Z.K. Slabý Orfeo 5: In the Green Castle; Deep Tide Quartet: See One, Do One, Teach One; Martin Archer + Engine Room Favourites: Safety Signal from a Target Town29. 3. 2018

Anglický Discus náleží k nejprogresívnějším a zároveň k nejneodhadnutelnějším labelům, čerpajícím jak ze snah moderních evropských, tak amerických (viz Chicago) snovačů jiné hudby. Činí tak v celistvosti, nicméně zároveň v každém novém albu zcela ojediněle, jeden projekt nezavazuje druhý. Je to patrné i z trojice CD, vydaných nedlouho po sobě. Spiritus agens celého dění, Martin Archer, tu nabízí zcela odlišné hokuspokusy, s jakými se hned tak jinde nesetkáme. Ač ve většině kompaktů aktivně figuruje, nezpěčuje se ani „hostování“ formací, které ho zaujmou svou neobvyklostí.

K těm právě patří Orfeo 5 s albem In the Green Castle, nahraným (až na jednu výjimku – viz dále) v Rock Terrace. Bylo zformováno v roce 2002 a jeho první album (A Year on the Ice) vyšlo roku 2009. Základní obsazení Orfea 5 tvoří elektronik Shaun Blezard, violoncellista a klávesista Matthew Bourne a saxofonista (alt + tenor) plus autor šesti skladeb z osmi Keith Jafrate; k těm se v několika případech přifaří basista Dave Kane, vokalistka Mary Oliver a flétnista Simon Prince. Toto spřežení vyhřezne do Ghosts on the Landfill, rozhrůzní se do zmatňování a zmatování (nikoli zmatkování!), jeho nadrženost si zahrává s vypišťovaným strašidlováním, vykrývaným zejména kontaminací flétny s elektronikou za důsažné asistence cellování, které téma odsoudí do ztracena. Rovněž do první části In a Flower´s Radiance vkvapí výtřeskné vyburcovávání, vehementní, neopotřebované, neslýchané, burleskně zatínavé, až zadíravé, ozvláštněné třaskavostí elektroniky, která (vy)nahrazuje perkuse víc než dostatečně a vyburcovává prekérnění v oponentuře k saxofonové melodičnosti. Ale to už se orfeisti vyšinují jeden přes druhého a druhý přes třetího do závislého poruinování, zaplněného žířením a škvířením. Nečekanostní pulírování And Miles Away I Saw naopak vyluzní do kontaminace saxu s cellem, neustále se nalaďuje, probírá a propírá do závr(a)tného roz(h)růzňování, klokotavého, vytěkávavého, promudrovávavě namotávavého či neposedně proškrcovaného se štěpnými rozlišenkami na vše strany. Ale je to Fearful Beauty, která se uhrančivě promelodizovává do proudnivě probíravé svádivosti a zavádivě zamotává protikladnost návalné melodie a proškrtivého zasukovávání, jež vítězí svodivým prolahodňováním a zachroumávavou prokluzností. Je zašifrována do zdánlivé námatkovosti, nicméně houževnatě setrvává v důsažné sdělnosti – do chvíle, než je dodusněna. V protikladu k tomu vzplane Transformed by Fire, vydusňuje se s vyžejbrovávaným proklešťováním a s nástojným hrncováním, dere se, uminutě zfádňováno elektronickým probíjením a hned zase zhoroucněno poletušným potancováváním saxu, do navádivě doličného a doličňovaného meditování, zopakovávaně stabilňujícího a vyžínavého s pableskováním přívalnění i odléhání. Z celku nadčnívá A Prayer to the Sea, zaznamenané v Russell-Cotes Art Gallery & Museu za účasti chorálních sekcí a „lidí všeho věku z oblasti Bournemouth“, s hlasovými eskamotážemi Mary Oliver. Je to dychtivostní, ústřelové, pajánové, najádové a záchytkové vlnobití, plné výhluků a výřevností, labilizovaně náhlených a poběsivě zábludných. Vše je tu prožalobněné, omluvné i domluvné, s recitativem, plným procítění i náhlení, horlení i pádnění, excitovaným až do závratnosti, kterou přetne dětské sdělení. S vybíjivou výtryskností si pohrává i druhá část In a Flower´s Radiance, je nadita pohrávavými klávesami, výzevným saxem a nenechavě dovádivým, až záludným prosymbiózňováním melodie s rytmizováním elektroniky, zašmodrchávaným i odsekávaným. Dálkovaná kulisa závěrečné titulní skladby (spíše suity, čítající jedenáct a půl minuty) se sólem flétny, zasnoubené se saxem, album pozamyká s pitoreskňující rozechvělostí. Je to zaorchestrovaně zabíravostní šinutí, provřásněně zahroužené a zatěkaně nenechavé, rojně zneklidněné, podrážděné i zacelivé, velebně lebedivé s výmluvnými výkony všech zúčastněných. Celé album je neobvykle svojské, prorůstané zajíždivostí až na hranici slyšitelnosti, ale i provodivé do šumné šírosti.

