Miloš Vojtěchovský Moralita o vnořencích23. 3. 2018

Není nutné, abys vycházel z domu. Zůstaň u svého stolu a naslouchej. Ani nenaslouchej, jen čekej. Ani nečekej, buď úplně tichý a sám. Svět se ti nabídne k odhalení, nemůže jinak, okouzlen bude se před tebou vinout.

Franz Kafka: Úvahy o hříchu, utrpení, naději a pravé cestě

 

Jako emergenci, neboli „vynořování“, označují matematici i filosofové jistou kvalitu, vlastnost komplexních, nebo „kolektivních“ systémů. Emergenci nalézají například v procesech počasí, u podhoubí, v životě lesů, u termitiště, hejna ryb, vrásnění dun na poušti, u internetu nebo v moderní metropoli. V celkovém chování systému se prý vynořují jakési složitější autonomní „vzorce“. Sice vznikají z jednodušších pravidel, třeba jako důsledek fyzické povahy materiálu, jako důsledek způsobu chování, myšlení, typologie organismu, ale z odstupu ta nečekaná strukturní uspořádání dávají vyniknout složitějším, kvalitativně odlišným procesům, vzorcům, neredukovatelným na „chování“ nebo podobu jednotlivých prvků. Tyto vlastnosti se objevují, „vynořují“, pokud je někdo schopen si jich všimnout, vnímat je, interpretovat jako „vyšší“ a tedy složitější. Otázka je, zda „zážitek emergence“ pociťujeme jen my pozorovatelé, nebo třeba i špačci nebo sardinky v hejnech, když se ve zlomku vteřiny rozhodují, kam společně, jako jedna bytost uhnou? A co cvičenci na spartakiádě? Co hráči, kteří se řadu let věnují improvizované hudbě?

Tajemný termín „imerse“ označuje složitý epistemologický proces „vnořování se“ nebo „ponoření se“ do jiného prostředí. Jde asi o přechodový stav, v němž vnímající přestává postupně vnímat „skutečný“ svět kolem sebe. Sestupuje do jiné reality, proniká „dveřmi vnímání“, překračuje rozhraní vnitřní a vnější mysli, zraku, sluchu, hmatu. Nejde v pravém slova smyslu o spánek, o halucinaci vyvolanou psychotropními látkami ani o transcendentální vytržení, spíš o bdělý stav, podobný patrně lucidním stavům nebo třeba zážitku z poslechu hudby, která nás prostoupí, nechá „jakoby“ zapomenout na všechno kolem, včetně strázní a neduhů vlastního těla, melancholie a úpornosti duše, trablů každodenního života.          

V ulicích, v kavárnách, v tramvaji pozoruji jak se bližní, spolucestující, studenti ve škole, partneři, co já vím – transformují ve „vnořence“: vězí povětšinou v jakési „rozšířené“ realitě. V realitě, o které nic nevím a možná ani nic vědět nechci. Hlavy mají obvykle zasmušile sklopeny, zrak upřen k obrazovkám, třímaným v jedné ruce. Druhou rukou s nataženým ukazováčkem šmudlají fascinovaně povrch barevného zrcátka, posunují piktogramy na displejích, ťukají lakovanými nehtíčky zprávičky na miniklávesničky. Případně s peckami v uších něčemu naslouchají a neuroticky mění pořadí na přehrávači. Jen zpozdilci a retardové drží noviny, knihu, podivíni spolu ještě rozmlouvají, někdo civí ven z okna, bezdomovci zachumlaní, jen opilec občas vnese do hypnoticky imerzivní seance nějakou míru turbulenci.

Řeknete, že tradiční čtenář knihy - pokud se jí / mu podaří do textu zahloubat je stejný ponořenec. Že jde tudíž o pouhý technický posun v čase a technologii. Možná, že ano. Ale pamatujete si scénu z Hrabalovy hospodské libeňské povídky o mladíkovi, ponořeném do virtuálního příběhu do té míry, že nemohl odtrhnout oči od řádků? Jak s knihou před obličejem zády otvíral dveře toalety a pak si poslepu prsty nabíral snopek kyselého zelí z talíře, dokud příběh neskončil? Mohlo by se něco podobného udát s tabletem?          

V roce 1985 vyšel překlad knihy Pokus o vyčerpávající popis jednoho místa v Paříži Georgese Pereca. Napsal ji v roce 1974 a jde o jednu z jeho etud o technikách pozorování a zaznamenávání pozorovaného. Perec několik měsíců opakovaně chodil k jednomu stolku jedné kavárny na náměstí Saint Sulpice a nad šálkem kávy zaznamenával přes okno vše, co se na náměstí tenkrát v roce 1975 dělo. Popsal členění, barvy a strukturu průčelí domů, popsal výkladní tabule a zboží, které tam bylo vystaveno, zaznamenal značky a barvy projíždějících aut a autobusů. Popsal do detailu, co měli ten den na sobě cestující sedící v autobuse. Popsal také druh a tvary oblaků ve výřezu nebe a zachytil prolétající hejno ptáků, trajektorii hromádky smetí, větrem hnaného po chodníku, třesk nezavřené okenice na protější straně náměstí. Aby mohl popsat dokonale to pásmo skutečnosti v jeho komplexnosti, rozhodl se, že musí také zaznamenat Pereca, jak sedí u kulatého stolku za oknem kavárny a popisuje Pereca, jak popisuje Pereca ad infinitum. Felix Hess, o kterém jsem zde už jednou psal, zaznamenal přibližně ve stejné době zvuky ulice během čtyřiadvaceti hodin a jednoho týdne. Nahrávky zrychlil a upravil tak, aby z chaotických šumů a ruchů vystoupily ukryté struktury – patterny, v přirozeném tvaru většinou nevnímané, protože přesahující náš percepční rámec. Změnou měřítka, v tomto případě rychlosti vystoupil rytmus života ulice „na povrch“, stal se slyšitelným, zřejmým, rozeznatelným. Události jako ranní vstávání, odchody do práce, venčení psů a večeře se staly vynořeným, emergentním fenoménem.          

Třeba je umění jedním z možných nástrojů jak vnořené, pod povrchem každodennosti ukryté děje zpřítomnit a ukázat jejich zázračnost? Pokud je ovšem ještě vůbec někdo ochotný vzhlédnout od magických zrcátek a vyndat z uší pecky.

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Artist Name Removed - Album Title Removed