Matěj Kratochvíl Zkouška sirén - Neomarxismus a hudba3. 1. 2018

Slovem roku 2017 se zřejmě nestalo, ale pokud jde o nálepku veřejného nepřítele, tak stojí jistě na těch nejvyšších pozicích. Neomarxismus. Ačkoliv jde o termín ve světě používaný celkem běžně k označení určitého (byť dost široce vymezeného) směru myšlení zahrnujícího filozofii, sociologii, ekonomii a další oblasti, z českého pohledu se jedná v první řadě o nadávku, kterou lze zasáhnout leckoho. Občas takový šleh přijde i z překvapivě jinak rozumných míst. A často s ním je spojena výčitka, že neomarxistům jde o unifikaci a o silové prosazení jednotného názoru.

Chce-li nadávající dát najevo jistou vzdělanost, poukáže na frankfurtskou školu, coby hlavní rodiště neomarxismu. A zde se dostávám k důvodu, proč se tímto termínem zaobírám na stránkách našeho hudebního časopisu. Jedním ze zakladatelů byl totiž Theodor Ludwig Wiesengrund, jenž později zaměnil příjmení svého židovského otce za příjmení své katolické matky, aby se z něj stal Theodor W. Adorno. Pro Adorna byla hudba zásadním tématem a jeho názory na ni byly ostře vyhraněné. Skladatel Arnold Schönberg, jehož dodekafonická kompoziční metoda byla Adornovi příkladem skutečného moderního umění, například nesdílel jeho ostré odsudky Igora Stravinského. Důležitým objektem Adornova kritického zájmu se stala masová populární kultura. Jejím důležitým znakem podle něj byla tendence produkovat stále stejné produkty a za pomoci vnějších znaků vzbuzovat v lidech falešný dojem různorodosti a invenčnosti. Tedy právě to, co zdejší kritické hlasy přisuzují obávanému neomarxismu.

Je jasné, že na chápání tohoto slova se významně podepsala pozice Karla Marxe jako jedné ze tří vousatých hlav, které shlížely na davy během prvomájových průvodů i na účastníky stranických schůzí. Marxismus máme neodmyslitelně spjatý s dobou, kdy byl státně vyfutrovanou ideologií a kdy se bez odkazu – třeba formálního – na něj se neobešla většina odborných textů. V zemích, kde tomu tak nebylo, se nálepky s Marxem intelektuálové tolik nebojí a diskutují o něm, aniž by měli choutky nastolit totalitní světovládu. Koneckonců, meziválečné počátky neomarxismu na univerzitě ve Frankfurtu byly motivovány mimo jiné nesouhlasem s redukováním Marxových myšlenek na třídní boj a s jejich totalitní realizací v Sovětském svazu. Vedle autora slavného Kapitálu čerpají neomarxisté z Kanta, Hegela, Freuda a dalších jmen, která ovšem nevyvolávají ve zdejších kriticích srovnatelně bouřlivou reflexní reakci.

I na Západě samozřejmě najdeme zapálené bojovníky proti neomarxismu. Například konzervativní teolog Jefrey D. Breshears sepsal předloni poněkud nesourodý traktát How Neo-Marxists Changed American Popular Music... and Culture, v němž  frankfurtské škole přisuzuje zásluhy na masovém rozšíření vlivu populární hudby, aniž by vysvětloval, jak toho ze svých univerzitních pozic mohli pánové Adorno, Walter Benjamin a další docílit.

Aplikace Marxových myšlenek jsou v různých oborech diskutovány dodnes a nevyhýbají se ani přemýšlení o hudbě. V roce 2002 vyšla asi nejdůkladnější shrnující publikace na toto téma: Music and Marx: Ideas, Practice, Politics, jejíž editorkou je Regula Burckhardt Qureshi. Ta se věnuje etnomuzikologii a z tohoto oboru pochází i několik dalších přispěvatelů ve svazku. Je to celkem logické, protože vazby mezi hudbou a společenskými či materiálními podmínkami, v nichž hudba vzniká, jsou právě pro etnomuzikology přirozeným tématem, na rozdíl od historických hudebních vědců, kteří mají ještě stále často sklony řešit hudbu jako umění existující nezávisle na okolním světě. Etnomuzikolog Peter Manuel v kapitole explicitně odkazující k neomarxismu například rozebírá vztah mezi vývojem společnosti a abstraktními hudebními formami a ukazuje možné vysvětlení, jak se písňová forma, tedy hudební útvar, který nás dnes dominantně obklopuje, dostala do své pozice v souvislosti s rozvojem moderní techniky. Nijak při tom netvrdí, že je jeho výklad ten jediný správný (další obvinění, které je často kritiky neomarxistům předhazováno), ale ukazuje možnosti, jak se vůbec k takovým otázkám stavět. Další kapitoly se dívají na hip hop, počátky veřejných koncertů v Londýně nebo na roli hudby v latinskoamerických revolučních hnutích. Témata i závěry, k nimž autoři docházejí, jsou příjemně různorodé a nemají nic společného s uzurpováním moci nebo manipulaci s lidmi. V českém prostředí asi ke střízlivější diskuzi o marxistickém odkazu v humanitních vědách vede ještě kousek cesty.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!