Petr Hanzel Leipziger Jazztage - Jazz není (jen) žánr1. 10. 2012

Když se řekne „jazzový festival“, většině zřejmě jako první asociace naskočí některý z těch, které máme nejvíce po ruce: potulný Bohemia Jazz Fest pendlující po českých městech, Jazz Fest Brno obšťastňující moravské občany, či třeba pražský AghaRTA Jazz Fest. Tyto akce mívají zpravidla kvalitní obsazení, ale co se záběru hudební dramaturgie týče, nemohu se zbavit dojmu, že jsou naše jazzové festivaly příliš konzervativní. Když se podíváte na program jakéhokoliv z nich, zjistíte, že většina názvů vystupujících těles končí výrazy trio, quartet či quintet. Jedná se tedy veskrze o jazz v tradičním slova smyslu, tu a tam je výběr zpestřený o některé protagonisty jazz-funku či jiných fúzí.

Proč tomu tak je? Zásadním problémem je už samotné vnímání jazzu jakožto žánru. Jazz není žánr, ale spíše způsob, jakým se dá přistupovat k tvorbě hudby, potažmo také způsob chápání a vnímání hudby jako takové. K tomuto závěru došli dramaturgové proslulého jazzového festivalu ve švýcarském Montreaux již v sedmdesátých letech minulého století, kdy se odvážili mezi renomované jazzové umělce, jakými byli Keith Jarrett, Jack DeJohnette, Weather Report, Jan Garbarek nebo Ella Fitzgerald, zařadit Led Zeppelin, Franka Zappu, Deep Purple či dokonce Prince.

V tomto duchu smýšlejí i dramaturgové festivalu Leipziger Jazztage, odehrávajícího se každoročně v nedalekém Lipsku. Letos se konal již 33. ročník a na své si opět přišlo nejen synkop lačné publikum, ale i ti, kteří mají rádi jazz krystalizující v těch nejrozličnějších podobách. Pro ty, kdo by se snad nechtěli ztotožnit s touto hypotézou – tedy, že jazz je „jen“ jakýmsi semenem, z kterého mohou vyklíčit plodiny nejrůznějších odrůd, nabízím ještě druhé pojetí, a sice že na již poměrně starý, košatý, avšak stále ještě plodný strom zvaný jazz lze úspěšně roubovat i větve ze stromů jiných. A Leipziger Jazztage je přesně tím festivalem, kde je možné se o pravdivosti tohoto tvrzení na vlastní uši přesvědčit. Koncepce lipského festivalu je podobná té, na kterou jsme zvyklí například u již zmíněného AghaRTA Jazz Festu, tj. koncerty se odehrávají v klubech a koncertních sálech, v centru této kulturně živé, avšak zároveň klidné a spořádané saské metropole. Rozdílné je však už pojetí z hlediska časového harmonogramu. AghaRTA je spíše sérií jednotlivých koncertů než festivalem, zatímco Jazztage se sice také odehrávají v průběhu osmi dní, ale s výjimkou dvoudenní pauzy se každý večer konají jeden až dva koncerty. Festival graduje o víkendu, kdy je na programu až pět koncertů za den. Jde tedy o ideální příležitost nejen pro domácí publikum, ale i pro zahraniční návštěvníky, kteří mohou výlet na tento festival pojmout jako kulturně obohacenou dovolenou do města hudbě zasvěcenému – rodiště Wagnerova a působiště Bachova.

JAK UVAŘIT FESTIVAL?

