Miloš Vojtěchovský Ústav hluchoněmých, Google Earth, pole, role19. 1. 2018

Tuhle jsem jel do Prahy od západu přes Jinonice mimořádně autem. Nedaleko Waltrovky jsem se najednou ztratil, zabloudil v nočním, nepřátelsky cizím městě. Osvětlené fasády a nová neonová loga mne dokonale popletly. V mapách podvěsku mozkového mám uloženou docela jinou topografii: to nelogické neurologické šuple se zakleslo kdesi hluboko v podvědomí a mimoděk mne přinutilo stočit volant na špatnou stranu. Na adresách, po kterých jsem tehdy v brašně, přehozené přes záda rozvážel na kole Rudé právo, Lidovou demokracii, Mladou frontu, Zemědělské noviny, Mateřídoušku a jiný tisk, bytuje teď něco zcela jiného a někdo jiný: některá uliční jmena jsou tu dodnes, ale nejde o Jinonice, Vidoule, Radlice, nejde tu o město, periférii, metropoli, ale o nějakou gůglovskou říši, o Google Earth. K mému zabloudění mohlo dojít proto, že jsem někde přejel bludnou zebru, možná dokonce virální hashtag? Naštěstí jsem se po chvilce z večerních googlovských osidel vymotal a s úlevou zamířil na radlickou magistrálu.  

waltrovcib012.jpg

wALRROVKAbel59176b_vizua4a.jpg

Za pár dní jsem se s večerem do zimních Radlic vypravil zvědavě pěšky a pod mocnou budovou Homolova ústavu hluchoněmých podél zarostlé stráně Brabenčáku došel až k mostku přes koleje tratě, mířící dolu na Severní nástupiště a na druhou stranu na Cibulku a dál ke Kladnu. Tady někde začínaly role, táhly se k Dívčím hradům, tady stoupala prašná cesta nahoru k radlickému hřbitovu s jabloněmi a švestkami. Podle cesty pár domků se zahradami. Teď svítí do tmy okna nové zástavby a blikají povánoční barevné ledky. V bistru u Lučištníka jsem si dal čaj s rumem a díval se chvilku do plamenů kamen a chvíli na televizi. Pak jsem vyšel zase ven.  

Najednou odněkud od ústavu zazněl klinkající zvonek u závor a zvuková reminiscence mi vrátila krajinu o desetiletí zpět v čase. Město mělo na chvíli zase starý dobrý Okraj, Konec, poctivou Periférii. Světla blikající na obzoru kolem pohasla, nad Prahu se vyhoupl měsíc a vrátilo ticho, tma a noc. Zmizelo infrazvukové dunění tisíců pneumatik na asfaltu komunikací, hučení letadel a vytí sanitek kolem Motolu.  

Vzpomněl jsem se na text dávné písničky Měsíc nad Radlicemi a hned na pasáž z knihy Velký pád Petera Handkeho. Její hrdina – jakýsi filmový herec sestupuje z lesů do neznámého města pod Alpami a potkává a míjí podivné postavy běžců a dvojic. V jednom odstavci Handke pečlivě popisuje aurální atmosféru a poslech na okraji metropole, neboť je výsostně sluchově založený autor. „Pokud to město mělo někde konec, pak to bylo tady, vzadu u okraje lesa. Přitom se kupodivu všechny ty zvuky, které byly v lese tak zřetelné, ztišily, ztlumily. Možná proto, že vystoupil z lesa a přiblížil se k městu. Podobně jako když se člověk přiblíží k cikádám, přestanou v tu chvíli zvučet, nebo jako sbor cvrčků, když člověk vnikne do jejich kruhu, v mžiku zmlknou. Nebo začnou cvrkat na prahu slyšitelnosti, jako kdyby někdo otočil doleva knoflíkem hlasitosti. Zatímco v lese projíždějící vlaky duněly, tady bylo možno koleje a výhybky téměř přeslechnout – copak najednou zrušili železniční dopravu? Ten tlampač z blízkého nádraží, z konečné zněl v lese jako řev  –  na to v odpověď řev lesního muže –, zatímco když člověk z lesa vystoupil, splýval ten hlas se šuměním ticha! ... I ty občas tak vzdálené zvuky se podílely na tichu, ožívajícího jinak mezi malými domky a jinak mezi stromy v lese. Ticho se stalo hodnotou. Zdálky zněl také štěkot psů, jakoby přicházel z venkovských dvorců vzdálených daleko od sebe, ‚v rovině prařeky‘, řekl si herec pro sebe.“ (překlad Věra Koubová, Rubato, 2013).  

Ve Výmolově ústavu pro hluchoněmé děti zahájili vyučování v roce 1926. Tehdy se budova nacházela na rozlehlém pozemku se zahradou, skleníkem, altánem a dvěma bazény uprostřed jinonických polí a rolí. Cestovatel a spisovatel Jiří Baum, než ho s celou rodinou odvezli Němci do koncentráku, napsal za války knižku Ptactvo Velké Prahy. Vyjmenovává  zde lokální ptačí pestrost, počínaje u vrabců, holubů, kosů, pěnkav, poštolek, káňat, krahujců až po ptáky vodní a lesní, skalní, dokládá pražský výskyt slavíků a křepelek. Dneska jsou na Brabenčáku slyšet hlavně straky a vrány. Jsem zvědav co na jaře? Ale kdo ví, třeba to sentimentální klinkání závor u dráhy bude to jediné, co neslyšely neslyšící děti z radlického ústavu tenkrát před válkou a co neslyší dnes v Google Praze.  

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Jez riley French, Bethany Nicholson - scores for listening # 70 & 80