Pavla Jonssonová Milenky múz: Stinka28. 2. 2018

Hana Lundiaková, která hraje pod jménem Stinka je písničkářka, harmonikářka, kytaristka a spisovatelka. Narodila se v roce 1978 v Broumově, kde také vyrůstala a získala první hudební vzdělání v LŠU na klavír. Vystudovala bohemistiku na FF UK v Praze, šest let hrála na akordeon ve skupině Rudovous, v roce 2001 načas i se skupinou Tři sestry. V roce 2010 vydala první sbírku experimentálních próz Vrhnout, v roce 2012 novelu Černý Klarus a v roce 2014 román Imago. Ty trubko! První sólové album Krrrva! vydala vlastním nákladem v roce 2013. Druhé, Bído, čau, vyšlo v roce 2015 u Polí5. Momentálně pracuje na novém albu Neviňátko a na prózách Parazit a Pod zákonem.

STINKA_Očio.jpg

Jak vzniklo jméno Stinka?

Stinka vznikla, když jsem v roce 2010 chystala k vydání svoji první knížku. Tehdy jsem na zadání nakladatele hledala emblém na obálku knihy, který by vystihoval moji tvorbu i mě. V tý době jsem hodně poslouchala raritní nahrávky Psích vojáků a moc se mi líbila skladba Stinka. Hraje výraznou roli ve filmu Žiletky ve scéně s páternosterem, vlastně je to leitmotiv mýho dospívání, ten nápěv mě vždycky strašně fascinoval. Vyhledala jsem si potom stínky a zjistila jsem, že jsou to korýši, který žijou všudede, ale přitom nejsou vůbec vidět a málokdo je vůbec zná. Stinka vypadá jako trilobit a žije ve stínu a přežije úplně všechno, údajně víc než potkani. Mně se líbilo, že ta bytost není vidět a že si libuje v temnotě. Tak jsem to použila a už mi to zůstalo na knize a o něco pozdějš i jako hudební pseudonym a dneska i jako moje přezdívka.

U koho vydáváš?

U Polí5. První desku jsem si vydala vlastním nákladem, s Indies jsem se nějak nedohodla a prodávala jsem ji u Polí5. Takže jsem potom logicky už druhou desku vydala u nich a vlastně i teďka singl, který jsem nahrávala s kanadským zpěvákem Rorym Hincheym. Je z kapely Alpha Strategy, hudebně se podobají Shellac, spolupracujou se Stevem Albinim. Jsou hodně strozí, tvrdí. Hráli tady kdysi na koncertě a tam jsme se seznámili. Rory se hodně zabývá světovýma písničkářkama pro rádia v Torontu dělal různé pořady, znal i český muzikantky, třeba Yvonne Přenosilovou, švédské zpěvačky… Takže on se o moje věci hnedka zajímal a padli jsme si do oka.

Shodou okolností tady byli Alpha Strategy zrovna včera, nahrávali v Napa records, a tak jsem tam s nima nahrála svůj nový singl Zabouchnutá, parádně, na analog, na jeden take. Chlapíci mi tam přihráli baskytaru a bicí. Zní to o dost jinak, než co dělám normálně.Ale takovýhle experimentování se zvukem mě hrozně baví a zajímá. Vlastně nezávisle na nějakým záměru takhle odlišně znějí tři singly z posledního roku a půl. Sice bych klidně ráda natočila desku, která by zněla popově, ale všechno, co dělám, mě od toho odtahuje. Říkala jsem si nějdřív, že bych Zabouchnutou natočila jako rap-popovou píseň, ale nakonec jsem si u toho připadala neskonale směšně. Takže zvukově je to zase experiment. No a v duchu objevování nových zvukových kombinací bude i celá chystaná deska Neviňátko. Pokud všechno klapne, v dubnu 2018 budeme točit v Jámoru. Něco málo možná natočím v Americe v Chicagu, ale o tom se zatím nechci šířit…

Hráli tě na Rádiu 1?

Chvíli hráli tu první desku. Ale jediný rádio, který pořádně hraje Stinku a spoustu českejch kapel, je Rádio Proglas. Dokonce jsme se tam s Okříšky dostali do hitparády.

Spolupracovala jsi převážně s mužskými muzikanty, lákalo tě někdy si založit holčičí kapelu?