Letošní program může posloužit jako dobrý vzor toho, kam až může dramaturg sáhnout, aniž by měl pocit, že se tím rozmělní hudební integrita festivalu. Hned na úvod se představili dva němečtí DJové obratně mixující jazzové vinyly, konkrétně DJ Lucis a DJ Lucille du Basse. DJing, taneční klubová scéna a jejich sbližování s jazzovými postupy prostřednictvím samplů a míchání jazzových desek s tanečními rytmy je něco, co se zpočátku mohlo zdáti pošetilým pokusem. Již od počátku devadesátých let, od dob pionýrů těchto metod, jakými byli britští experimentátoři Coldcut, brazilský ohybač rytmů a harmonií Amon Tobin či gramofonový mág Kid Koala z Kanady, se ale prokazuje, že oba tyto hudební světy se mají vzájemně čím obohatit. Následující noc s výmluvným názvem Jazzelectric Night plynule navázala s nujazzovými kapelami Micatone a Skalpel. Micatone z berlínského labelu Sonar jsou zdánlivě o něco blíže popu, což je dáno především tím, že jejich kompozice stojí na linkách tvořených klávesami – především elektrickým piánem a syntetyzátory Sebastiana Demmina a do jisté míry také přítomností jemného ženského vokálu Lisy Bassenge. To polští Skalpel z londýnského vydavatelství Ninja Tune jsou z trochu jiného těsta. Skupina, postavená kolem vratislavské dvojice Marcin Cichy a Igor Pudlo, už po jednu dekádu dokazuje, jak může být fúze elektronické hudby s jazzovými postupy přínosná. Jejich hudba je především rytmicky sofi stikovaná a opírá se o precizní, experimentální a velmi nápaditou práci se samply. Útržky z nesčetných jazzových desek, kterými disponují, se mísí s nástrojovými party předtočenými ve studiu včetně zběsilých sól na bicí a s pokřivenými a zpřelámanými rytmy. Ač se na výsledném zvuku podílí jen dva jedinci ve studiu, kteří nemají v rukou nic jiného než nahrávky a digitální přístroje, s jejichž pomocí je smíchají, vše zní naprosto organicky, nikoli mašinérně. V Lipsku pak bravurně demonstrovali, že tento postup zvládají i v opačném gardu, tedy, že jsou kromě kvalitních DJ setů schopni odehrát i klasický koncert, při němž nástrojové party odehrají živí muzikanti a o zbytek se postarají Marcin s Igorem ve spolupráci se svými samplery, počítači a gramofony. Ne nadarmo se jedná o první umělce z kontinentální Evropy, kteří se uchytili na značce Ninja Tune, ikoně nujazzu a „chytré“ elektronické hudby.

Po dvoudenní pauze festival pokračoval v klubu Horns Erben večerem, kde dostaly šanci lokální, lipské skupiny. Další den bylo na programu vystoupení tria německého bubeníka Wolfganga Haffnera, jehož projev stojí na Haffnerově brilantní hře, která však naštěstí nepřerůstá do exhibičních extrémů. Zajímavostí je, že zatímco na posledních studiových deskách (zejména na Shapes, ACT 2006) se Haffner použitím ambientních ploch, samplerů a dalších prvků dostává do nujazzové polohy blízké tvorbě Nora Nilse Pettera Molvaera, při živých vystoupeních se spíše uchyluje k akustické interpretaci skladeb a má blíže k moderně jazzovému zvuku švédského tria Esbjörna Svenssona, s nímž také Haffner v minulosti spolupracoval. Následoval čtvrteční koncert norského experimentálního kytaristy Eivinda Aarseta, který byl pro mne osobně jedním z vrcholů celého festivalu. Odehrál se v klubu UT Connewitz, který disponuje unikátním geniem loci – jde o bývalý divadelní sál s vysokým stropem a popraskanou omítkou dotvářející celkovou patinu tohoto místa. Pro mrazivě melancholickou a zahloubanou hudbu Aarsetova tělesa tedy ideální prostor, který navíc poskytuje perfektní akustiku, čehož bylo v tomto případě využito k natočení živé verze jeho zatím posledního alba Sonic Codex. Aarsetova hudební krajina je krásná a rozmanitá – jeho elektrická kytara v klidných pasážích jen tiše šeptá jako mírný letní vánek, v němž vynikají další nástroje jako kalimba, štěrbinový buben či pedal steel kytara. Zároveň však ve skladbách gradujících až do extatických poloh dokáže běsnit jako vichřice, k níž se přidává vlnobití řízné rytmické sekce. Ve vyloženě hlukových pasážích pak dostávají všichni hudebníci dostatek prostoru k improvizaci. Sám Aarset svou současnou tvorbu popisuje slovy „black noise, white silence“. Zklamáním pak pro mne naopak byl koncert polského houslisty Adama Baldycha a jeho skupiny Damage Control, kteří se v nedalekém klubu NaTo nezmohli na více, než na demonstraci své virtuozity a strojově přesné rytmiky. Vše bylo sice technicky na vysoké úrovni, ale postrádalo to myšlenku, srdce a místy i vkus.

