Jan Hocek Zápisky melomanovy 356. 4. 2018

Meloman jako já nemůže mlčet k novým verzím české hymny, jež spáchal skladatel Miloš Bok! Ano, spáchal; to je ten správný výraz, jenž jasně dokládá můj názor. Více kolega Matěj Kratochvíl v čerstvé Zkoušce sirén.

Ovšem celý ten národní humbuk má dosti znepokojující rysy a projevy; a i když se tentokrát odborná i laická veřejnost v názoru na novou hymnu vzácně shoduje, je současná situace všechno možné, jen ne sjednocení, jak si přejí vlastenci. Myslím vlastence mimo Český olympijský výbor. Ten zase touží po nové, vlastenečtější a pompéznější hymně, kterou nyní vox populi ve jménu vlastenectví vehementně odmítá. Poněkud schizofrenní stav. A Olympijský výbor chce hymnu také delší, vždyť si to ti naši sportovci na stupních vítězů ani neužijí! To je mi fakt líto, setrvat tam o šest vteřin kratší dobu; jak nespravedlivé! Z vlastního života vím, že jsou ale někdy situace, kdy by tóny hymny měly znít co nejkratší dobu. A taky vím, že hymna ze mne ještě neudělá Čecha, natož člověka.

Třeba takový skladatel Miloš Bok. Drtivá část veřejnosti, která cítí vlasteneckou povinnost vyjádřit se k čemukoli, protože internet to umožňuje, ho do nedávna neznala. Proto ho obviňují, že jeho hlavní pohnutkou zprznit českou hymnu bylo zviditelnit se. To má přece logiku, no ne? A tak se ho veřejnost (v tom lepším případě) jala poznávat. Skrze hudbu, samozřejmě. Filmová hudba se dala ještě skousnout, ale duchovní hudba? Ty reakce na Bokovo dílo jsou opravdu šťavnaté a svědčí o všem možném, jen ne o intelektuální, potažmo lidské úrovni značné části českého národa. Tady se dá již bohužel generalizovat, čili házet do jednoho pytle. Tady dochází téměř ke sjednocení národa, zdálo by se. Jenže ono masové odsouzení nové hymny odkrylo ještě závažnější trhliny v české mase. Strašlivě kolísavá úroveň co do vzdělání, myšlení, samotných pohnutek vzedmutých z frustrací z politického, společenského a vůbec lidského úpadku. A když potom jeden z anonymů, katolický fundamentalista, jak sám sebe nazývá, napíše do toho nekonečného moře nul a jedniček, že „Bok je agresivní stvoření“, pak je všechno postavené na hlavu. A dotyčný hněte ještě zuřivěji: „Což o to, to by ještě tak nevadilo, ale když se vynáší do nebe něco, co by neobstálo ani v pekle, tak bude někde problém. Bok je myslím zkrachovalec. Bydlí skutečně po cikánsku, chová se po cikánsku a taky pěkně kyne. Myslím, že ho dlouho nikdo podporovat nebude, protože od sebe všechny odpudí.“ Poté následuje dokonce hodnocení některých jeho stěžejních děl: „Credo je velice špatné – je to jeden jediný vrchol, ale bohužel od začátku do konce. A skladby jako Hymnus a další je zbytečné komentovat, protože jsou špatné a umělecky ubohé.“

Jakou úroveň může mít národ složený z velké části z anonymů? A má morální (či jakékoli) právo hodnotit práci někoho, kdo podepsán je a dává všanc svoje jméno? Tím i svoji minulost, přítomnost a budoucnost?

V prosinci roku 1995 vyšel v prvním čísle časopisu Kult, zaměřeného na kulturu, umění a ducha severočeského regionu, s Milošem Bokem velký rozhovor. Se skladatelem, který měl za sebou již tehdy nepřehlédnutelné dílo, rozprávěl editor Ondřej Hrčiak, zakladatel časopisu a někdejší kulturní redaktor posléze zaniknuvšího Severočeského deníku (SD). Skladatel zde vypráví o tom, jak ho během koncertu v Děčíně vyhledal člověk, Rom, který se prohlásil za jeho otce. Podnikatel na E55 a neobyčejně talentovaný klavírista. Bok vypráví o vzniku svého prvního dokončeného velkého opusu, Missy solemnis. Tu si objednal páter Cukr z Bohosudova, zakladatele tamějšího jezuitského gymnázia, který byl „příkladem toho, že uprostřed zdevastovaných severních Čech někdo ještě usiluje stavět most mezi torzy minulosti a velmi nejasnou budoucností.“ To byl rok 1986 a Bok byl studentem pražské konzervatoře; hrozilo mu vyloučení, pokud bude dílo provedeno. Polistopadovou realizaci v Děčíně (v kostele sv. Kříže) pak provázely silné kontroverze mezi autorem a děčínským okresem. „V Děčíně jsem byl zavrženíhodným způsobem dotlačen do situace, kdy jsem se musel začít zajímat o to, proč se lidé nemají dozvědět, že v jejich městě vystoupí Sdružení českých symfoniků Praha a Pražský rozhlasový sbor, tedy tělesa, která tam nikdy předtím nebyla. Považte, že jako autor díla a dirigent jsem se nakonec sám musel starat o propagaci.“ Mimochodem, Missa solemnis pro sóla, smíšený a dětský sbor, varhany a orchestr vyšla v roce 1990 na CD díky labelu BestIA rockera Petra Jandy! „To je právě absurdita postmoderní doby, kdy se intelektuální sféra uzavřela do sebe, kdy je vězněm ve svém vlastním vězení. Musí přijít rocker, aby řekl otevřeně, jakou cestou by se zřejmě hudba ubírat měla. Zrovna Petr Janda je muzikant, jehož písničky ovlivnily několik generací, proč by nakonec nemohl cítit odpovědnost za žánr, který lidi oslovuje čímsi mnohem závažnějším…“ Ovšem na druhou stranu se s vehemencí pustil do fúze klasické a rockové hudby, k čemuž mu posloužila hudba Michaela Kocába k Odysseovi v Laterně Magice. Takové spojení považuje za kalkul. „Umění nemá kalkulovat, má se naopak snažit dostát svému ideálu.“ Tady to již začíná rezonovat se současností. A Bokovi se to vrací jako bumerang. Zasel vítr, sklidil bouři. Aniž by to, zdá se, tušil. Kocábova Odyssea označil dokonce za „pokus na hranici amatérismu“.

A ještě jedna reminiscence souzní se současností. Zmíněný měsíčník Kult skončil po třech číslech a s obrovským dluhem. Pracoval jsem tam jako redaktor. Vzdal jsem se i svého platu, ale existence periodika se nedala finančně udržet. Tehdy byly granty v plínkách, evropské peníze se nezačaly ještě ani tisknout. A veřejnost si raději četla Špígl, Expres a Blesk a zírala na Dallas a TV Nova. A dnes? Právě jsem se dozvěděl, že zřejmě skončí další kulturní periodikum, a to revue Babylon. Po 25 letech... O tom si už ale přečtěte přímo zde: https://babylonrevue.cz/ministerstvo-kultury-chce-znicit-babylon/

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!

Slyš zdarma: Jez riley French, Bethany Nicholson - scores for listening # 70 & 80