To mě nikdy nelákalo, jediný, kdy mě to napadlo, bylo v rámci totální naštvanosti na chlapy z kapely, že jsou laxní, nechce se jim zkoušet a kolikrát ani nemůžou na koncert, protože zrovna hrajou jinde s pěti dalšíma kapelama. Ty holky by ale určitě stejně byly nakonec kojící maminky apod., takže by to bylo z bláta do močálu. Mám staršího bratra a jsem celý život obklopená klukama. V dětství mě, jak to tak bejvalo, musel vláčet všude s sebou, i když je o čtyři roky starší a logicky měl dost jiný zájmy než mrňavá holka. Ale brzo jsem se přizpůsobila. Jsem odchovaná těma klukama z ulice, i proto mi ten mužskej model vyhovuje a necítím se v něm nijak nepřirozeně (ale tak podívej se na většinu kapel…). V čistě ženským prostředí jsem se pohybovala jen chvíli, a vždycky to skončilo tím, že mě holky vyobcovaly, že jsem divná. Takže jsem se pak vlastně ženských spíš stranila.

Dá se říct, že jsi dirigentka svého orchestru, který sis sama vybrala?

To úplně tak není, protože sice ty písničky dělám já, ale podíl na autorství je u spoluhráčů značnej. Mám tendenci si hledat silný tvůrčí osobnosti, jako Fanda Holej, kterej se možná trhne, protože toho má neúnosně moc. Nebo Martin Doležal aka Bazdesh, mladej kluk, brilantní kytarista, co taky skládá, má svou kapelu a nádherně fotí. Vždycky přinesu hotovou písničku a do toho děláme aranže, kytary, zvuky. Oni něco vymyslí a já řeknu ne, to není vono, tohle je moc popový, tohle je moc country, tohle zní jako nějaký jazzový klišé, zkus něco jinýho, tady zahraj víc metalu, tady dej spíš drone. Tak nějak to asi probíhá. Ale že bych jim striktně říkala, co mají hrát, to by nešlo. Jako šéf jsem dost špatná, postrádám organizační schopnosti, ale dělám na tom (smích). Jsou to skvělí muzikanti, určitě lepší než já, já moc hrát neumím. Já jsem spíš jako autor. Nejsem dobrej hráč, hraju technicky blbě. Pro mě je ale důležitý, že jsme na stejný vlně. Musíme se umět poslat do prdele, ale musíme se taky umět udobřit.

autorRadúz Dětinský.jpg

Kolik koncertů máte za rok?

Svého času jich bylo hodně. Ale já jsem limitovaná, dala jsem si maximálně tři do měsíce, protože jsem svobodná maminka a nechci syna zanedbávat, jsme na sebe hodně fixovaný. Mám zkušenost s profesionálním hraním u Třech sester z roku 2001, měli jsme osmdesát koncertů za rok a já jsem to nesla celkem těžce. Byla to obrovská zkušenost a vím, že nechci bejt profesionální muzikant, nebo aspoň ne někdo, kdo žije převážně z koncertů, to je tvrdej chlebíček. Převrácený biologický hodiny, když se člověk vrací domů v pět v šest ráno nebo vůbec. Nebyla jsem pak schopna jakýkoli intelektuálně náročnější činnosti. Pro Stinku jsou dva tři koncerty do měsíce tak akorát.

Máš hudební vzdělání?

Mám asi osm let klavíru. Ale nechodila jsem do hudební nauky, neumím pojmenovat skoro nic. Ve třetím ročníku mě totiž učitelka nauky vyhazovala za dveře, že mám moc hlubokej hlas a že přehluším všechny, tak ať zpívám za dveřmi, tam že jí to nevadí… Tak mi na dlouhý čas zblokovala přístup k hudbě a hlavně ke zpívání. Rodiče mi potom dovolili do nauky nechodit vůbec. Byla to asi tehdy opravdu oboustranná nenávist, učitelky i žákyně.

Ale ten český systém ZUŠek je považován za geniální, přístupný pro každého nadaného. Výuka jeden na jednoho za dostupnou cenu.