RIBOT, FANTOM OPERY

Vyvrcholení festivalu však mělo přijít teprve o nadcházejícím víkendu, kdy se centrum dění přesunulo do velkého lipského Opernhausu. Vše začalo koncertem skupiny Nik Bärtsch’s Ronin, což je sestava kolem švýcarského klavíristy a skladatele Nika Bärtsche. Ten vychází jak z hudebního minimalismu, tak z jazzu, ale především k hudbě přistupuje prostřednictvím buddhistických principů. Vše má v jeho hudbě svůj čas. Nikam se nespěchá. Ničeho nepřebývá, ničím se neplýtvá, nehýří. Každý tón je stejně důležitý jako ostatní. Bärtschovy skladby postupují pozvolna, ve zdánlivě nekonečných (na první poslech) repeticích. Většinou však jde o metodu kompozice představující jakousi inverzní pyramidu, kterou se nechal inspirovat i Maurice Ravel ve svém Boleru. Začíná se u jednoho nástroje, který v atypickém, často těžko spočitatelném rytmu opakuje jednoduchý motiv. Na ten se posléze, po velmi dlouhých intervalech nabalují další nástroje a vše postupně graduje. Právě tyto dlouhé intervaly dokážou posluchače dostat do stavu blízkého transu, v němž vnímá každý nový tón mnohem intenzivněji, než tomu bývá zvykem u jiných druhů kompozice.

Tečku za hlavním programem Jazztage pak udělal rozmanitý sobotní večer v opeře. Začala ho mezinárodní formace Transatlantic Freedom Suite Tentet se svou hodinovou freejazzovou kompozicí, jejíž struktura byla podobná skladbám Nika Bärtsche – jeden nástroj se přidával po druhém – ovšem bez svázanosti švýcarskou přesností a rytmickým řádem.

Poté se na pódium dostal očekávaný Avishai Cohen se svým projektem Aurora, v němž mísí jazzové postupy s tradičními židovskými melodiemi a arabskou rytmikou. Jestliže Cohen po předchozím běsnění nespoutaného Tentetu působil se svou absolutní muzikalitou, citem pro silné melodie a neuvěřitelnou libozvučností svých písní jako vyslanec míru a harmonie, po něm nastoupivší avantgardní kytarista Marc Ribot a jeho kapela Ceramic Dog působili na operním pódiu jako teroristé šířící totální disharmonii. Dramaturg v tomto případě zariskoval. Několik desítek jedinců skutečně opustilo sál po několikaminutovém úvodu tohoto setu, v němž se hudebníci pustili nemilosrdně do svých nástrojů a jako utržení ze řetězu z nich vyluzovali ty nejnelibější zvuky. Ti, kdo zůstali, však byli odměněni asi nejupřímnějším a nejsyrovějším vystoupením celého festivalu. Byl to přesný opak toho, co v klubu NaTo předvedl Adam Baldych se svou posádkou. Chvílemi to vážně mohlo působit, že dotyční, včetně hostující houslistky Eszter Balint, na nástroje ani neumějí hrát. Ti znalejší však věděli, že jsou to mistři svého řemesla a technicky mají na to zahrát téměř cokoliv. Oni ale chtěli dát naprosto bezprostřední průchod svým emocím, přenést je přímo do strun, blán či kláves a tudy přímo k posluchačům s využitím pokud možno co nejméně racionálních prvků.

Byla to důstojná tečka za festivalem, který už po několik let ukazuje, kolik podob může jazz mít a jak zkreslené a limitované je často jeho vnímání posluchačskou obcí, ale především festivalovými dramaturgy a promotéry, kteří by právě měli na svých bedrech nést úlohu rozšiřovat veřejné povědomí o komplexnosti a univerzálnosti významu slova jazz. Doufejme, že i u nás dojde v tomto směru časem ke změně konzervativního trendu a prolomení stávajícího statutu quo.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!