Dvojdisková ambaláž See One, Do One, Teach One ukazuje rozdychtěné členy téměř bezlimitního Deep Tide Quartetu nad rolujícím fotbálkem a předznamenává tak neustálou rozehrávavost. Jedenáct a deset skladeb či improvizací v Chairworks Castleford nahráli 8. a 9. května 2017 Martin Archer s tenorem (nezvykle – po 35 letech), sopranino saxofonem a s basovým klarinetem, Kim Macari s trubkou, Laura Cole u klavíru a Walt Shaw s perkusemi a živou elektronikou. Od vynořovaných momentek, jemnocitně zatikaných a (k)lavírovaných (Just a Moment in Time) nebo výpadkových (p)rostíranek, pýřících se v napínavostním pošátrávání, plném prostupenkových rozvernušek či vymršťovaných proráženek (Arundel 1) přes rozvášnivé zběsilkování, závratnění, úvratnění a střelhbitostní vytřibování (trubka s perkusemi), vyvažovaného či vyvazováného nárazníkovým saxněním a zasněním do tanečkovosti, mihotavě propírané, jež se náslibně obtočí (po)hromným rozperkusněním a drhněním bojůvek vtíravých vřeštivostí (Slip Trip) či potichlostně poťouchlostní celebrování, úkradkově vytáčkující do lstivé zajíkavosti a rozdýmané plouživosti, nepřímočaře vytáčené (The Anne Tree) po nahroutivě potácivostní vyrukovávání, krouživě hrouživé, záštěkně nebo naopak rozmazlivě propulzovávané a pospojované ve srostitostních odehrávkách, polarizující souhru, dynamiku, časoměrnost vyjadřovaných pocitů, aby si posluchači mohli každičký záběr vychutnat a vštípit si ho do paměti, dát jim na to čas, a tím je vyburcovat (titulní Archerova kompozice) a po proklepnostně odvažované vyrolovávání a obhlédání, poskládané z následností jednotlivých nástrojů, seřetězených, kličkujících, vždy znovu odhodlávavých i couvajících, pýřivě rozčepýřených, rozcinkávaných i žaluzijně stahovaných, rozkližovaně znesmělovaných i odbojně zakližovaných (I´m Here / Phone in Rice 1, což je improvizace, dirigovaná Laurou Cole na podkladě série jejích fotografií z Cayton Bay, North Yorkshire). Improvizované The Self-Threading Needle si s neodbytným odhodláváním vymapuje sax, z bezhlučnostního návratnění si vysóluje překlenovací scénu, dokud ho neobklopí zřídelná dynamičnost partnerů, nezanikavě roztrušovaná, občas podvojná (trubka a perkuse), zopakovávaná v pronikavostně úchvatných chvatech (ne však záchvatech) do orchestrální rozvolněnosti. Nikdo tu nadbytečně nemutýruje, vše je samovolně samozřejmé, vyvolňovaně pulzující, vzrušivé, zádušnějící, mrskutné i pábivé, proměňující se z momentu na moment, nedokončované, z(a)držované, vždy znovu pozotvírávané. Po letmě nabaživé, jednolitě forzírované Bee One vykročí hudebníci do druhé Arundel zlehýnka, pomaloučku jako na paloučku, se zamlženou střídmostí, navazují na jakýkoli, i sebemenší detail, integrují ho s odstředivými průramky, občas probludivě poschovávanými. (K čemuž je třeba dodat, že oba Arundely jsou provedeny na základě grafických partitur, inspirovaných skulpturou od Anne Truitt.) The Great Goatsy je vyštipkovaně troškující i vytěkávaně pendlující s klavírním jiskřením, nabalivá i zabalivá jsou momentující sólka s baživostí, která však k nabažení nedospěje, je tu plno vzrušenek, zadýchánek, kroksunkrokových přípodotků, srovnávaných do kroku i do skoku, vše propojeno rozchvatnivým průzorováním. Završivé One More Moment in Time pak dohloubá první část alba k náměrně smírnému doskonání.