Nevím, no, možná v tomhle ohledu, ale jinak já ho poznala jako špatný. Bylo to příliš institucializované a slýchám, že i dneska… učitelé, kteří tam učí, to mají moc zajetý, málokterý talentovaný učitel tam zůstane. Já jsem měla ten pocit, a spoustu lidí mi říká, že by dítě do ZUŠky nedali, protože by ho tam pokazili. Mluvila jsem o tom i s člověkem, co tam učí a taky z toho byl špatnej. Většina učitelů nemá tvůrčí přístup, nemůžou najít ten point v sobě a nenajdou ho ani v dětech. Mě třeba dodneska mrzí, že mi nikdo ve škole neukázal improvizaci nebo jazz. Mě celou dobu učili skoro jen a jen Bacha. Chodila jsem na piáno, na akordeon jsem se naučila až v 18 letech sama.

A jak se to stalo?

V roce 1996 jsem přišla do Prahy na FF UK na bohemistiku. Knížky mě vždycky hrozně zajímaly, já jsem byla strašnej knihomol od puberty. No a někdy v roce 1997 jsme popíjeli s partičkou z Broumova na Cibulce, byla jsem velmi mladá. Ten klub měl Martin Juráček, byly tam úžasný večery. Hráli tam Plastici a Psí vojáci, občas se tam mihnul Havel, přednášel Martin Machovec a něco vyřvával Magor. Já seděla hrozně opilá v křesle a měla jsem na klíně diatonickou harmoniku po pradědečkovi, na kterou jsem občas hrávala. A uviděl mě Martin Černý s Bonzem z Rudovousu a řekli mi, že shánějí harmonikáře a jestli s nima nechci hrát na akordeon. A já jsem jim řekla, že když mně seženou akordeon, tak se na něj naučím a budu hrát. Vzniklo tím úžasný přátelství. Byly to nádherný roky, skončilo to někdy v roce 2003.  Měli jsme spoustu koncertů, i ve Švýcarsku. Ale pro mě to bylo hodně likvidační, ty večírky byly fakt bujarý, byly to devadesátý léta, euforie. Scházeli jsme se na Deltě, ta byla určující pro celou tuhle scénu. Nakonec jsem od nich odešla, protože nechtěli dělat nový věci a já jsem potřebovala tvořit. Zjistila jsem, že musím utýct, protože kluci dost zpohodlněli. Byli na mě nějakej čas naštvaný, ale pak mi to odpustili.

Tisíce talentovaných děvčat studuje hudbu a pak většinou někam zmizí. Proč myslíš, že to je?

No, jednak si myslím, že je hodně silný umělecký vyhoření v rámci rodiny. Jakmile se žena stane matkou, přijdou náročný časy a málokterá pak vydrží dvojí, trojí, paterý život, střídání životních rolí. Je to šíleně náročný. Prostě se to pak někdy stopne a nápady neprouděj ven, zůstanou zamotaný v utěrkách, plenkách a domáctnosti. A obecně asi není jednoduchá ani pozice tvůrce, nevím, jestli je to stejný u ženských a u chlapů, ale ten tlak je velký. Aspoň ze začátku. Pro toho, kdo vydrží u svý tvorby, je to někdy očistec, nenechat se zviklat počátečním neúspěchem nebo tím, že se neuživíš. Tak třeba jazzmani, který maj asi dost silný nervy, hrajou až dvacet koncertů měsíčně, aby potom mohli vydat autorskou desku pro dvacet svých posluchačů, a tak to jedou celý život.

Myslíš, že existuje nějaká esenciální ženská kvalita v kreativitě, nebo myslíš, že kreativita je androgynní, že nemá pohlaví?

Kreativita je něco nad tím, ale jsem zastáncem toho, že existuje ženská esence tvorby, určitě žena tvoří trochu jinak, už z toho prostého důvodu, že má jiný tělo a i trochu jiné místo ve světě. Můžeme vyjít třeba jen z autoerotiky, žena osahává celý tělo, je to komplexnější, muž to směřuje víc k jednomu bodu nebo rovnou k pointě? Nevím, tohle je téma na knížku. Radši tvořím, než o tvorbě a jejích principech mluvím. Radši zůstávám v tý prazóně, mimo racionalizace, i když samozřejmě ne bez nadhledu… Když mám začít rozebírat to, jak tvořím, mám dojem, jako kdyby mi někdo chtěl sahat mezi nohy, je to divný pocit, ale mám to tak pořád. Prostě je to pro mě hodně intimní. Kvůli teoretizování o principech tvorby jsem vlastně i odešla z vysoký (rok před státnicí), začalo mi to jít šíleně na nervy. Takový to zmocňování se díla… Jako autor jsem to už dál nechtěla provozovat, přišlo mi to jako znásilňování, takovej gangbang, po němž rozebraný dílo ztratilo svoji hodnotu.

