Pokud jste po přečtení textu Gívána Belá o dědictví stylu rebetiko shlédli odkazovaný film stejného jména, již asi víte, oč jde. Pokud jste tak ještě neučinili nebo pokud si chcete „řeckého blues“ užít více, račte si zapálit své dýmky s hašišem, posuňte si klobouky zádumčivě do čela a vydejte se do špinavých uliček Pirea na počátku 20. století.
Rebetiko (či také rebetika, rembetiko) je hudebním mostem mezi populární hudbou, jak ji chápeme v současné Evropě, a hudební kulturou blízkého východu. A jde také o fúzi řecko-tureckou, navzdory ostražitým až nepřátelským vztahům obou zemí, vlastně dokonce díky nim. Žánr se začal formovat v důsledku migrace vyvolané řecko-tureckou válkou v letech 1919-1922. tehdy se také objevily jeho první hvězdy a díky již rozvinutému nahrávacímu průmyslu si můžeme poslechnout, jak zpívala třeba Rosa Eskenazi:
Ve stejné době vystupovala také Rita Abatzi. Při poslechu jejího zpěvu si dere na mysl jiná Řekyně, Diamanda Galás. Ta se ke svým hudebním kořenům občas velice slyšitelně vrací.
Zvuk rebetika se ustálil v podání skladatelů a interpretů, jako byl Markos Vamvakaris.
V těchto raných dobách vznikl také hit Misirlou, proslavený později v surf-rockové podobě kytaritou Dickem Dalem a ve filmu Pulp Fiction. Takto zní originál, v němý se zpívá o dívce z Egypta (arabsky Misr, odtud název).
Rebetiko může být hudbou k tanci. Jednou z variant je zeibekiko, sólový mužský tanec, který má na první pohled něco společného s moravským verbuňkem.
Další možností je hasapiko, což znamená "řeznický tanec.“
Od 50. let se začala šířit varianta, při níž se během tance rozbíjejí talíře.
V poválečné době se rebetiko začalo sbližovat s dalšími žánry populární hudby a tím zároveň ztratilo svou originalitu. V 70. letech pak můžeme pozorovat revival žánru a jeho fúzování. To provádí například kyperské Trio Tekke:
A řecká skupina Imam Baildi, která písně ze 40. a 50. let posouvá k současnému popu:
Podobně jako Andy Moor a Yannis Kyriakides se britský folk-rockový kytarista Mike Cooper a vokalistka Viv Corringham pustili do znovuobjevování řeckého žánru – zde v útulné obývákové podobě.
Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!
Jeden festival = dva dny po třech programových chodech.
Mělo by to být dobrodružství, pokud je to možné.
Velice zajímavé a také velmi široké téma zůstalo nedořečeno.
Lyric videa, ideálně bez účasti umělce.
Zatáčkově záskočná i zaburáceně záskučná.
Dýchejte zhluboka, zadržte dech, teď zkuste zakašlat.
O pohřebním rituálu i konzervatoři západního střihu.
Letos se zaměřením na průniky performativního umění a improvizace.
Mnohem nespoutanější projev než celá tehdejší punková exploze.
Jedna z nejvýraznějších osobností hudby 20. století za sebou nechala spoustu práce i radosti. Ale také rozporů a nedotažených věcí.
Trojnásobná exploze, neobvyklá v takovéto posloupnosti i ve Feiginově Leo Records.
Loni to byly smyčce, letos byla přehlídka zasvěcena dechům i dechu.
O živém remixování koncertů a o tom, zda šel Jez riley French opravdu na záchod.
Moje ambice se vlastně splnily, a teď je třeba s tím být spokojený.
Zvuky vábné, zvuky kosmické, zvuky nekonečné.
Gothic punková kapela Totenwald z Berlína vydává svou dlouhohrající prvotinu. A vychází jim to.
Pět písniček s orchestříkem na slůvka Dorothy Parker.
...dobývají neznámo na základě improvizační soudobé klasické hudby, vyvěrající někde u Stockhausena, Nona nebo Beria, ale zároveň tyto zdroje popírající.
Jako "lidské zvíře" se znovu stává integrální součástí přírody.
Soundtrack k poetickému dokumentárnímu filmu Animal Image.
John Coltrane na archivních záběrech.
Proč vychází Traneovo zapomenuté album až po pětapadesáti letech?
V přehršli soudobých kvalitních nahrávek na poli dark ambientu a dronu spíše zapadne.
Někdy mám pocit, že nějaká práce je připravena pro mě. Že ji můžu napsat jenom já... že už jaksi někde existuje… ale já ji mám zhmotnit.
V oblasti zappovských memorabilií se chystá cosi velkolepého.
Platforma pro čistě akustickou hudební improvizaci tří experimentátorů.
Blíží se druhý ročník originálního festivalu.
Vzrušivá nenarušovanost – takové je obdobné zaměření těchto alb.
Před preparovaným klavírem tu bylo preparované jízdní kolo!
Takový power-jazz aby našinec pohledal.
Nekorektnost, či vysoká škola humoru?
Notoricky známé úseky vážné hudby a zběsilý free jazz.
Trvalo sedmdesát šest let, než se dílo dostalo na jeviště – ideologická cenzura i nechuť pouštět se do náročné partitury si vybraly svou daň.
„Je to šílené. Nemám pocit, že jsem nejlepší kytarista.“
