Gívan Belá I Was 18 – Andy Moor, Yannis Kyriakides a rembetiko3. 4. 2018

Andy Moor je kytarista, Yannis Kyriakides skladatel a počítačový hudebník. Společně začali před dvanácti lety hrát písně rembetiko, v roce 2009 vydali na svém labelu Unsounds CD Rebetika. V únoru zahráli některé z písní v ateliérech Les Ateliers Claus v Bruselu, kde jsme se s nimi potkali v kuchyni na večeři. 

imgonline-com-ua-twotoone-XlMgKgvmOOqKP.jpg

Možná se ale ptáte, co je rembetiko? Nejlepší vysvětlení asi najdete na začátku filmu Rembetiko, pojednávajícím o životě populární zpěvačky Mariky Ninou, který natočil Kostas Ferris (*) a hlavní roli v něm hrála a spoluautorsky se na výsledku podílela Sotiria Leonardou.  

„V Řecku se písně rembetiko odjakživa považovaly za písně vyvrhelů. Film zachycuje období řecké historie zhruba od roku 1919 do roku 1956. (...) V roce 1922 vojenské tažení proti soupeřícímu Turecku vyústilo v to, co Řekové nazvali maloasijskou katastrofou. Téměř milion uprchlíků z pobřeží Malé Asie, z nichž se stali vyděděnci, bylo nyní odsouzeno k životu na nižších patrech řeckého městského společenského žebříčku. Jejich životní styl byl považován přinejlepším za hraniční, přežívali ve slumových městech Pirea, v sousedství původních přístavních vyděděnců. Právě v těchto přelidněných, ekonomicky a politicky nuzných podmínkách dosáhl hudební žánr rembetiko v průběhu třicátých a čtyřicátých let minulého století největší popularity. Film vyhrál Stříbrného medvěda na 34. Berlínském mezinárodním filmovém festivalu v roce 1984,“ praví se zde.

Písně stylu rebetiko či rembetiko  se původně hrály na tradiční nástroje jako oud, santur a cimbál, ale v průběhu 20. století se přizpůsobily kytaře a buzuki. Hudebně se jedná o syntézu evropské hudby z řecké pevniny a byzantské hudby v rámci stupnic a tradic otomanské umělecké hudby a turecké kavárenské hudby.  

Tolik k historii (zvídavé redakce odkazuje na nejbližší příští Videa na víkend). Andy Moor a Yannis Kyriakides dnes předvádějí svůj nekompromisní a osobní styl písní rembetiko a posunují ho do kontextu avantgardní performance, přičemž stále udržují jejich původní aroma. Samozřejmě to není nic pro folklórní puristy, nepochybně se ale jedná o poctu danému žánru. Online lze nalézt úryvek z jednoho vystoupení:

 

Zajímal nás proces komponování a předvádění těchto písní a chtěli jsme vědět, jaké jsou výchozí strategie dua, co se týče spolupráce a jejich vzniku.

YK: V tom, co děláme, není žádná přísná metoda. Někdy to přijde od Andyho, který navrhne, abychom dělali takovou a takovou píseň – nebo k nám přivane nějaká oblíbená píseň. Máme společnou zásobu písní, jež se nám líbí, protože jsme dříve hráli originály v krátce fungující kapele, kterou jsme dali dohromady na začátku nultých let. Když jsme se kolem roku 2006 rozhodli vytvářet vlastní verze těchto písní, Andy vybral sedm oblíbených a já jsem pak na nich udělal před-kompoziční práci – bral jsem z nich prvky a komponoval odlišné vrstvy, které lze vnášet dovnitř a ven. Naživo jsme pak používali předtočené zvukové stopy a nad nimi improvizovali. Andy do toho vnáší melodii nebo se jí jen dotýká – a někdy zase dělá něco zcela odlišného jako protiváhu. Já kromě míchání mnoha složek předtočené zvukové stopy také různým způsobem procesuji kytaru a při živém provedení udržuji dialog. Na posledním albu, Life is a Billion Heartbeats, jsme někdy pracovali odlišně – začali jsme od improvizace a pak jsme si vybrali píseň, která se bude hodit k její náladě/stylu, a hudbu té písni přizpůsobili. Takže téměř opačný proces, který vede k odlišnému vztahu mezi původní písní a naším vlastním zvukovým světem.  