Myslíš, že by ženy měly vědomě usilovat o vytváření hudby, která je odlišná od mužské hudby?

No, tos mě zaskočila. To nevím, nikdy jsem si nepoložila otázku, že by ženy kopírovaly nebo nekopírovaly mužskou tvorbu, to dělají všichni stejně. Máš svý vzory a funguje to podvědomě. Ale že bych někoho kopírovala a pak si řekla bacha, teď to zní jako John Cale, to ne, protože to je chlap, a tak ho nemůžu kopírovat – to opravdu neznám. A když si řeknu, teď to zní jako Siouxie and the Banshees nebo Patti Smith, tak to jo, to můžu kopírovat, to jsou ženský. To ne, vůbec. Je to tak podvědomý, je to tak prahorní, myslím, že kdyby to začaly ženy vědomě dělat, skončilo by to asi trapností nebo extrémním osamocením. Kdyby ženy měly vědomě usilovat o ještě větší ženství/ženskost a muži vědomě usilovali o ještě větší mužnost nebo mužství, já nevím, no… to by byla asi groteska.

Ale francouzský feministky říkají, že je třeba psát mateřským mlékem, že zajímavá je ta odlišnost, to, jak žena přispívá svou jedinečnou divokou zónou. Mě připadá, že na Krrrva! to je totální divoká ženská zóna.

To mě těší, že to takhle cítíš. Určitě to tam je. I moje texty ve Vrhnout, v té experimentální sbírce, jsou divočina, někdo to ani nedokáže učíst, ty popisy pocitů, rozklady detailů světa kolem, fyzický ukotvení do věcí atd. To tam je, možná víc než v hudbě. V hudbě to neumím moc posoudit. Někdy mi přijde, že bych na hudbu potřebovala víc času, abych nikam nespěchala a počkala si. Možná by ale potom už nevznikaly písničky, ale spíš skladby. Jenomže mám fakt komplexy, že nemám techniku, znalosti a někdy mám v hlavě polyfonní melodie, které neumím převést do reálu, buď že to prostě nezahraju anebo že nedokážu najít přesnou kombinaci těch tónů, barvu, délku, ostrost. Tuhle jemnou práci se teprve učím, není to vůbec snadný, pro nedouka jako já. Jenom intuice už mi nestačí. Teprve se učím slyšet svět i sebe.

Jaké máš oblíbené muzikantky?

Jak už jsem zmínila, Patti Smith a Siouxie and the Banshees, pak třeba Nico, zvukově Janis Joplin, všechno je to starší generace. Jako dítě jsem hodně slýchala operní pěvkyně… Z tý současný scény nevím, Like Li, Japonka Haco, Chelsea Wolfe, Načeva. Teď je módní křehkej ženskej zpěv. Hlasy jsou jak na zakázku hodně sexualizovaný, erotizovaný, zpěvačky přivzdychávají každou třetí samohlásku, to nemám ráda. Pravda je, že mám taky problém s vysokými frekvencemi obecně, vadí mi hodně zvuků, který běžně lidi nevnímaj jako otravný. I z toho důvodu nedokážu poslouchat některý zpěvačky, ale i současný zpěváky s vyšším hlasem. Ale že bych měla nějakou zpěvačku, kde bych si vyloženě řekla, takhle bych chtěla zpívat, tak to jsem asi nikdy neměla.

Znáš Pauline Oliveros?

Znám. Co dělá ona, to je jedna z věcí, co mě u akordeonu zajímají. Takovou soustředěnou desku bych jednou chtěla natočit, ambient, který umí rozjet taneční party. Někdy je ale tahle hudba pro mě náročná, vzbuzuje to ve mně někdy úzkost, nauzeu, ta hudba je strašně emočně nabitá, žitá, úplně mimo kategorie rychlý spotřeby a popu. Je tam silnej osobní přenos. Všechno se otevře, třeba právě Oliveros byla tolik dokořán, že se při poslechu někdy až stydím. A kolikrát přepnu na jednoduchý pop, abych se chránila před silným prožitkem anebo nahlídnutím do paralelních světů či temnoty. Sprostý co?!

