Miloš Vojtěchovský Příběh Floriana pro temné svátky klidu a míru27. 12. 2017

Co v pošmourných adventních dnech čtenáři nabídnout k usebrání, aby to bylo alespoň malinko pozitivní?  Že se v Praze našlo alespoň pár desítek lidí, kdo šli protestovat proti setkání neofašistů z frakce Evropa národů a svobody až někam do Roztyl? Stačí? Nevím. Vánoční svátky jsou období sentimentality a vzpomínek. Připadá mi, že to co nadchází, bude rostoucí měrou nejisté, znepokojující a možná, kdoví dokonce hrozivé: Sucho, povodně, cholera, Babiš a polychlorované bifenyly v pitné vodě. A to poslouchám Václava Cílka v pořadu Jak to vidí jen občas! Před pětadvaceti lety jsem si bláhově myslel, že svět už snad konečně nebude padat nevyhnutelně tou namazanou stranou dolů. Tak jsem zalistoval maně v děravé špatně defragmentované paměti, co by dávalo smysl z té doby oprášit a potěšit se tím. K Vánocům patří františek, jmelí, bramborový salát, rolničky, blikající světýlka, a tak mi to připomnělo z nějakého důvodu chudé umění – arte povera, což byla v šedesátých a sedmdesátých letech komplementární část pop artu, jenže s opačným znaménkem. 

Nedávno jsem na internetu hledal alespoň nějakou zmínku o skupině Florián, která – zdá se – téměř zmizela v digitálním propadlišti. Florian nepatří z nějakého důvodu do análů československého undergroundu, o nějž pečuje celý tým vykladačů a oslavovatelů. Florián je fenomén kunsthistoricky téměř bezprizorný, přestože byvší členové Palla, Kvíčala a Magni jsou v obecném kulturním povědomí mírně známí. Možná je to proto, se o vlastní hagiografii a dokumentaci sami nesnažili a pro historiky umění jejich tvorba byla až příliš podivná a efemérní. Nezbyl z ní nejspíš ani ten rozeschlý sud, podle něhož prý název skupiny vznikl. Možná už nějaký chytrý text o Florianovi někdo napsal, jen jsem na něj nenarazil, nebo nehledal dost pečlivě. Připojuji tedy k vánočním svátkům noticku o vystoupení Floriana v Plasech v roce 1994, což byla asi jedna z posledních událostí, kterou Florián během své mýtické kariéře podnikl.

Florian koncem 80. a začátkem 90. let praktikoval endemický žánr hudby, divadla a folkloru všedního dne. Jeho poetika vyrůstala z aridní geologie jižní Moravy, zejména však brněnského bohémství a tendenci k požívání alkoholu. V něčem jejich obliba přírodních materiálů připomínala právě italské umělce hnutí arte povera, i když si nejsem jistý, jestli Giuseppe Penone nebo Janis Kounelis se někdy zabývali hudbou, či perfomancemi. Možná mohli mít na Pallu vliv informace o La Monte Youngovi, Emmettu Williamsovi, Georgi Brechtovi či Robertu Filliouvi, které distribuoval v brněnském prostředí Jiří Valoch. Je zde určitě nějaká souvislost s umělci a skupinami jako Sen noci svatojánské band, Jan Steklík, Jiří Valoch, Evžen Brikcius, Dalibor Chatrný, nebo Karel Adamus. Ale tvrdím, že kapela Florian byla ve své anti-uměleckosti a anarchismu radikálnější a bůhví, jestli nejde v dějinách českého umění minulého století o naprostou raritu.

„Ani už nevím, jestli jsme se jmenovali s dlouhým, nebo s krátkým ‚á‘. Mohou za to jeden dřevěný sud, Milan Magni, Petr Kvíčala a já. Postávali jsme z neznámých důvodů na konci komunistické éry kolem popraskaného sudu u mě v ateliéru v Rousínově. Pak kdosi z nás nadhodil, že bychom mohli založit hudební skupinu, když už tady ten sud je. Bylo na něm bílým vápnem napsáno ‚Florián‘, ale nikdy jsme na něj nehráli, neboť byl seschlý a poněkud rozvalen.

Také jsme nikdy nehráli na žádný hudební nástroj, jelikož jsme se nechtěli zdržovat s nacvičováním. Zkoušky jsme si hned zkraje zakázali z obavy, že bychom se mohli něco naučit a potom to zapomenout. V úvahu připadalo jen seno, klacky a kameny. Asi po hodině ‚hraní‘ jsme zjistili, že by to šlo a potom jsme už jen jezdili po koncertech. Pamatuji si na několik akcí, například jsme vezli stoh sena do Prahy. V Bratislavě jsme hráli na živého kapra tak, že když Magni vytáhl kapra z kbelíku s vodou a nechal ho plácat na podlaze, sám strčil hlavu do kbelíku a dusil se stejně dlouhou dobu, aby odvrátil kritiku ochránců zvířat. V Domě umění v Brně jsme hráli na živých koních a četli western Ve znamení hada (od J. Jiráně a M. Pally) s živou krajtou. Nebo jsme četli pasáže z Medvídka Pú na Hermitu ve společnosti bílé kozy.

… Skupina Florián soustavně opovrhovala publikem a zabývala se jen sama sebou, tak jak to ostatně v umění má bejt. Proto o ní lid dosud neví a ani vědět nebude a na což jsem docela pyšný.“

Marian Palla, Střelice 18. 11. 2017  

 

florian.jpg

Palla v dopise zmiňuje, nebo fabuluje, že u zrození skupiny byl sud! (Snad Diogenův?) Na Hermitu se Florian představil (bez Milana Magniho) v roce 1993 a 1994. Palla byl už u prvního symposia v roce 1992. Představení v roce 1993 proběhlo v kapli svatého Benedikta (včetně obligátního vypouštění motýla), čtení z knihy Medvídek Pů v roce 1994. Kvůli živé koze proběhlo někde v přízemí konventu. Palla během symposia připravil speciální menu v kombinaci zavináč a žloutkový věneček, nebo snad větrník a Petr Kvíčala vysypal na dlažbu křížové chodby ornamenty z písku.

Performance s kozou a Medvídkem Pů probíhala tak, že Palla a Kvíčala si nechali přivést kozu, nastlali jí něco sena, otevřeli láhev červeného, sedli si před kozu a přečítali pro hrstku posluchačů vybrané pasáže z geniální knížky o přátelství Kryštůfka Robina a jeho popleteného, chasidsky moudrého medvídka.

Proč k Vánocům nadělovat nejapný příklad „chudé poetiky“ skupiny Florián, hrající na kameny, suchou trávu, brambory, klacky, vodu a snad i s mrtvou přejetou kočkou a rybami? Třeba ta anti-umělecká legenda o umění, ke kterému nepotřebujete ani titul magistra, ani hudební nástroje, ani techniku, ani zkušebnu, ani PR a sociální média ukrývá pro nás, pro klienty akce Black Friday a výprodejů nějakou message?

Věnováno Janu Steklíkovi.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!