skladby tím, kterou jsme chtěli ztišovat třeba s pomocí projíždějících čistících vozů. Jenomže se ukázalo, že tam těch lidí asi bude přece jen dost, takže jsme tam ambientní pasáže moc nedávali, protože by nevyšly tak, jak jsme zamýšleli.

A jaké to je, když tě poslouchá půl Brna?

Bylo to výborné. Velkou satisfakcí je i to, že z představení vznikne rozhlasová kompozice, kterou bude přenášet Bavorský rozhlas, což domluvili a připravují FM Einheit s Ammerem. Je skvělé, že nahrávky projdou postprodukcí a editací. Ale samozřejmě to, že nevíš, jestli diváků přijde jen 300 a nakonec jich přislo 1400 a jen málokdo odešel, byla myslím dost velká satisfakce pro všechny. A hlavně si myslím – a to neříkám proto, že Víťa je kamarád – že Moravský podzim tady ukázal dost a zcela mezní a zajímavou dramaturgii. Je vynikající, že festival orientovaný na vážnou hudbu nebo soudobou vážnou hudbu udělá takové gesto, otevře se jiným sférám – a není to jenom fusion, že „pozveme Ivu Bittovou, která to dělá trošku jinak“ – a troufne si takovou produkčně a dramaturgicky velkou věc, která má i jisté bolestivé momenty právě v tom historickém kontextu.

V Praze by to teď asi nešlo…

V Praze by to teď asi nešlo… nevím ani kde by to bylo možné. Možná to bude v Německu, když se podaří.        

 

DSC09061.jpg

DSC09152.jpg

DSC08964.jpg

DSC09176.jpg

DSC09637.jpg

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!