Matěj Kratochvíl Zkouška sirén: Boriš a Bohumil4. 4. 2018

Národní hymna je hudební fenomén speciálního postavení. Je to trochu lidový útvar, protože má v ideálním případě být mezi lidem zažitá a často je z lidového prostředí vzešlá. Zároveň jí je přisouzen status čehosi mnohem závažnějšího než jen pouhé písničky. Hymna je chápána jako umělecké dílo, ale kvůli jejím uměleckým kvalitám ji neposloucháme – ba naopak, mnohé z národních hymen jsou po hudební stránce spíše banální. V první řadě je to symbol. A jak už to se symboly bývá, rádi se o ně přeme. V několika uplynulých dnech si na otázku národní hymny udělal názor snad úplně každý. Důvodem byla nová verze, již vytvořil skladatel Miloš Bok na objednávku Českého olympijského výboru. Jeho třem verzím se podařila nečekaná věc – spojit proti sobě téměř jednohlasně jinak zcela protichůdné názorové tábory. Jsou vůbec nějaká pravidla pro to, jak má taková správná hymna znít?

Něco přes dvě stě existujících státních útvarů, které dnes na světě existují, se postupně vybavilo vedle vlajek a znaků i nějakým hudebním symbolem. Připočtěme k tomu útvary sporné nebo zaniklé a už je to dostatek materiálu k porovnávání a klasifikaci. The New Grove Dictionary of Music and Musicians, jedno ze základních slovníkových děl o hudbě, uvádí pět kategorií, do nichž lze po hudební stránce národní hymny rozdělit: 1) Hymnické (odkazující k původnímu smyslu slova hymnus), 2) pochodové, 3) operní, 4) lidové, 5) fanfárové. Do první kategorie spadá třeba britská God Save the Queen, do druhé hymny Španělska a Francie. Příklady z třetí kategorie najdeme třeba ve Střední a Jižní Americe, například v Salvadoru. Tam si v roce 1953 vybrali skladbu Juana Aberleho (1846–1930), která zní jako vystřižená z nějaké opery od Verdiho, má úvodní fanfáry, několik sekcí s mezihrami a může trvat až pět minut.

U čtvrté, folklorní kategorie je to složitější. Řada národů si za hymny vybrala píseň původně lidovou nebo zlidovělou. Jejich zoficiálnění společně s podobnou dechovkovou instrumentací a harmonizací ale zároveň přispělo k jejich uniformitě. Není tedy moc případů, kdy by hymna nějak jasně na první poslech odkazovala k lokální hudební kultuře, což je nápadné zvláště u mimoevropských zemí, kde státní hymna může znít jako cizokrajný import. U zemí, které byly evropskými koloniemi, je takový výsledek historicky pochopitelný. V některých zemích najdeme alespoň verze, které se snaží udržet místní ráz. To je případ Srí Lanky:

Poslední kategorie, tedy hymny fanfárové, ukazují na možný původní smysl těchto hudebních symbolů. V temném dávnověku při střetu dvou armád bylo nutné mít přehled o tom, ze které strany útočí která armáda, aby ve vřavě nemydlil krajan krajana. Jasně rozeznatelný zvukový signál mohl v takové situaci pomoci. A některé země si jako hymnu nechaly v podstatě jen takové trochu rozvinutější zatroubení.

Kde domov můj bychom mohli zařadit hned do několika kategorií. Svým volným tempem a sentimentální melodií by mohla působit jako hymnus, zpěvoherní původ a klenutost ji řadí skoro do operního žánru a snaží se tak trochu i o lidovost, byť je autorem známý skladatel.

Ale zpět k aktuálním otázkám její nové úpravy. Tedy hlavně k otázce ústřední: Čím to, že verze Miloše Boka nesklidila žádoucí úspěch? Především nerespektoval kvalitu, kterou musí mít každý správný symbol, a to je jednoduchost, snadná rozeznatelnost. Tři proužky, nakousnuté jablko, srp a kladivo. To jsou symboly, které jsou snadno identifikovatelné a díky tomu mohou vyvolávat okamžitou reakci. Správně jednoduché a zažité symboly pak mohou podněcovat kreativitu, být parafrázovány, zasazovány do nových kontextů. Národním hymnám se to stává.

Sex Pistols si podali hymnu britskou, Jimi Hendrix americkou…

A lidová tvořivost samozřejmě nešetří texty. God Save the Queen se dokonce dočkala českého lidového textu z počátku 20. století:

Hned jak jsem ráno vstal / tak sem se našoustal / kaší z mouky / polívku z vejcete / copak mě nechcete / holky hloupý, hloupý, holky hloupý (viz Jiří Traxler: Písně krátké Jana Jeníka rytíře z Bratřic, 1999)

S hudebními symboly se dá nakládat různě. Česko-slovenský mash-up jsme na HIS Voice již zmiňovali, dlouho před tím, než získala oficiální status, vmísil melodii Kde domov můj Antonín Dvořák do scénické hudby ke hře Františka Ferdinanda Šamberka Josef Kajetán Tyl.

Olympijští bafuňáři potřebu nové verze zdůvodňovali nedostatečnou délkou té dosud používané a dokonce nechali Miloše Boka zhudebnit druhou Tylovu sloku, z níž dýchá koncentrované národní obrození a obzvláště špatně zpívatelné a srozumitelné kombinace slov. Vedle Boriše, který umí po skalinách, bychom se tak ptali: „V kraji znáš-li, Bohumile?“

Text české hymny samozřejmě inspiroval mnohé poetické duše. V knize Kde domov můj – varianty a parafráze (Paseka 2004) si jich můžeme přečíst šedesát sedm – od lokálně patriotických přes odbojné až po pornografickou. A nejde o sbírku vyčerpávající, protože po archivech se povalují mnohé další: „Kde domov můj / Lojza vozí hnůj / voda hučí ve sklenici / buřt se válí na lavici / v sadě skví se paprika / táta řeže Lojzíka / už ho bije dlouhou holí / Lojza křičí, že to bolí / už ho řeže přes prdel.“ nebo „Kdy přijde čas / kdy přijde čas / rány dosud nezcelené / oči slzou zakalené / dlouho-li má ještě vrah / našich otců prznit prach / Nuže, bratří, nemeškejme / brzy přijde pomsty den / brzy přijde pomsty den.“

Miloš Bok, který platí v současné vážné hudbě za skalního konzervativce, selhal, protože se dopustil kroku povážlivě progresivistického. Znečitelnil hudební symbol. Výsledek sice možná zní monumentálněji, což je hodnota, k níž se tento skladatel hlásí, ale ztrácí svou jednoznačnost a tím i funkčnost. Podle ohlasů to vypadá, že se stal jedním z průkopníků slepých uliček.

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Artist Name Removed - Album Title Removed