Jan Hocek Zápisky melomanovy 332. 2. 2018

Novým šéfdirigentem Filharmonie Hradec Králové byl před týdnem jmenován Kaspar Zehnder, jenž se tohoto postu ujme v září. Stojí za to povšimnout si blíže jeho osobnosti, zvláště když jsem s ním před osmi dny vedl nesmírně zajímavý rozhovor.

Tento sedmačtyřicetiletý švýcarský dirigent je velmi úzce spjat s Českou republikou již od roku 2005, kdy vystřídal Jiřího Bělohlávka na pozici šéfdirigenta Pražské komorní filharmonie (dnes PKF-Prague Philharmonia), kde setrval tři roky. Pro tento orchestr vytvořil mimo jiné invenční dramaturgii abonentních koncertů, kde se vedle klasicistního a romantického repertoáru čím dál více objevovala hudba 20. století a soudobá hudba. Spolupracoval také s Filharmonií Brno. V Hradci Králové se objevil již v roce 2008, a od té doby s tamním tělesem odehrál osm koncertů; naposledy s taktovkou a zároveň s pikolou a příčnou flétnou loni v březnu při koncertě odvysílaném ČT art. Zde zazněla i česká premiéra kompozice Quirk současného skladatele Karla Jenkinse, mimochodem bývalého člena legendární jazz-rockové kapely Soft Machine (1972-1984); v devadesátých letech a na počátku našeho tisíciletí se proslavil crossoverovým (a dosti rozporuplným) projektem Adiemus. Dalšími koncertními položkami byly dvě komorní skladby ve vzácně uváděných symfonických úpravách – J. S. Bach v úpravě Edwarda Elgara a Bedřich Smetana v pojetí George Szella. Celý koncert můžete zhlédnout zde:

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11824432778-bach-jenkins-a-smetana-ve-filharmonii-hradec-kralove/

Kaspar Zehnder je také výtečným flétnistou, který jako sólista spolupracuje nejen se symfonickými tělesy v Evropě a USA, ale je též členem komorních souborů „mit vier“ a Ensemble Paul Klee. Posledně jmenovaný interpretuje hudbu, jež se vztahuje ke slavnému výtvarnému umělci, jehož jméno nese. Zaznívá J. S. Bach, Mozart či Beethoven, které Klee rád poslouchal, stejně tak hudba jeho současníků – Schönberg, Hindemith, Bartók atd. Ovšem ani soudobá hudba nezůstává ochuzena.

Během rozhovoru mne několikrát vyloženě potěšil. Jsem vášnivým fanouškem festivalu Hudební fórum, které do Hradce Králové díky objevné dramaturgii Marka Hrubeckého přivádí soudobou orchestrální hudbu. Na otázku, zda nehodlá „krotit“ takového dramaturga, odpověděl: „Naopak! Sdílím jeho zájem o soudobou hudbu! Festival Hudební fórum je jeden z hlavních důvodů, proč jsem tuto nabídku přijal!“ S tím souvisí jeho poklona královéhradeckému publiku, který dokáže při takovém koncertě zaplnit sál. (Ten mimochodem považuje za jeden z nejlepších ve střední Evropě.) Ano, pamatuju si tento sál doslova praskající ve švech, jako třeba v případě večera s Hudbou pro Prahu 1968 Karla Husy a Circus Maximus (Symfonie č.3) Johna Corigliana v roce 2011, ale pak už zaznamenávám sice drobný, ale trvalý pokles návštěvnosti. To není výtka dramaturgii, naopak, ale svědčí to (podle mě) o stoupající „blbé náladě“ ve společnosti, ústupu intelektuálního vědomí hulvátskému populismu a primitivismu. Naplno řečeno: úroveň národa se posledních pět let viditelně snižuje a čím dále od Prahy, tím je to horší. Neodbytně to tak cítím, a nemohu se tohoto pocitu (a navíc i konkrétního poznání) bohužel zbavit. Omlouvám se těm, kteří do této množiny nepatří.

Vždycky mne zajímala ona chemie mezi dirigentem a orchestrem, přenos dirigentovy vize směrem k tolika hudebníkům. „V prvé řadě se já osobně musím sám od sebe abstrahovat. Musí zůstat jen samotná hudba,“ vysvětloval. Pak cítím energii, která jde od shora dolů, a já tuto vertikálu musím transformovat do horizontály. A tím získám dimenzi, tu správnou hudební dimenzi, kterou pak musím přenést do orchestru. Je to vlastně symbol, způsob, jak děláme kříž.“  

Samozřejmě jsem se nemohl nezeptat, zda do portfolia Filharmonie Hradec Králové přibydou díky němu skladatelé z jeho vlasti. Arthur Honegger již tady pod Zehnderovou taktovkou mimochodem zazněl, a to na jaře 2013, kdy bylo za účasti Pražského filharmonického sboru a švýcarského recitátora Gila Pidouxe provedeno rozměrné oratorium Nicolas de Flue (1938). Nebrání se tomu, ale není to jeho prvotním zájmem. Padla ovšem dvě jména, jež jsou pro něj stěžejní pro švýcarskou hudbu: Frank Martin (1890-1974) a Joseph Lauber (1864-1952). Ten druhý je dosud hrubě nedoceněný, v podstatě neznámý. „Je pro mne příkladem multikulturního myšlení v mé zemi, dodal dirigent. Pozdní romantika německého stylu a francouzský impresionismus, přičemž práce se zvukem, jeho barvami, vychází z inspirace švýcarskou přírodou. Ani jedna z jeho symfonií, instrumentálních koncertů, ať už klavírních, harfových, flétnových, kontrabasových a dalších, nebo cokoli z komorního díla, nebylo dosud nahráno. Dostal jsem se nyní v Lausanne k jeho originálním partiturám a budu je studovat. Na to se nesmírně těším.“    

Domnívám se, že Filharmonie Hradec Králové má dalšího výrazně novátorského šéfdirigenta; po Františku Vajnarovi, Ondřeji Kukalovi a nynějšímu Andreasi Sebastianu Weiserovi jde nejen o dirigenta třímajícího hlavní taktovku, ale též hudebního věrozvěsta. Proto v takové souvislosti nijak nepřekvapí Zehnderův pohled na dnes tolik módní „crossover“. „Nikdy by se neměla klasická hudba dostat na nižší úroveň,“ řekl mimo jiné. „Musí být jasné, že to klasická hudba je otevřená rozmanitým vlivům, to ona přijímá doteky odjinud...“

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!