Milan Holeček Elbe: Sudety12. 4. 2018

Členové projektu Elbe staví svůj zvuk na plochých vytvářených na delayi proháněných kytarách. Je to tedy zvuk plný a ve spojení s klasickou rytmickou sekcí basy a bicích asi celkem odpovídající očekávání tvůrců. Pravděpodobně si najde i skupinu vděčných posluchačů. Pokud někdo vyžaduje od hudby především náladu a její navození bere jako známku kvality, tady se dočká.

Žádná bomba to ale není. Kytaristé totiž působí po většinu času dojmem, že se bojí jakéhokoliv odvážnějšího souzvuku jako čert kříže, což při uměle doznívajících kytarách obnáší omezení i v melodii. Výsledkem spojnice toho plného zvuku a harmonické konzervativnosti je pak chudost jak vertikální, tak horizontální a celé to zní dost ploše, studeně a sladce. Přitom se na několika místech alba ukazuje, že by Elbe dokázali ze svého stylu dostat víc. Především v kusu Stollenhau, kde přeci jen muzikanti dávají najevo, že odvážnější být umějí. Osmdesát procent stopáže zní ale o poznání nudněji a působí dojmem, že Elbe toho většinu spíchli téměř v reálném čase nahrávky. Na druhou stranu se ovšem projevují i jako zruční aranžéři i interpreti, když se dokážou i s melodicky a harmonicky chudým materiálem popasovat.

Naprostá většina skladeb (osm z deseti) je zcela instrumentální, v jedné je recitace, v jedné písňový text. Údajně se jedná o hudbu inspirovanou zapadlým koutem Jeseníků. Bůh suď, nakolik je výsledek skutečně inspirovaný a nakolik je spíše přání otcem myšlenky. Vzhledem ke zmíněné hudební plochosti je těžké se něčeho chytit a nepomáhají ani ony dva texty, které vzhledem k slibnosti tématu znějí dost polopaticky a poezieprostě.

Elbe: Sudety
(Epidemie Records, http://www.epidemie.cz)

 

Líbil se Vám tento článek? Podpořte nás!