Ale Pauline Oliveros měla v sobě hodně legrace, byl v tom vtip.

Určitě. Mám to tak u těch věcí, který jsou hodně niterný. Teď chodím občas na improvizaci, ne že by to bylo vždycky skvělý, ale hledám nový zvuky a kombinace, je to trochu voyerský, ale uvolněnost některých hráčů je inspirující.

IMG_6693 (1).JPG

Jak ovlivňuje spiritualita tvoji kreativní práci? Máš tam šamanské rituály i Ježíše.

Ten Ježíš je tam jako jistá hra. Je to ode mě páskovitost. Je to rovina, kterou mám ještě z Broumova, kde je hrozně moc kostelů a obrovský tajuplný klášter. Od malička jsem tam potkávala jeptišky a vždycky mě fascinovaly. Chodívali jsme jako děti do klášterní zahrady, kam se nesmělo. Bylo to hodně zpustlý místo, náletový křoviska, kašna bez vody, pomlácený sochy, schodiště, poetický a děsivý zároveň. Jeptišky nás často honily s koštětem, ale vždycky jsme znovu přelezli obří zeď. Pod klášterem jsme s klukama prolézali katakomby, strachy a vzrušením bez sebe. Pomáhal nám v tom vydatně syn jednoho z archivářů kláštera. Myslím, že to asi za nás hodněkrát slíznul. Bylo to dost nebezpečný, lezlo se tam ze strmý strany od řeky a místama se muselo plazit. Jinak motiv askeze prolíná celou moji tvorbou, asi proto, že jsem v podstatě požitkářka. A na to už přímo navazuje ono šamanství asi.

A písnička na Krrrvě!, Zavátá koliba, jak Maria říká, Josefe, podrž mi Ježíška, a on říká, ať ho položí na zem, že má zmrzlé ruce, jak je to s ní?

To je ukradený text z knihy Ivana Wernische, jak on tomu říká „překrad“ staré německé písně. Je to coververze písničky mojí oblíbený kapely, co už dávno neexistuje, jmenovala se Kapitán Kajman. Ten text mě jako svobodnou mámu, který s miminkem táta nepomáhal, protože odešel za jednou dívenkou kamsi, pochopitelně oslovoval. A vždycky jsem si přála mít svého Josefa, což byl takovej první otčím, nebo ne? Nebo se rouhám? V tomhle verši je toho hodně, prostý fakt, že byla prostě na hoře ukrutná zima, i můj osobní strach a frustrace, že otčím nebude milovat moje dítě. Jedna z nejsilnějších písniček alba, myslím.

A jinak, když se řekne spiritualita…, mám ten termín úplně vyprázdněnej. Mám to naplněný jenom tím úplně všedním obyčejným životem a prací, maličkejma věcma a radostma a komunikací, co dělá každý člověk. Asi jsem si celý duchovno přetavila do prostýho bytí a víc k tomu neumím říct. „To moje duchovno stojí celkem za hovno“ – takhle nějak bych to asi zbásnila.

A to šamanství?

To jsem si nikdy nijak nedefinovala, ono to tam prostě je. Mnoho veršů funguje jako zaříkadlo. Přijde mi to přirozený, že máme svoje rituály, zažitý i nevšední, magický. Beru to jako součást života. Jsou to jenom touhy po změně a přání, aby přišlo něco, co nám přinese štěstí anebo harmonii. Někdy pro to něco uděláme, někdy se jen pomodlíme, někdy vytancujeme kruh, někdy složíme písničku, uděláme sochu anebo natočíme film.

Když něco vytváříš, je to ze sebe nebo odněkud?

Já to asi vnímám spíš dvojace. Nějakou dobu jsem říkala, že to, co tvořím, je samotvorba, že se to píše samo, že se musím dostat na určitou hladinu, nevím, jak se tomu říká přesně, vždycky se musím dostat do toho správnýho proudu a pak to jede už samo. A cejtím, že tohle je dobře. Nevím ale, jak to přesně funguje, a ani nechci vědět, jak to funguje. Asi takhle: proudí to skrze tebe, ale i z tebe, nejde to oddělit, to je jako bys řekla, světlo svítí skrz lahev a vytváří odraz na stěně anebo se z toho vytvoří dva světelný paprsky, odrazy. Jedno tedy nefunguje bez druhého, všechno funguje ve vztazích.

