Matěj Kratochvíl Morton Feldman v DOX30. 3. 2018

Morton Feldman (1926–1987) patří ke skladatelům, o nichž se často píše, ale jejichž hudba je – přinejmenším v našich zeměpisných šířkách – koncertně prováděna jen zřídka. Přitom v některých ohledech psal Feldman ve srovnání se svými současníky vlastně konvenčně. Pokud jeho hudbu srovnáme s hudbou Johna Cage, jeho přítele a souputníka v takzvané newyorské škole, je Feldmanův zvuk mnohem bližší evropské klasické tradici (kterou od mládí velmi ctil). Obešel se bez speciálních technik, preparací nástrojů, elektroniky či neobvyklých zdrojů zvuku. Naopak, liboval si v přirozených tónech klasických nástrojů i orchestru. V jeho skladbách mnohdy najdeme místa takřka konvenčně krásná a harmonická. V jiných parametrech se ovšem jeho dílo zásadně vymyká z toho, co od vážné hudby očekáváme. Jako by se nesnažil posluchače zaujmout. Jeho hudba plyne bez dramatického vývoje, bez gradací a napětí, nemá formu, která by posluchačům usnadnila orientaci. Místo toho pracuje s jiným chápáním plynutí času v hudbě, s opakováním, které není doslovné, ale pohrává si postupnými proměnami melodických a rytmických vzorců. To je spojeno s často dlouhodobě tichou dynamikou a mnohdy nadprůměrnými délkami skladeb, zvláště u těch z Feldmanova vrcholného období od poloviny 70. let do jeho smrti.  

V sobotu 7. dubna bude příležitost užít si některé ze zásadních Feldmanových orchestrálních děl naživo díky spolupráci Ostravského centra nové hudby, Symfonického orchestru Českého rozhlasu a Centra pro soudobé umění DOX. Právě v tamním novém koncertním sále zazní tři zásadní díla Mortona Feldmana. Dirigovat bude Petr Kotík, který s Feldmanem spolupracoval od 70. let

Uslyšíme Feldmanovu první orchestrální skladbu Structures (1960-62) a klavírní koncert Piano and Orchestra (1975), kde se jako sólista představí Daan Vandewalle. Dominantou večera ovšem bude další ze série Feldmanových „koncertů“ – přibližně hodinové dílo Violin and Orchestra (1979), v němž se sólového partu ujme Conrad Harris. V této skladbě Feldman použil vůbec nejrozsáhlejší orchestrální aparát včetně dvou klavírů, dvou harf a čtyř hráčů na perkuse. Zároveň to je ale hudba převážně jemná, pomalu plynoucí. Orchestr je rozebírán na malé skupiny, takže místy zní téměř jako komorní dílo. Není to také koncert v obvyklém smyslu „souboje“ virtuózního sólisty s doprovázejícím orchestrem. Feldman dokonce požaduje, aby sólový houslista seděl mezi orchestrálními hráči a hrál po celou dobu s dusítkem. Jeho part se prolíná zvukem ostatních nástrojů, někdy s nimi kontrastuje, jindy souzní.

Feldmanovy skladby je možné analyzovat, rozebírat způsob, jakým zachází s patterny, jak je obměňuje a přelévá mezi jednotlivými nástroji. (Jednu takovou důkladnou si můžete přečíst zde.) On sám ale nerad hovořil o tom, jak komponuje. Spíše uváděl mimohudební inspirace – obrazy abstraktních expresionistů či ručně tkané orientální koberce a jejich vzory. Jaroslav Šťastný ve svém profilovém textu o Feldmanovi (HIS Voice 3/2006) cituje jednu z mnoha feldmanovských historek:

Jednou Stockhausen dotíral na Feldmana: „Morty, co je tvoje tajemství?“

„Nemám žádné tajemství,“ říká Feldman.

„Přece mi nechceš namluvit, že pokaždé vybíráš ze všech 88 not?“ nedokázal Stockhausen pochopit.

„Pro Newyorčana to není žádný problém,“ usadil ho Feldman.

 

Více informací o koncertě najdete zde: https://www.dox.cz/cs/specialni-programy/zasadni-feldman-socr-conrad-harris-daan-vandewalle-kotik

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!