Jozef Cseres Hermovo ucho: Všestranný génius George Lewis III21. 3. 2018

Filozofické reflexivnosti své hudby a důrazu na její sociálně-kulturní poslání se George Lewis nevzdává ani v striktněji strukturovaných dílech posledního desetiletí. Po letech hráčské zkušenosti a experimentování s improvizací a umělou inteligencí dosáhl i jeho skladatelský rukopis úrovně, kde hrozí manýrismus bravury. Aby se mu vyhnul, nejenom že střídá a spojuje své stěžejní zájmy, ale různými prostředky se snaží zaujmout interprety, pro něž píše. Vyprovokoval ho k tomu jednak kontakt s nejmladší generací skladatelů-interpretů, s nimiž pravidelně přichází do styku v rámci pedagogické práce, jednak obecný nárůst kvalitních a zanícených interpretů a souborů nejsoudobější hudby ve Státech i markantní decentralizace tamějšího hudebního života.      

Coby skladatel, zůstává Lewis věrný nelineární organizaci hudební formy, v instrumentaci však pečlivě dbá na rovnostářskou vyváženost všech nástrojových partů. Vhodným příkladem mohou být dva oktety z profilového alba Les Exercices spirituels (Tzadik, 2011). Ten první, jenž dal albu název, napsal Lewis v roce 2010 pro soubor Ensemble Erik Satie, a ten ho pod taktovkou Arnauda Petita a za účasti autora obsluhujícího elektroniku premiéroval na festivalu Banlieuses Bleues ve francouzském Blanc-Mesnil. Duchovní cvičení odkazují na teze francouzského filozofa Pierra Hadota; ten paradoxně měsíc po premiéře skladby zemřel. Lewisovi jeho učení zprostředkoval přítel filozof Arnold I. Davidson, jemuž je skladba dedikována. Davidson, velký znalec Foucaulta a dalších francouzských myslitelů, už léta poukazuje na kognitivní korespondence mezi různými duchovními praktikami a moderní hudební improvizací. Lewisova hudební verze je každopádně stejně svěží jako břitké myšlení jmenovaných filozofů. Vibrující multidimenzionální tkáň, tkaná osmi autonomními nástroji (flétna, basklarinet, kytara, housle, violoncello, klavír, bicí a perkuse) a živě dozvučovaná osmikanálovou elektronikou, vytváří časoprostor, kde je stabilní pouze nestabilita. Pět částí téměř půlhodinového díla má sice navádějící názvy (Ze dne na noc, Prostory, Sóla, Improvizace, Meditace), jsou to však plané asociace. Třeba v Sólech jednotlivé nástroje neexhibují, nýbrž se simultánně podílejí na dynamické textuře, jež je směsicí vrstvených zvukových bloků, podivných sonorit a odpovídajících nálad. Druhý oktet působí od začátku majestátněji, což je částečně způsobeno kontrastem mezi zvukem dechů (flétna, klarinet, fagot, pozoun) a smyčců (housle, violoncello, kontrabas), který korigují perkuse. I v něm se však Lewis zaměřil na víceúrovňovou komunikaci mezi nástrojovými party. Dílo původně vzniklo na zakázku Vancouverské kulturní olympiády v roce 2010, kde bylo součástí interaktivní instalace, na níž se spolupodílel kanadský vizuální umělec Eric Metcalfe. Dostalo název Ikons (Ikony), podle sedmi pyramid, z nichž vycházela hudba reagující na pohyby návštěvníků. Koncertní verze z alba, kterou s kalifornskými hudebníky nastudoval Rand Steiger, je interpretací výchozí notované kompozice.      