Druhá deska (oproti první, více autorské - Archer, Shaw, Macari) je založena téměř převážně na improvizacích a v žádném případě se nejeví, že by zopakovala jako přes kopírák něco, co už jsme slyšeli. Naopak. Hned Song for Gato Barbieri je vyčkávavě rozvážný, zhluboka nadechnutý, ale jak stoupá energie (v tomto případě) komprovizace, hudebníci vydůrazňují svůj širočinový rozmach do harampádivé smrštnosti (zřejmě procizelované odlikou Barbieriho) a vystoupají do řítivého aždryáčtění, plného napětí, dokud tiráda nesklouzne do propauzovaného zapomalování. Deep Tide se naproti tomu výdešně vysoukává ze zakoktané obavnosti, zjemněle dávkované saxem a za součinnosti trubky a perkusí, postupně nabývá energie a sil s vyvřelinovou neodbytností, nástroje se dobývají v souhře i protihře do promatených obher i záher, vazkých i točivých zádrhelů, vírumilovně předhánivých i nedohánivých. Je nám nabízena (v téměř 12 minutách) řada nadějeplných návrhů od pozamlklosti ke kličkování, kdy trubka repetá a bicí potřeskují, a nikdy nám není zcela jasno, co se z toho všeho vyvrbí, ačkoliv vnímáme jak spontánnost, tak vzájemnou přizpůsobivost všech hráčů. Do zarážlivě podmalovávaného a dumně se šinoucího pobluesovaného poklidu nás okamžitě pronese DC Blues a je věru podivuhodné, jak se kvarteto dokáže na obrtlíku proměnit a naladit na tak odlišnou notu, v tomto případě dokonce poněkud rétorizující nad blamážním rytmováním. Avšak obkročně následuje další proměna: The Imploder vstoupí do arény s ryčnou swingovostí a s usilovně úlisným výbojněním, naznačovaným spíše záletnou rozpojností, kdy se hráči vrhají naráz přes překážky nebo váhají nad zdánlivým propastněním. S povykováním. Nesmím opomenout, že posledně jmenované tři improvizace Martin Archer dotvořil v postprodukci do kvazi-dokompozičnění, a tak je nadal určitým zdefinitivněním. Mezitím ovšem (takřtka třináctiminutová) druhá verze Coleiny I Am Here / Phone in Rice (viz šesté umístění na desce první) se rozevře do závrutnosti a zajařmování, je koketně vytěkávající i dětsky batolivá, hráči si hmoždinkují role a naráz probřeskují (sax), dojímají (trubka) i okolkují (klavír), ale vše se protřepe do jednolitého účinku, tu potichlého a zapomaleného, tu zdůvěrněle rozšolíchaného. To všechno si hudebníci vychutnávají, se zatajeným dechem (trubka) otevírají nové pasáže. Nastolují novou polohu, zaromantizovanou, večerkově spočívavou, z klidu do mrckování zapošitou (sopraninka), prokličkovávají se nebo propližují dějem, zapodkovaným bicími; vše probíhá v neustálém proklidnění a zneklidnění, zahlušování a výbojnění a tišiny tu fungují jako součást proaranžovaných souvětí. Nemylme se: ti čtyři spojenci (si) pouze nehrají, výsledné znění pochází z jejich vnitřního ustrojení, z jejich okamžité nálady, kterou vyjadřují dohromady a zároveň každý po svém. Archer – jako hned ve Fishers & Farmers – dá většinou pokyn k otevření další zásuvky masivu CD, chytá obsah na třpytky tónů, cingrlátkování, lovítkování, (možná bezhlese) vyjednává mezi nástroji o jejich (samo)zřejmém uplatnění v improvizacích, (spolu)určuje jejich míjivostní zápletkování a přespřekážkové ručejení, rozvinování, které rozhodně netrpí na úbytě, i doztracenkování, ale nevidím přespřílišný rozdíl v kompozicích, zde prezentovaných, a improvizacích, protože oba přístupy mají obdobné rozjiskřování a propugétování. Také Twopenny Hitch, Archerem podstatně zeditované a zreprocesované, je ždímavě propunktováno a propunkvováno do titěrné žblabonivosti a a vytěkavé produsnosti, rapotivě pohřímavé, zaličovaně fukéřové, odkryvné i pokryvné. Co se na první (nedo)poslech může jevit jako zdánlivě nedomrlé, bublá vnitřní překypností, která se jenjen třese, aby vyrazila na povrch. Takže třeba až po několikáté minutě si uvědomíme, jak je konečné znění troufalostně na(d)bíhavé, zarážlivě vypeskovávané a přes mžitkovost vlastně rudimentární. Nenechavě vydrhávanou průzorností jsou nadány Crackerjack Favours, plné tetelivé pídivosti a odhadovačně podujaté. Mírnyxdýrnyx se všihni prorozčilovávají, zřicují se pro(k)luznovaně do honitby, plné léček a pastí, jejich výkony jsou excitovaně nenechavé, rozkolísané, rozburcované, až rozbrázděné a končí v zapošívanosti. Grafická partitura Walta Shawa je předlohou pro Migration / Flight (z jeho migračního cyklu), vehiklující i do sebe zamykavé, rozškrtnuté do rozebíravé roztrušovanosti, šetrně prošeptné i rozhubičkované až do zardušovanosti. Vše, co jsme dosud slyšeli, je okamžitě zapomenuto při závěrečném Wayne´s World, když klavír zavelí a všichni se dají do cvalu v plné zbroji. Vše je tu plně pod kontrolou až do konečného zajíždění. A my si můžeme nad celým dvojalbem uvědomit: Kolik možností, kolik šancí, kolik zvratů tady nebylo promarněno!