Máš ráda nějaké české hudebnice nebo zpěvačky? Chtěla bys nepřímo nebo přímo něco říct ostatním muzikantkám v téhle sérii rozhovorů?

Načeva, ta mě z českých zpěvaček nebo vůbec muzikantek, oslovila nejvíc. Poslouchala jsem taky Zuby nehty, to jo, ale to nebylo, že bych si sedla na zadek a řekla si, bože, to je pecka. Ale deska Nebe je rudý mě zasáhla, fakt se mi strašně líbí, jak pracuje s texty, co si vybírala, projev, na jednu stranu velice skromnej, a na druhou stranu barevnej a bohatej.

Můžeš něco říct o nějakém svém textu? Který je pro tebe nejdůležitější? Líbí se mi singl Zelí, kde zpíváš, že život je korida.

Důležitej je pro mě text Čekni děti, což je modlitba nebo zaříkadlo, který vzniklo jako vyjádření vděku rodičům a zároveň pojmenování toho pocitu, když jsem se stala rodičem. Je to písnička o nepodmíněný lásce. Týhle lásky by mělo být víc. Nejenom k dětem, ale i k potřebným. Lidi potřebujou pomoct, ale styděj se to říct. Jako by to bylo něco trapnýho, že na to sám nestačíš. Člověk je sociální bytost a bez sociálních vztahů uhyne. Naštěstí i tohle téma už se začíná detabuizovat dneska.

Máš na desce jeden anglický text, Nasty Place. Jde proniknout v zahraničí?

Jsou mnohý český kapely, který jezděj do světa, většinou je to i jejich manažerský dílo, museli si za tím tvrdě jít. Nebo je to dílo náhody, že někdo někoho potká. Taky mi kamarádi říkali, pojeď do Kanady, zařídíme ti turné, ale já na to momentálně nemám. Abych odjela od syna. Ale ten asi klíč není v anglickým textu.

A proč máš anglický text?

Protože jsem to udělala v Torontu, kde jsem byla na výletě za Rorym. Seděla jsem u něj doma, zatímco byl v práci, a hrála na harmonium. A když jsem pozorovala život v Torontu na ulicích, všimla jsem si, jak jsou tam lidi chudý, obyčejný, mnohem chudší a šedivější, než my tady…

Co smyčky a elektrická kytara?

Elektronika a loopování je u sólovejch hráček častý a looping je vděčnej, protože ti nahradí polyfonii kapely. Ale zároveň je to tenkej led, protože tam nefunguje dynamika a energie. I když je to třeba jen pár taktů, je pro mě hrozně důležitý, aby se to proměňovalo, a proto to může být slepá ulička. Přesto bych to chtěla využít, možná ne tolik pro kytaru, jako spíš pro harmoniku.

Cítíš, že se za tvýho života situace děvčat v té tvůrčí oblasti nějak proměnila, že se věci zlepšují?

Určitě jo. Jsou mnohem svobodnější. Znám dokonce ženy, který se kvůli umění rozhodly nemít děti. To mi připadá trochu extrémní, ale nikdo už je asi za to nebude odsuzovat. Jedna z mých známých, světově uznávaná evropská spisovatelka, mi před pár lety řekla: „Potřebuju psát, a dítě by mě potřebovalo víc než moje knihy, to bych mu nemohla udělat.“

Říkáš, že se učíš na kytaru, že už dál nemůžeš hrát na akordeon. Jak to?

Jsou jistý zdravotní problémy, kvůli kterým pro mě bude kytara snazší, akordeon je fyzicky náročný i pro nezpěváka, zpívající akordeonista dostává zabrat x-krát tolik. Už to neudýchám a ubližuju tím srdci a páteři, takže jsem se rozhodla pro změnu. Půjde to pozvolna, nikdy nepřestanu hrát na akordeon úplně, ale bude mít prostě čím dál menší podíl. Však úžasných nástrojů je spousta, a to nemluvím o elektronice.

 

 

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Death Threat - Blood Rain EP