Dramaturgie dvou loňských CD s komorní hudbou – The Will To Adorn (Tundra/New Focus Recordings) a Assemblage (New World Records) – náležitě reprezentuje aktuální stav Lewisova hudebního myšlení. Z prvního alba zaujmou zejména titulní The Will To Adorn (2011) a dlouhý septet Born Obbligato (2013), ačkoli byly inspirovány zcela odlišnými kulturními kontexty. Vůle zdobit vděčí za svůj vznik postřehům významné afroamerické literátky a etnografky Zory Nealové Hurstonové o přehnaném dekorování jako charakteristickém znaku výrazové estetiky Afroameričanů. Lewis transformoval estetický princip redundantní dekorativnosti do hudební kompoziční metody, výsledkem čehož je kontrapunktická a polyrytmická krajina, v jejímž rozbujnělém porostu se prosazují nepříliš koordinované hlasy a refrény podle témbrových, impresionisticky laděných preferencí. Další důkaz uvážené kontextové aktualizace afroamerických kulturních tradic, k nimž se Lewis opakovaně hrdě hlásí, v globálním milieu naší přítomné rozmanitosti. I v Born Obbligato Lewis recykluje historické reálie s postmodernistickým odstupem, tentokrát však sahá po inspiraci hlouběji a dál, a je tudíž méně vážný. Jako východisko si zvolil slavný Beethovenův Septet op. 20, k němuž měl autor, přestože (nebo právě proto, že) mu přinesl úspěch, nevraživý vztah. Skladatel v něm citoval známé Mozartovo Divertimento pro smyčcové trio KV 563 a traduje se, že komplimenty ke svému povedenému dílku odbýval větou: „To napsal Mozart.“ Lewise zaujala poznámka v Beethovenově dopisu vydavateli, kde k nástrojovému obsazení přidal „tutti obligati“ a napsal: „Neumím napsat nic, co není obligato, jelikož jsem se s obligatem už narodil.“ Lewis respektoval strukturu předlohy, nedodržel však celkem instrumentaci, jelikož k původním sedmi nástrojům (klarinet, hoboj, lesný roh, housle, viola, violoncello, kontrabas) přidal ve 4. části (Téma s variacemi) perkuse a elektroniku. Nicméně, co do krásy a záživnosti je Narozen obligato stejně přijatelná hudba, jakou před více než dvěma sty lety napsal Beethoven. Obě náročné kompozice bravurně nastudoval a nahrál International Contemporary Ensemble pod vedením Stevena Schicka a Davida Fulmera; Schick navíc ve druhé předvedl to, co umí nejlíp – virtuosní hru na perkuse.      

Mám za to, že stěžejním tématem všech kompozic alba Assemblage je čas, resp. jeho vnímání či distorze. Sám Lewis použil metaforu „otáčení kolesem“. V septetu Mnemosis (2012) a sextetu Hexis (2013) přirovnává temporální strukturu proměnlivému počasí; pohrává si s časem, jakoby ho chtěl a uměl manipulovat. Posluchač (a možná i interpreti) v tomto zvukovém chaosmu ztrácejí naději v ireverzibilní časomíru. Arytmická hudba, odvíjející se v nepravidelných, prolínajících se repeticích, vzdoruje Chronovi a snaží se jej zbavit vlády nad přirozeně vnímaným časem prostřednictvím chronických (= vleklých) refrénů, splétajících a rozplétajících se v mnohovrstevné textuře. Album uzavírá eponymická Assemblage (Asambláž; 2013), tentokrát nonet (flétna, klarinet, saxofon, housle, viola, violoncello, harfa, klavír, perkuse), jež je ze všech nejchroničtější a „nejchaosmatičtější“. A paradoxně i nejdějovější. Je vybudována z miniaturních bloků (motivů), seskupovaných a přeskupovaných podél improvizovaně vztyčovaných syntaktických spojnic. Ačkoli jde o pojem převzatý z terminologie Gillese Deleuze a Félixe Guattariho, Lewis jej svým neortodoxním kompozičním přístupem významově přiblížil spíš k lévi-straussovské brikoláži.      

Loňský rok byl pro George Lewise skutečně úrodný. Kromě dvou zmiňovaných alb s kompozicemi z předchozích let přinesl též další komorní zakázky, realizované na koncertech či festivalech v New Yorku a Grazu. Obavy z nedostatku inspirace a invence, jednotvárnosti nebo rutiny v jeho případě zatím chválabohu nehrozí.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Artist Name Removed - Album Title Removed