Do třetice všeho výjimečného: Safety Signal from a Target Town, realizované 18. a 19. března 2017 v Real World Studios, Wiltshire, nám znovu zpřítomňuje Martina Archera jako vyznavače těžkotonážních projektů v propojení tradice AACM a anglické progresívní hudby. K jeho Engine Room Favourites náleží (a nemohu si dovolit opomenout jediného, protože všichni zastávají nezastupitelné pozice) perkusisté Peter Fairclough, Walt Shaw, Johnny Hunter a Steve Dinsdale, kontrabasista Seth Bennett, trombonista George Murray, houslista Graham Clark, pianistka Laura Cole (občas skórující Archerovy předlohy), trumpetista Kim Macari, vibrafonista Corey Mwamba a tenor saxofonisti Mick Beck (ten i s fagotem a patří mu všechna saxofonová sóla) a Riley Stone-Lonergan (i s klarinetem). Martin Archer sám je autorem všech kompozic a ovládá (brilantně) sopranino, alt a baryton saxofony a basovou zobcovou flétnu. Titulní skladba, která celé dobrodružství alba zahajuje, je opatrně odhalována klavírem, když se však naráz přifaří ostatní včetně rozkutaných perkusistú, sax předpoví naprosto neočekávanou vehemenci, plnou tápání, šátrání, dynování, rozbrnkávání a přehršlování; všichni na přeskáčku i v souhrnosti najíždějí do neznámých oblastí, přemítají o nich (housle), rozrůzňují se, rozkomíhávají, nájezdují, seskrumážovávají se. Zdá se, jako by se tu odehrávalo několik sól naráz, jež si mohou dovolit jakýkoli osobní výstřelek a nahromadit se do rádoby změtení, přitom však je zřejmé, že každý si přesně uvědomuje, kdy zasáhnout, jak zaprovokovat, jak ukočírovat situaci. Výsledkem je dramatizující rozmáchlení, machrující rozvíjení od symfoničtění po swingování, od tanečnosti k vervnění, je to velkokapelová směs se vším všudy od zanervování do potlachu, plná důraznosti (perkuse), rozletů (saxy) a všeobecného vemlouvání, ale vše je tu samohybné, svébytné, vyvážené. Také Perfect Soldier, překotňující i pozdržovaný, briskně výtržnící na vše strany, je útočný, ale když se dá na ústup, znenadání se vemkne jemnocitné zahauzírování houslí. Jsou to překvapivé zvraty, jakýsi samozřejmý sled opačností, lebedění na ostří, nemátoživé vlnobytnění, prostřídávající neustávající třeštění saxu a zavabankované perkusnění, vše namotávané, dokreslované a konec konců celebrující shromáždivou celkovost. Jednotné nastoupení do The Playground in the Desert je kupodivu pořádkumilovně velebivé, vzájemně srozuměné, probíhající v jednolitém šiku, bok po boku. Což neznamená, že by zároveň nebylo plné zábojného koumáctví, nutkavé krouživosti, probírek odvírek, vyšilovůstek a