S makamy a módy daných písní nezacházíme tak pečlivě, jak naznačujete – většinou je to intuice a já nastavuji kontrolér jen proto, abych v určitých písních zahrál určité výšky. Nesnažíme se hrát tu hudbu „správně“ – pokoušíme se jí dát takový rám, aby mohla rezonovat.

AM: Náš způsob práce lze obecně vystihnout třemi slovy – sluch, zrak a cit... Na CD Life is a Billion Heartbeats (HIS Voice recenzoval) je skladba Every One Should Think of Their Last Breath, která má velmi podivné ladění a pokaždé, když ji hrajeme živě, cítím tak trochu paniku, abych ji dokázal zahrát ve snesitelné délce... Některé z not jsou čtvrttóny a působí to, jako bychom studovali nějaké starobylé podivné otomanské stupnice, ale ve skutečnosti to byla pouhá náhoda... zdrojem byla improvizace a my jsme potom přidali hlas a nástroj saz. Když improvizuji, často si rozladím kytaru. Někdy hledám určitý tón nebo kombinaci, často je to ale docela náhodné a záměrně náhodné... přijímám výzvu vytvořit něco ze zcela nečekané kombinace tónů a tahle píseň vznikla z jedné takové náhodné chvilky.  

YK: Snažíme se, aby se náš repertoár postupně vyvíjel. Můj vlastní instrumentář se každý rok mění – používal jsem software LiSa, pak Kyma a nyní se to vše točí okolo Abletonu Live – ale identita písní zůstává v zásadě stejná. Díky tomu, že víme, jak ten druhý reaguje, a že si vzájemně dokážeme číst signály, je naše komunikace při vystoupeních mnohem telepatičtější. Právě jsme nahráli hodně nového materiálu, z něhož se nakonec stane nahrávka a snad i nový koncertní set – jsou tam jisté odlišné způsoby používání rytmu a živého zpracování, míříme k čistšímu sonickému zkoumání, bez vlivů rembetika či odkazů k písním. Jsem si ale jistý, že se k rembetiku budeme čas od času vracet a přidávat nové písně.    

AM: Yannis a já děláme jen pět až deset koncertů ročně, takže nehrozí, že bychom při hraní těchto písní „vyhořeli“. Kdykoliv hrajeme rembetiko, vždy to cítíme nově a v průběhu vystoupení se stane mnoho nečekaných věcí. A okamžik, kdy tohle zmizí, bude také okamžikem, kdy tenhle projekt opustíme. Ani jeden neudržíme pozornost moc dlouho, takže v této oblasti nemáme žádné spory. Rembetiko je nejpopulárnější z našich programů a pořád jej od nás chtějí víc než ostatní... i proto, že funguje tak dobře v živé situaci. V sejfech máme stovky neuvěřitelných rembetiko písní... v životě se jimi nemůžeme probrat.  

YK: Co se mě týče, mám za sebou práci, která se vztahuje k tradičnímu hudebnímu materiálu – tureckému, řeckému, klasickému. Nedávno jsem přepsal Brahmsovo Rekviem pro harfu, sbor a elektroniku a použil některé z přístupů podobných těm z rembetiky – odlupování věcí, izolování materiálu a vystavění struktury okolo toho (to zní jako nějaké svépomocné stavební práce). Většinou je však tato hudba přítomná v hlubokých spodních proudech mého skladatelského díla – nijak zřetelně přítomná, její hypnotická a intenzívní kvalita je ale někdy ukryta v samotných kořenech mé touhy dělat hudbu. Na více konceptuální rovině cítím, že projekt rembetiko odráží obecný přístup v tom, jak ve svém díle zacházím s médii – rád totiž vytvářím situace, kdy je možné uvidět jednu věc prostřednictvím jiné, nikoliv nutně jako způsob do sebe zahleděného komentování, ironie či rekontextualizace, ale proto, že vytváření dynamické perspektivy v hudbě a dalších médiích je jedním z estetických ideálů, které utvářejí mou tvorbu. Vytváření významuplných situací z posunu perspektivy.

