Matěj Kratochvíl Zkouška sirén – Federal Music Project7. 3. 2018

Před nedávnem skončila olympiáda, pamatuje si na ni ještě někdo? Přinejmenším politici asi ano, protože se zamýšlejí nad stavbou rychlobruslařských stadionů a posílají medailistkám plyšové lemury jako poděkování za to, že byly nejlepší. A rozviřují se úvahy, jak to zařídit, aby takových nejlepších bylo víc a aby se již pokud možno od dětství vědělo, že budou nejlepší a mohli se podporovat více. A to se vlastně řeší v každém oboru, v němž se lidé mohou vzdělávat, zdokonalovat a poměřovat. Jak jsem zmínil loni na podzim v předvolebních Videích na víkend, některé strany slibovaly, že nedopustí, „…aby jediný výjimečný umělecký talent musel zanechat své činnosti ze sociálních či ekonomických důvodů.“ Aniž by tedy řešili, jak takové talenty rozpoznat a zda ti, kdo nejsou talentovaní výjimečně, ale jen normálně, mají prostě smůlu.

Připomeňme si v té souvislosti jeden historicky významný případ, kdy se politici rozhodli hudební kulturu masivně podpořit, protože usoudili, že bude užitečnější, když se namísto pár vyvolených zlepší přístup k hudbě co nejširším skupinám lidí. Psala se třicátí léta a Spojené státy procházely velkou hospodářskou krizí. Prezident Roosevelt se jí rozhodl čelit programem nazvaným New Deal, což je pojem dosti známý. Méně již je známo, že jeho součástí byl Federal Music Project (FMP), ambiciózní plán, jak s nezaměstnaností a všeobecně „blbou náladou“ bojovat skrze hudbu. Masivní podpora hudebního vzdělávání pro zájemce všech věkových kategorií, zakládání nových orchestrů a sborů, koncerty zdarma či za minimální vstupné. Velkorysá akce – vlastně historicky první případ, kdy americká vláda ve velkém finančně podporovala kulturu – se rozjela v roce 1935 a jejím vedením byl pověřen rusko-americký dirigent Nikolai Sokoloff. Už jeho národnostní původ byl důvodem ke kritice z některých konzervativnějších stran, nemluvě o tom, že celý princip projektu státní podpory umění mnohým zaváněl komunistickým importem. Byla to nicméně doba, kdy levicové proudy měly ve Spojených státech silnější pozici. A zároveň se díky FMP začalo vůbec mluvit o tom, co to je americká hudba a co pod tuto nálepku může spadat. Charles Seeger, přesvědčený levičák, začal v rámci FMP organizovat ve velkém sběr lidové hudby v různých oblastech a položil tím základ revivalovým vlnám, když z jím pořízených zápisů a nahrávek mohla vycházet generace Boba Dylana a dalších.

Třicátá léta byla zároveň dobou swingu, kdy se jazz postupně vyvazoval ze svých rasových hranic. A jazz se také dostal do záběru organizátorů Federal Music Project, který jinak preferoval hudbu vycházející z evropských klasických tradic. Je zajímavé, že propojení jazzu s politikou přečkalo i druhou světovou válku, kdy se proměnilo v takzvanou jazzovou diplomacii, která skrze státní podporu jazzových muzikantů a jejich cest po světě šířilo reputaci Spojených států a jejich hodnot.

Jako státem organizovaná akce se FMP (později přejmenovaný na Works Progress Administration) rád pyšnil statistikami: do roku 1941 7300 původních kompozic od 2558 amerických skladatelů, celkem 160 000 000 posluchačů koncertů a tak dále. Dochovalo se množství rozhlasových pořadů různých žánrů, ze kterých si můžeme udělat obrázek, jaká hudba měla tvořit americký „nový úděl“.

 https://www.wnyc.org/series/works-progress-administration/listen

Jedním z cílů projektu bylo samozřejmě poskytnout zábavu a jakousi hudební úlevu lidem v těžké době. A pro tento cíl bylo vhodnější prezentovat hudbu přístupnou, optimistickou, neexperimentující. Skladatelé, kteří si ještě na konci 20. let pohrávali s divnými zvuky a hledali nové formy, náhle objevovali prostou krásu lidových melodií a klasických harmonií. Nebyla to tedy podpora originálních hudebních počinů, ale spíše toho, aby se co nejvíce lidí mohlo s hudbou vůbec v nějaké formě setkávat.

Zmíněná levicovost projektu možná byla také důvodem, proč se o FMP v poválečné Americe příliš nemluvilo. Studená válka a mccartyhovský hon na domácí spojence komunistů s jeho odkazem neladila. Pozitivní následky ale zůstaly a Federal Music Project tak měl svůj díl zásluh na poválečné dominanci americké hudby, která trvá dodnes. A vlastně se zasloužil třeba i o rozkvět hudby ve Skandinávii, protože například švédská vláda začala větší měrou podporovat místní hudební školství, aby vytvořila opozici dominantní americké kultuře. A shodou okolností mnoho nejúspěšnějších producentů světového popu pochází ze Švédska.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Death Threat - Blood Rain EP