nárazníkového spěšnění, místy rozvášněného do pronikavého zaběsnění. Ale to hned zmizí, když se skladba převrátí do střídmého hledačství nových šancí (klavír), jemného zauvažování (basa), prostě vážení na lékárnických vážkách, záhadnostního vyhledávání jiného teritoria a nabírání sil, vedoucí k novému rozžití, plnému emocí (s houslovým efektováním uprostřed celistvé zabíhavosti), prostě nástroje jsou tu jako na střídačce, diskutují, oponují si, srovnávají se, prožívají svoje soužití. Dvacetiminutová skladba jako celek má několik vrcholů a několikeré mezihraní, ve svých proměnách zahrnuje šanci rozvinutí na stopáž celého alba, nejde však o hrátky, protože muzikanti se vždy navracejí k tomu, co je důležité, co má až omamující závažnost; v tomto dotýkavém a prosmýkávaném smyslu a důmyslu má výhradní postavení každý nástroj, nikdo tu nejede po vedlejší koleji. Dohadovačnost basy s perkusemi vyvolá napětí i u Happy Birthday! Mr President (netuším, zda má Archer nějakého konkrétního prezidenta na mysli). Každopádně se pozdravný swing vypíná do sólových gratulací, namátkově rozváděných a útěkově prezentovaných; orchestr se naplno rozjíždí, je plný hybného útočnění neútočnění, řetězení přístupů a prostupů. Například housle prozáří téma do svůdnosti a svádivosti, ale každý zde získává prostor pro svoje sdělení i pro návaznost na předchozí dohadování, což vede k vzájemné provázanosti, vyřítivé i zapomalované, přebíravé i probíravé, plné vysoukávavého prolaďování, což fungující součinnost orchestru nikterak neohrozí. Táhlé vynořování závěrečného (devatenáctiminutového) One Minute to Midnight / Beijing Halflife vede ke svíravě vyčkávavé, loudivě snivé a nekormutlivě vyborťované odhadovanosti. Propojné událostnění je jemně náruživé, prohlubované basou, zalíbezněné i proklínavé, vytěsňované i zabořivé, odvíjené s průsvitněním i zamourňováním (náraznění opaků je zřetelnou Archerovou fintou), vede od zaloučněné cituplnosti (housle) přes záhalnou záhadnost až k potichlosti, ba tišině, jež je ústrojně donirvánována.

Tři alba, trojí zážitek, pokaždé svérázný, neopakovatelný. Martin Archer je jako skladatel, hudebník i editor skutečně vynalézavý, ne však svéhlavě a za každou cenu. Jeho svébytnost je samozřejmá jako (extrémní rozmezí) počasí.

Orfeo 5: In the Green Castle

Deep Tide Quartet: See One, Do One, Teach One

Martin Archer + Engine Room Favourites: Safety Signal from a Target Town

Discus (www.discus-music.co.uk)

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Jez riley French, Bethany Nicholson - scores for listening # 70 & 80