AM: Již celkem brzy jsem si ve svém hudebním životě, ve skupinách Dog Faced Hermans, The Ex a Kletka Red, bral coby zdroj své tvorby tradiční hudbu z jiných kultur. Kletka Red začala s používáním klezmeru jako zdrojového materiálu a později také převzala pár tónů z rembetiky... Dog Faced Hermans a The Ex se často inspirovali africkou hudbou z Etiopie, Konga, Ugandy i hudbu z Maďarska, Itálie, Turecka a tak dále. Nikdy jsme nechtěli vytvářet coververze či nějaké fusion projekty, hlavní myšlenkou byla spíš oslava té hudby, nikoliv její repliky či nostalgické interpretace. Nikdy jsme se nepokoušeli ovládnout stupnice či se stát virtuózními hráči na určitý nástroj, to by bylo zbytečné cvičení. Naším zájmem a cílem je prezentovat tuhle hudbu s použitím našeho jazyka a našeho zvuku a především je to naše interpretace... či reinterpretace. Jednou jsme náš rembetiko program hráli v Athénách v prostoru six d.o.g.s, v publiku bylo pár starších lidí a já jsem zažil okamžik nejistoty a mírné paniky, že budou naštvaní či uražení, že tenhle anglický kluk si přijede do Athén a odvažuje se hrát jejich hudbu úplně špatně... po koncertě ke mně jeden z těch starších chlapíků přišel a já se obával nejhoršího, ale on mi pogratuloval a řekl, že bylo krásné slyšet, jak pracujeme a převádíme tuto hudbu do moderního hávu, aniž bychom ji zadusili či se jí pokoušeli vštípit autentičnost... a že bylo z toho, jak jsme tu hudbu hráli, bylo zcela jasné, že k ní cítíme hlubokou lásku. Byla to pro mě velká úleva a pomohlo mi to ujasnit si některé osobní důvody, proč to dělám.

 

Biografie:

https://en.wikipedia.org/wiki/Andy_Moor_(The_Ex)

https://en.wikipedia.org/wiki/Yannis_Kyriakides

 

Album Rebetika:

http://unsounds.com/shop/rebetika

http://www.kyriakides.com/rebetika.html

 

 

 

O albu Life is a Billion Heartbeats:

http://unsounds.com/shop/billion-heartbeats

 

(*) Kostas Ferris byl nejen úspěšným režisérem, spisovatelem, hercem a producentem. Napsal rovněž texty k albu 666 skupiny Aphrodite’s Child, jehož název byl inspirován biblickým Zjevením svatého Jana. O vzniku alba se lze dočíst zde.  Aphrodite’s Child byla celkem progresívní rocková skupina, jejímiž klíčovými členy byli Vangelis a Demis Roussos. Skladatel Vangelis je důležitou postavou v historii elektronické hudby a mj. autorem úspěšné hudby k filmům jako Blade Runner a Ohnivé vozy (Chariots of Fire). Demis Roussos se po rozpadu skupiny vydal na sólovou dráhu s komerčně úspěšnými hity jako Forever and Ever, My Friend the Wind a Lovely Lady of Arcadia. Se svými dlouhými vlasy, bradkou a kaftanem byl nesporným řeckým sexsymbolem sedmdesátých let.  

 

Překlad: Lenka Dolanová  

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!